Tchyně nás bere na Maledivy. Radši bych si zlomila nohu, než abych tam jela!

Své peníze nepoužívá k tomu, aby dělala radost, ale jako nástroj k naprostému ovládání lidí kolem sebe. Už roky praktikuje rituál, kterému doma familiárně říkáme „rodinná dovolená“. Pravidelně bere svou dceru s celou její rodinou k moři. Všechno jim od A do Z zaplatí – luxusní hotely, letenky, jídlo, drahé zážitky. Jenže cena za tenhle luxus je stoprocentní poslušnost. Na těchto cestách totiž platí jediné pravidlo: všechno bude přesně podle tchyně, nebo bude oheň na střeše.

S manželem se nám až doteď úspěšně dařilo se z těchto rodinných zájezdů vymlouvat. Jednou jsme rekonstruovali byt, jindy jsem neměla v práci nárok na volno, loni jsme zase „marodili“. Jenže letos spadla klec. Tchyně slaví kulaté narozeniny a v rodinném chatu zavelela, že žádné výmluvy nebere. Letos se letí na Maledivy a jedou všichni. Bez debaty.

Můj manžel okamžitě nadšeně souhlasil. Pro něj je to jasná věc – exotika zadarmo, oslava mámy, co by se mohlo pokazit? Jenže já z toho mám upřímný, paralyzující strach.

Vím totiž moc dobře, jak tyhle dovolené pod taktovkou mojí tchyně vypadají. Sestra mého muže by o tom mohla napsat román. Tam to totiž není o tom, že člověk zatne zuby a přežije pár nevyžádaných rad u večeře. Tchyně vyžaduje absolutní kontrolu nad každou vteřinou vašeho dne. Ona rozhoduje, v kolik se ráno vstává, co se bude snídat, kam přesně si člověk sedne na pláži na deku a v kolik hodin je ten správný čas jít se zaplavat.

„Mami, prosím tě, snídaně je až do desíti, my si s dětmi pospíme,“ zkusila loni prý namítnout její dcera na jiné dovolené.

Tchyně prý okamžitě nasadila ledový výraz. „Já jsem ten zájezd platila, tak se snad budeme stravovat jako rodina společně v půl osmé. Jestli se vám to nelíbí, můžete si příště zaplatit ubytování sami,“ odsekla tehdy před všemi. Švagrová sklopila hlavu a ráno poslušně nastoupila na snídani.

A přesně tohle mě teď čeká. Na malém ostrově uprostřed Indického oceánu, odkud nebude úniku. Budu muset čtrnáct dní skákat, jak tchyně píská, usmívat se na povel a snášet její rozmary, protože „ona to přece platí“.

Manžel můj strach absolutně nechápe. „Prosím tě, nepřeháněj. Jsou to Maledivy, lidi za to dávají statisíce. Tak holt chvíli vydržíš její nálady, no a co? Nechci tam jet sám a mámě kazit narozeniny,“ tlačí na mě. Pro něj jsem ta nevděčná já.

Jsem v situaci, kdy se mi chce regulérně zvracet z představy, že nasednu do letadla. Došlo to tak daleko, že když se ráno vzbudím, napadne mě šílená myšlenka: Kdybych si těsně před odletem zlomila nohu nebo ruku, legálně bych nikam nemusela. Sádra by mě zachránila před tímhle zlatým vězením.

Stojí vůbec luxusní dovolená za to, aby člověk zaprodal vlastní hrdost a nechal se čtrnáct dní ponižovat a komandovat jako malé dítě? Pro mě rozhodně ne. Ale jak to vysvětlit manželovi, který vidí jen tyrkysové moře a bílý písek zadarmo, to vážně netuším.