Jak potratit a nezbláznit se
Nejtěžší, psychicky nejnáročnější a nejbolavější období, které jsem mohla zažít. Na spontánní potrat jsem od zjištění, že miminko zemřelo, čekala 17 dní. Celkově bylo mrtvé asi 7 týdnů. Kdybych se měla rozhodnout znova, šla bych opět stejnou cestou.
Jedeme se podívat na náš budoucí dům. A jedeme se podívat už ve čtyřech. 3. května jsem našla na testu //, po 10 měsících snažení a jednom spontánním potratu. Dům se nám líbí, a tak po spoustě byrokracie a vyjednávání je náš!
V červenci jedeme na týden k našim a potom se těšíme na prvotrimestriální screening, v sobotu říkám mamce, že se vůbec necítím těhotně. Intuice na mě řve jako blázen, nepřipouštím žádný problém. V pondělí 11. 7. v 11 hodin jdeme s manželem na Genetiku do Plzně. Dcerka měla jet s námi. Na poslední chvíli měním plán a necháváme ji u tchyně, cítím, že to nebude dobrý, do kabelky přihazuju další balíček papírových kapesníků…
Intuici mi potvrzuje velmi příjemná doktorka, která jedná naprosto citlivě a profesionálně. Naše miminko se přestalo vyvíjet v 9+2 týdnu těhotenství, dle menstruace mělo ten den být 13+4. Přichází další lékař, vše potvrzuje. Pláču. Doktorka píše zprávu a doporučuje okamžitou revizi dělohy. Já jen brečím, mozek mi nefunguje. S manželem se složíme v autě, objímáme se, pláčeme spolu. Co budeme dál proboha dělat… Proč to potkalo zrovna nás? Máme spoustu otázek, na které nikdo nedokáže odpovědět…
Jedeme do FN Plzeň, chci to mít co nejdříve za sebou, pořád jsem v šoku. Čekáme 2 hodiny mezi těhulema. Horko, dusno, klepu se, přemýšlím. Vlastně na revizi nechci, tak proč tu sedím… No, nic, do 13:30 jim dám šanci, pak odcházím. Ve 13:28 volají moje číslo. 
Doktor opět potvrzuje, že miminko zemřelo a ptá se, co mám v plánu. Ptám se ho na přírodu, zda by bylo možný to nechat na ní, přece jen moje tělo není hloupé… Sestra se zatváří pohrdavě a doktor mi řekne, že očividně se k tomu příroda zatím vůbec nijak nestaví a jestli chci umřít na zánět dělohy, vykrvácet nebo být neplodná. O rizicích revize nepadá ani slovo.
Ptám se, jak teda revize probíhá. Doktor mi řekl, že mrtvý plod vycucnou takovým brčkem jako od mekáče a následně vyčistí kyretou dělohu. Zírám a nevěřím vlastním uším. Mám chuť mu nacpat brčko od mekáče do zadku! Ptám se na rizika revize. Samozřejmě jsou, tady máte papír a přečtěte si to doma v klidu a podepište.
Super, takže vlastně souhlasím s tím, že když to někdo udělá blbě, tak mi vezmou celou dělohu a protože jsem podepsala, nikdo za nic nemůže. Uf. Po mírném nátlaku manžela, který je stále v šoku a doktor mu barvitě vylíčil, jak do týdne zhynu bídnou smrtí, mi sestra bere krev a objednávám se na ráno na revizi. Odcházíme.
Doma přemýšlím, hledám podporu žen, které prošly tou samou situací a jak ji řešily. V soukromé skupině na FB narážím na dvě úžasné duše, které mě podporují v tom, že to můžu zkusit. Na revizi můžu jít vždycky. A hlavně jinam! K doktorovi s brčkem z mekáče ne! Večer volám do FN a revizi ruším. Mají řeči, ale já nejsem debil a rizik jsem si vědoma. Potom, co jsem ve FN zažila u porodu už mě jen tak něco nevystraší.
A tak čekám… Čekání je zdlouhavý a na palici, naštěstí mě rozptyluje začínající rekonstrukce na baráku. Připomíná mi to přenášení v těhotenství. Taky nevíte, kdy to přijde, jaký to bude atd.
V úterý 19. 7. jsem byla na kontrole u své gynekoložky. Ta by mě samozřejmě nejradši viděla už na revizi jako 9,9 z 10 zdravotníků, ale je velmi respektující, neprudí, nezastrašuje, nevydírá. Vyšetří mě na mou žádost, udělá ultrazvuk. Placenta je už hodně nabobtnaná, vyplňuje skoro celou dělohu, pod ní se tvoří krevní sraženina. Už to prý dlouho trvat nebude. Klade mi na srdce, ať mám připravenou tašku, kdyby cokoliv. Z ordinace odcházím s úsměvem. Jsem ráda, že někdo respektuje moje rozhodnutí. Doktorka je výborná!
Poprvé začínám špinit 22. 7. v noci. V pátek přijela máma, miminko se potřebovalo rozloučit s babičkou, už mi to docvaklo. Popovídaly jsme si, pobrečely jsme si, objaly jsme se a v noci přišlo špinění. Od té doby jen špinění a pobolívání podbřišku.
26. 7. večer mám pravidelné kontrakce, ale dají se zaspat. Tak teda nic no. 
Další den ticho po pěšině, já se chovám jako nechutná zmije, dítě nespí, asi něco cítí.
28. 7. v den, kdy bych měla být v 16+0 týden těhotenství mi je od rána zvláštně, moc nepracuju, ráno nemám ani chuť snídat, brečím a vztekám se, že už chci, aby se narodilo, už mě nebaví čekat a dávám mu čas do neděle a pak půjdu na revizi. Píšu to do soukromé skupiny na FB, holky mě podporují, hned je mi lépe. Manžel souhlasí.
Miminko si výhružku asi vzalo k srdci, protože kolem 13. hodiny začínám cítit něco v podbřišku, vařím těstoviny k obědu, obědváme. Informuju manžela, že se něco děje, ať už si nedává pivo, kdyby něco… Jsme sice na baráku, ale koupelna je tu použitelná. Spíme tady už od víkendu, kdy přijeli naši, abychom nemuseli pořád pendlovat do Plzně a zpátky. Jdeme si s Julou lehnout, samozřejmě nespí a já mám vlny po 7-10 minutách. Koukáme na Shreka, občas už si zafuním.
Kolem 16. hodiny už to začíná být hodně zajímavý, zaujímám různé pozice v posteli a hučím do polštáře. V 16:34 mi praskla voda. Valí se ven, rychle běžím do koupelny, volám manžela, ať zabaví dceru. Cítím takové divné vyklouznutí, nastavuji ruku a mé miminko mi vyklouzlo do dlaně. Je krásné! Má asi 3 cm, hlavu jak ufounek, dvě oči, maličké ručičky a na nich pět prstíčků. Nožičky jako žabička. Volám manžela, společně si ho prohlížíme, dáváme ho do misky.
Ovšem potom následuje slušný hardcore. Vypadá to jak kuřecí játra a musím toho mít v děloze tak 10 kg, jinak si to neumím vysvětlit. Z vany v podstatě nemám šanci vylézt, každou 1-2 minuty se dostavuje kontrakce, kdy mám chuť vytrhat zubama dlaždičky v koupelně. Učinila jsem jen dva pokusy. Při prvním jsem si sedla na židli v kuchyni. Když jsem po třech kontrakcích vstala, vypadlo to, že v kuchyni někdo někoho minimálně hodně zranil.
Lezu zpátky do vany, nemá to smysl. Dítě občas přijde zkontrolovat situaci, hlásí po celým baráku, že je všude krev a zase si odchází hrát. V 19 hodin už jsem z toho dost unavená, nejím, nepiju, v hlavě mi běží scénář, že takhle teda umřít nechci.
Manželovi říkám, že pobalíme nejnutnější a vrátíme se do Plzně. V půl osmé konzultuju po telefonu s porodní asistentkou situaci. Shodneme se, že do 21. hodiny je adekvátní doba čekat, pak jet do nemocnice. Je mi na zvracení, beru si vodu a kýbl, vracíme se do Plzně. Po cestě div v kontrakcích nevyvrátím dveře od auta, dítě usnulo a mně je o moc lépe.
Doma není nic k jídlu, stavujeme se v Lidlu pro pečivo, na umření se necítím, tohle se dneska konat nebude. Děloha šílí, celou dobu. Nutně se potřebuje něčeho zbavit. Já už šílím taky. Z posledních sil vylezu 3 patra bez výtahu, odhazuju nasáknutý ručník krví a skáču do naší krásný vany. Najednou se něco valí ven. Uvízlo to na půli cesty… a příčina všeho se právě narodila. Placenta. Velká jako moje dlaň. A s ní další obrovský sraženiny krve. Volám manžela, díváme se na placentu.
Dítě to ohodnotilo slovy: „No, ty vole, mami, ty máš bobek. To je macek.“
Co na to říct, směju se, je mi nádherně. Kontrakce okamžitě ustaly, přestala se valit krev. Sprcha, lezu ven, vařím si kontryhel a řebříček, volám porodní asistentce, že má vše šťastný konec. A je právě po 21. hodině.
Žádný další brutální krvácení se nekoná, podbřišek pobolívá, děloha se zatahuje, dítě se kojí, takže tomu aktivně pomáhá. O půlnoci jdu spát. Unavená, ale šťastná! I přesto, že mi dítě zemřelo, dokázala jsem ho důstojně porodit a v sobotu se s ním rozloučíme. Pohřbíme ho i s placentou v zahradě. U domu, který měl být jeho novým domovem. Bude tam s námi napořád. 
Článek píšu den po, je mi fajn, ani očistky nejsou žádný šílený krvácení, cítím se dobře, piju pořád čaj z kontryhele a řebříčku a jsem zase o velkou zkušenost silnější.
Chtěla bych poděkovat všem, kteří se dočetli až sem a všem, kteří mě podporovali a věřili mi, že to zvládnu! Největší dík patří mému manželovi a dcerce, kteří to čekání se mnou vydrželi. A obrovský dík patří holkám do skupiny na FB, které mě podpořily a podporují stále, respektující doktorce a vlastně i mojí mamince, která si nechala svoje předsudky a fandila mi, ať už se rozhodnu jakkoliv. Díky moc všem.
Na otázky, které jsem si kladla na začátku. Proč zrovna my? Jsem si vlastně časem odpověděla sama. Prostě to tak mělo být, celá situace mi ukázala další směr, další rozměr a dokázala jsem sama sobě, že moje děloha rozhodně nemá žádný slabý kontrakce (jak jsem měla v propouštěcí zprávě z porodnice) a dokáže porodit další dítě. Možná jsem potřebovala odstranit nějaký blok, potřebovala jsem si dokázat, že to dám. Je toho spoustu a vydalo by to na další dlouhý článek, ale rozhodně mě tohle všechno hodně posílilo.
P. S.: Tento článek rozhodně není žádným návodem na spontánní potrat, je to jen má zkušenost a jiné zkušenosti se mohou hodně lišit. 
Přečtěte si také
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1375
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 3056
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 998
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 2633
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1213
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 3769
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1598
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 591
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1618
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 1146
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
jinak hodne stesti teda
Klidně napiš soukromou zprávu. Jinak deníček super 
Máš můj obdiv 
.
