Jak dál...?

Je mi 17let, mám 27ti letého přítele a nedávno jsme zjistili, že čekáme miminko. Jednou už jsem na potratu byla, otěhotněla jsem přes antikoncepci a hlavně proto, si chci dítě nechat.

Moc se na něj těšíme oba dva. Stejně tak si oba dva moc dobře uvědomujeme co to bude obnášet a jak to bude těžké. Ale přeci jen, život není pohádka, ne?

Přítel mě požádal o ruku, v létě se chceme vzít. Už teď spolu prakticky bydlíme. Ale problém je v mé matce. Před mým přítelem hrála divadlo a když jsme byli sami, řekla mi, že chce, abych si to nechala vzít. Jen tak, jako by o nic nešlo. Chápu že se o mě bojí, ale i přes můj věk vím co chci a vím na co mám a na co ne.

 A hodně mi ublížilo, že mi matka nedokázala říct ani: přeju ti hodně štěstí. Asi to byl pro ní šok, ale pro nás taky. Jak já ale říkám, dobré věci se dějí pomalu a skvělé náhle a my si myslíme, že přes všechny ty starosti co nás čekají, nás potkalo něco úžasného. Proto jsem doma řekla že si to nenechám vzít. Ona je totiž máma také jediná z mé i jeho rodiny komu se to nelíbí.

Nevím nějak co mám dělat. Vím co chci a to je můj budoucí manžel a moje dítě.. ale nechci být za zle s mámou. Bude to boj, ale já vím, že ho společně dokážeme vyhrát..:)

Přečtěte si také

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
  • PenelopaW
  • 16.05.26
  • 577

Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
maia
16
30.12.08 13:13

Ahoj Sage, zdravím.
K tvému příspěvku bych ráda přidala několik osobních postřehů, které Ti možná pomohou při rozhodování co dál… ačkoli se mi zdá, že jsi spíš už rozhodnutá. Řekla bych, že tvoje mamka se se situací časem smíří a jestli máte jinak dobré vztahy, tak nakonec bude na tvojí straně, i když to třeba chvilku potrvá. Ale jde jí o tvoje dobro - hlavně zvaž následující:
Jsi si jistá, že Tvůj současný přítel je muž, se kterým chceš strávit celý život? Jasně že to není tak úplně jasné nikdy, ale jsi s ním dostatečně dlouho na to, abys věděla, že ho za pár let nepřestane hra na tatínka bavit? Budete mít kde bydlet? Dokáže vás přítel finančně zajistit nebo vám případně pomůže někdo z rodiny? Kdo?
Uvědomuješ si, že s dětmi je podstatně složitější (neříkám že nemožné) např. cestování, studium a podobné věci, které si mladí lidé většinou dopřávají, aby si rozšířili obzory a měli šanci najít slušnou práci? Jak to vyřešíš se školou? Nebude tě štvát, když se po několika letech sejdeš se spolužáky a budeš poslouchat, kde všude byli a jak mají promoci, apod., a ty co…?
Myslím, že mít děti je dar, já sama jsem měla syna ve dvaceti a dnes bych se rozhodla stejně, ale mohu zodpovědně říct, že opravdu nejdůležitější asi je S KÝM do toho jdeš. My jsme byli mladí oba dva, neměli jsme moc peněz, museli chodit do práce a zároveň i do školy a byli jsme celkově dost pod tlakem. Nakonec to dopadlo tak že jsme se rozvedli a jsme sice přáteli, ale pro dítě to jistě není ideální a mohlo by to být mnohem horší, jen se podívej ve svém okolí kolik rozvedených párů se dohaduje o děti a podobně. Naštěstí jsme oba měli podporu v rodině a teď máme oba nové vztahy v nichž jsme spokojení. Neříkám, že to musí tak dopadnout i u tebe, ale myslím, že o pár let později budeš mít víc jasno co od partnera očekáváš než teď a třeba důkladnějším výběrem otce tvých dětí předejdeš možnému zklamání.
Přeji hodně štěstí v roce 2009
Markéta

  • načítám...
  • Zmínit
janna111
17
30.12.08 14:13

Sage, nevěš hlavu. Víš, co chceš, tak se tím řiď. Dítě je zátěží pro vztah vždycky (ale krásnou), život se naplánovat nedá a riziko, že se něco pokazí, existuje vždycky - nenech se tím odradit. Mamina si tvůj život představovala asi jinak, to se stává. Třeba ti to chtěla říct mezi čtyřma očima a nedělat hromadnou scénu. Přeju hodně štěstí!

  • načítám...
  • Zmínit
Ivik4
3152
30.12.08 14:27

Podepisuji se pod příspěvek Markéty. Ač to zní sebekrutěji, maminka nebude ta, která by ti měla stát ještě mnoho let po boku. TA jednou odejde… Ten, o kterého se teď potřebuješ opřít a mělo by na něj být spolehnutí, je tvůj partner. On je ten člověk, kterým by sis měla být jistá.

  • načítám...
  • Zmínit
Elinda
551
30.12.08 16:34

Tak si myslím, že Tvá matka jednou mluvila rychleji, než myslela… To se stává. Však bude mít ještě přes půl roku si na vnouče zvyknout. Hodně štěstí!

  • načítám...
  • Zmínit
Keit
1470
30.12.08 16:55

Taky ti přeji mnoho štěstí, budete ho potřebovat.
Jak už psaly holky předemnou, partner je už v tuto chvíli důležitější. Ale mít vedle sebe člověka, který ti řekne, když se mu tvoje rozhodnutí nelíbí a děláš podle něj chybu je také moc důležité a velmi vzácné! Pokud máte jinak dobrý vztah, vše se časem spraví :)

  • načítám...
  • Zmínit
oliš
699
30.12.08 19:06

Koukám,že už si rozhodnutá a přeji ti hodně štěstí a sil,protože i když na to nebudeš sama nebude to žádný med,vím o čem píšu sama jsem otěhotněla v 17ti letech,a byla to opravdu zabíračka,jak finančně,fyzicky tak i psychicky.Takže vydrž a at je ti tvůj přítel stále oporou,já měla manžela o 9let staršího,ale měla jsem pocit,že ta starší a zodpovědnější jsem byla já-ale to jen tak na okraj.

  • načítám...
  • Zmínit
aňa.š
30.12.08 20:22

Ahoj Sage,
Mamču zkus nějak překousnout, i když to asi nebude lehký, ale garantuju ti, že až se mimčo narodí, bude mít navrh hlavy.
Přeji ti hodně štěstí.....

  • Upravit
Anulka
2237
31.12.08 05:51

Ahoj Sage,
myslím si že mamka má právo říct svůj názor, ale je na tobě, jestli s ním souhlasíš nebo ne.  Já jsem otěhotněla v 18, vdávala jsem se dva měsíce po 18 narozeninách, pak měla za sebou (jako schodky) tři kluky, zvládli jsme to s manželem a jsme spolu dodnes. Manžel měl v době, kdy jsme se brali 25.let a myslím, že to bylo super. Měl už své za sebou, měl po vojně,  takové chození s kamarády ho už netáhlo, z práce chodil domů, když si dal pivo, tak doma nebo se maximálně stavil tak jednou do měsíce, ale opravdu na dvě a šel za námi domů. To o dost mladší „kluci“ chodili na bujaré „akce“. Nikde není psáno, že pokud by ses vdala např. ve 25, 28, 30, že je to záruka šťastného vztahu (určitě zná každý někoho z okolí). Taktéž není nikde zaručeno, že 25. letá matka musí být lepší matka než 17.letá-musíš si ovšem uvědomit, že dítě je (bude) tvoje (vaše) a je prvořadá péče o něj jen vaší starostí. Vím o čem mluvím, měla jsem kluky za sebou a nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, kromě manžela -tchýně pracovala a akceptovala jen děti svých dcer a moje mamka taktéž byla v té době pracující, ale nikdy nebyla na nějaké např. víkendové hlídání, je pravda, že si o dovolené, brávala, ale jen ýhradně prostředního syna, který našim „pasoval“, byl takový klidnější než starší syn. Navíc jsme bydleli asi 35km vzdáleně.
Rozhodnutí je jen a jen na vás, taky jsem prožívala před 7.lety, kdy jsem byla s naši nejmladší po 12.letech těhu dost trpké chvilky, kdy jsem slýchávala " do dnešní doby 4. dítě- má tři odrostlé kluky, jak jim mohlo být dobře-asi se stalo-apod." Proč bych měla někomu vysvětlovat (stejně by nevěřili), že jsem 4. dítě chtěla, nyní jsem šťastná, že malou mám. Nikdy se svým jednáním a názorem nezavděčíš všem, jednou se nebude zdát tchýni, podruhé matce atd. Vykašli se na všechny jednej, jak myslíš sama nejlíp a tak, aby jste se na většině s partnerem shodli. Ty budeš muset pochopit, že doba nějakých diskoték, pařeb apod. je pryč, ale to co tě bude čekat v postýlce a úsměv, kterým tě mimi odmění je jistě víc, než to oč přijdeš.
Přeji ti, abys byla šťastná, abyste s partnerem byli vůči sobě tolerantní a měla si pohodové těhu a nakonec krásné a zdravé miminko, zní to jako fráze, ale pokud není zdraví není nic. Tak buď šťastná Anna

  • načítám...
  • Zmínit
Filipina
695
31.12.08 14:28

Když jsem se v 18 letech vdávala za muže o 14 let staršího aniž bych musela, naši jen kroutili hlavou a prorokovali, že se do roka stejně rozvedu. Nedala jsem si to vymluvit a udělala jsem dobře. Je to pět let, co jsme s manželem spolu a klape to úžasně. V devatenácti letech jsem se rozhodla že už nechci potlačovat své silné mateřské pudy a začali jsme se snažit o miminko. Nešlo to hned, jak jsem si myslela, čekali jsme dva roky, než se nám vysněný sen splnil. Ale když jsem po nějakém čase odtajnila, že se o miminko snažíme, naši jen kroutili hlavou. Máma nechápala. Bylo mi devatenáct, podle ní věk, kdy si má dívka užívat mládí, studovat, cestovat, bavit se. Nedokázala pochopit, že já to cítím jinak. Ona sama mě měla v sedmadvaceti letech, a to v době, kdy první dítě bylo obvyklé ještě před dvacátým rokem. Byla právě ten typ, který toužil užívat si a bavit se co nejdéle, nedokázala pochopit, že moje touhla po dítěti není jen rozmar mladé holky. Prorokovala mi, že budu nešťastná, nebudu to zvládat, strašila mě, jak strašně náročné je zvládnout malé miminko. Poukazovala jen na ty horší věci, nevyspím se, nebudu mít peníze, nebudu vědět, co dělat, když dítěti neco bude. S manželem se budeme hádat, budeme nevyspalí, nikam se nedostaneme. Zapomněla už ale říct, jak krásné to je mít miminko, jediný pohled nebo úsměv vynahradí všechny strasti, které zdaleka nejsou tak strašné, jak popisovala máti. Když jsem otěhotněla, nechápala, že jsem si nedala říct a pořád dokola opakovala, že ona nebude mít čas, aby nám ji pořád hlídala. Anetka se narodila v září a my jsme ti nejšťastnější rodiče. A z mojí mámy ta nejšťastnější babička. Všem se chlubí, hrdě vozí kočárek. Náš drobeček spinká celou noc, je to hodná holčička a dělá nám jen radost.
chci ti poradit, ať se rohodně neřídíš tím, co teď říká máma. děsí ji, že by jsi se měla stát v sedmnácti matkou, ale neví, co se děje uvnitř tebe. A až se poprve podívá děťátku do očiček, sama si bude vyčítat, že tě na potrat posílala.
Nejsi na to sama, máš přítele, který už není žádný klučím, určitě ví, co od života chce a dokáže se o vás postarat. Je to práce, a někdy i finanční záhul, ale věř mi, stojí to za to.

  • načítám...
  • Zmínit
zuzanaM
1120
1.1.09 10:48

Ahoj,
jen jsem ti chtěla říct, že ti držím palce. Já jsem taky neplánovaně otěhotněla (mě je teda dvacet, ale i tak…) a přítel se k tomu postavil stejně jako tvůj. V lednu se budeme brát a na miminko se těšíme…je to sice čára přes rozpočet, ale nenech si to nejkrásnější období v tvém životě zkazit hloupými řečmi. Až si tvoje mamka poprvé malé pochová, všechny chmury zmizí, uvidíš…

  • načítám...
  • Zmínit
pitrisek
1293
1.1.09 18:27

Sage,  na 17-letou píšeš hodně rozumně… Jelikož se s lidmi Tvého věku setkávám denně, docela znám jejich způsob uvažování. To, jak jsi napsala, že některé věci se dějou pomalu a jiné náhle…   Myslím, že to máš v hlavě dobře srovnaný. Tak Ti přeju hodně štěstí. A pro uklidnění - já jsem čekala první dítě ve 25, přesto byla z toho moje mamka taky nějak „hin“, asi jí to přišlo brzo nebo co… Že prý jsem ještě mladá :-) :-) :-) to jsem se musela doopravdy chechtat, protože mamka i moje ségra měly děti ve 21 letech :-)  Děti jsou štěstí, tak si to užij - jsou to starosti - ale vyvážené chvilkama, které za to stojí.

  • načítám...
  • Zmínit
deniska9191
5.1.09 22:36

Ahoj, mě je taky 17 let a mému přítelovi bude 33 let a v březnu čekáme dcerku Moničku, už se na ni strašně moc těšíme. Uvydíš že když se ti ten prcek narodí tak mamča změní názor. A taky plánujeme svatbu na léto takže to máme skoro úplně stejné. Hlavně se tedka nerozčiluj a mysli na toho prcka co nosíš pod srdcem.Mějte se moc krásně. Ahoj Denisa

  • Upravit
Motyčka
5
7.1.09 10:08

Ahoj, nebuď na svou mamku tak přísná. Mám sice jen teprve 5-ti  měsíční holčičku, ale vím, že kdyby za mnou přišla ve svých 17-ti letech, že je těhotná, taky bych nebyla nadšená. Chtěla bych, aby až jí bude sedmnáct studovala, cestovala, chodila s kámoškama na diskotéky, zažívala první lásky, první zklamání, pak nástup do první práce… Mít miminko je to nejhezčí co ženu může potkat. Záměrně říkám ženu a ne dívku, kterou zatím ještě jsi. Budu Ti držet palce, abys ustála to, co tě čeká… protože mít mimčo vyžaduje obrovský kus zodpovědnosti… na celý život

  • načítám...
  • Zmínit
Tinuvien
33315
7.1.09 10:16

Ahoj,
já otěhotněla v prváku na výšce. Mamka byla naprosto šílená, strašně mě její chování bolelo… Ale když se malý narodil, tak se to o moc zlepšilo, sem tam má sice dost hloupé poznámky a mě se pořád nedaří jí zapomenout, že se chtěla „človíčka zbavit“.
Ale určitě to zvládnete ;) Jak se mimi narodí bude líp a čas to dovede zahojit. Hlavně teď moc nesmutni, a buď odvážná. Stojí to za to…ten nádherný pocit, až budeš mít miminko v náruči.
Kdybysis chtěla popovídat, tak klidně napiš SZ

Hodně síly Tinuvien

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář