Od každého úplňku jsem jako vyměněná. Rodina si myslí, že si to namlouvám

Začne to vždycky úplně nenápadně. Večer si lehnu do postele a místo spánku jen koukám do stropu. Přehazuju se z boku na bok, je mi horko, pak zase zima. Když konečně usnu, za hodinu jsem vzhůru. Ráno jsem protivná, unavená a stačí maličkost, aby mě něco vytočilo.

Poprvé jsem tomu nevěnovala pozornost. Podruhé také ne. Pak jsem si jednou ráno v práci postěžovala kolegyni, že jsem se zase celou noc nevyspala. Jen se na mě podívala a řekla: „Vždyť byl úplněk.“

Zasmála jsem se. Jenže doma jsem se schválně podívala do kalendáře. A opravdu.
Od té doby si to občas kontroluju. Ne pokaždé, protože nechci být člověk, který hledá vysvětlení všeho v postavení Měsíce. Přesto se mi to opakuje až nepříjemně často. Dva dny před úplňkem jsem nervózní, v noci špatně spím a přes den bych se nejradši s každým pohádala.

Manžel se mi směje. Tvrdí, že jakmile někde zahlédnu slovo úplněk, hned si vsugeruju, že mi bude špatně. Jenže já se většinou podívám do kalendáře až zpětně. Když se ráno probudím po další probdělé noci a říkám si, co se to se mnou zase děje.

Nejhorší je, že to odnáší celá rodina. Děti chtějí něco vyprávět a já nemám trpělivost. Manžel se zeptá na obyčejnou věc a já odseknu. Pak je mi to líto a omlouvám se. Sama sebe v těch dnech vůbec nepoznávám. Připadám si, jak kdybych měla své dny. Jenže to nemám.

Možná je to jen shoda okolností. Možná jsem přetažená a hledám jednoduché vysvětlení. Ale když se mi to opakuje měsíc, co měsíc, začínám pochybovat, že jde jen o náhodu.
Jsem opravdu jediná, kdo má pocit, že se s ním kolem úplňku něco děje? Nebo si to opravdu jen namlouvám? Náměsíčná zatím ještě nejsem.