Jak to teda bylo
- Porod
- borderka
- 05.03.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nebylo to vůbec snadné. První měsíce jsem si říkala, že na to chci co nejdříve zapomenout, ale jak plynul čas, v člověku se něco hnulo a i přes to, jak to bylo bolestivé a náročné, jsem pak dospěla k tomu, že by bylo fajn si tenhle důležitý okamžik zapamatovat. Uběhl už téměř rok a já mám občas pocit, že moje vzpomínky na porod už nejsou zcela kompletní, tak jsem se rozhodla si je částečně zachovat alespoň zde.
Trošičku nám zežloutla, ale barvička se jí zase...
- 1
Tenhle výraz jí u pláče zůstal do dnes :D
- 2
Naše první rozsvícení stromečku :)
- 1
Naše štěstíčko ... naše všechno!!! :) :*
- 1
Jak jsme k houstičce v bříšku, dopracovali jsem už psala v předchozím deníčku. A těhotenství by asi na kapitolu zvlášť už nevydalo. 
Když už se nám tedy povedlo zadělat, tak nastalo klasické období návštěv doktorů a příprav. Vše probíhalo celkem v pořádku. Pomalu se nakupovala výbavička a připravovali jsme se na příchod nového člena rodiny. A samozřejmě, při studiu všeho, co nás čeká, mne přepadl strach z porodu. 
Tak jsem studovala knížky, listovala internetem a snažila se co nejvíce připravit…
Postupně jsem si nakoupila vše, co jsem mohla k porodu a také po porodu potřebovat. Olejíčky, vody, kapesníčky, hroznový cukr v bonbonech… Ale hlavně jsem si pořídila epi-no balonek k předporodní přípravě hráze. Investice to byla nemalá, ale pokud mi to má ulehčit porod - jdu do toho!
Poctivě jsem cvičila a trénovala od 34. tt a doufala, že to k něčemu bude. Pak jsem šla na kontrolu do poradny - to bylo měsíc před TP. Tam mi na UTZ řekli „úžasnou“ zprávu: Miminko je napříč.
Ona byla spíš tak nějak na šikmo, ale prostě poloha nic moc. Pokud se neotočí do příští kontroly do poroditelné polohy, porod proběhne plánovanou sekcí.
Hmmm, tak to je opravdu úžasný. Já se tady dřu (s tím pupkem už to trénování s epi-nem opravdu bylo mordování) a nakonec půjdu císařem. No to se snad může stát jen mně. No nic celá skleslá jsem přišla domů, zasedla k PC a pročítala si vše, co se týkalo otočení se miminka v bříšku. Výsledkem bylo, že jsem k cvičení s epi-nem přidala ještě několikrát denně kočičí hřbety. Mezi kontrolami jsem hodně přemýšlela, zda s epi.nem dál cvičit, nebo se na to vyprdnout. Ale nevzdala jsem to. 
Na další kontrole úžasný nález - malá je hlavičkou ve správné poloze! Však se mi také od poslední kontroly začalo daleko lépe dýchat - dokud byla malá napříč, tak měla nožičky zaražené přesně v mých pravých žebrech. Jak já byla ráda, že jsem cvičit nepřestala.
A přípravy na porod pokračovaly. Po 36. týdnu jsem se snažila navýšit množství procházek, pila jsem maliník, snažila se partnera přemluvit k sexu , myla okna, vytírala, gruntovala… No snažila jsem se urychlit přiblížení porodu. Bohužel na kontrolách vždy stejný nález - čípek vysoko a příprava na porod nic moc. Do toho naše miminko nebylo zrovna nejmenší, takže paní doktorka se mnou začínala kolem 38. tt plánovat vyvolávání. :/ No super, to jsem zrovna vůbec nechtěla. 
Ale skrz to, že jsem byla prvorodička a malé se ukazovalo na UTZ 3500-4000g se doktorce moc čekat nechtělo, ale umluvila jsem ji, že bych chtěla počkat alespoň do TP - 21.3.2014. Paní doktorka mi to odsouhlasila, že by byla také raději, aby se porod spustil přirozenou cestou.
Mezitím mě ještě poslala na kontrolu k panu doktorovi, aby se pokusil o Hamiltona. Ona prostě nedosáhla a pan doktor má prý dlouhé prsty. Hm, ale na mně mu stejně nestačily a hmat se nepovedl ani jemu. Takže mé snahy vyvolat porod se ještě zintenzivněly - bohužel bez výsledku. :/
Dle domluvy s doktorkou jsem tedy v pondělí 24.3.2014 nastoupila na příjem k vyvolání porodu. :/
Přijela jsem tam s obrovským kufrem a ještě s igelitkou. A sestřička, co mě vedla k příjmu, si ze mě hned dělala legraci, že už mi chybí jen nábytek. Ha ha, fakt vtipný. Teď už mi to přijde úsměvný, ale tenkrát bych po ní nejraději něčím hodila, ať si jde rýpat do někoho jiného. A mimo to - vše, co jsem si přivezla, jsem potřebovala a zpět domů jsem si vezla v podstatě jen oblečení a dva olejíčky.
Jaký já měla strach, co mě čeká, a jak jsem byla vynervovaná!!!
Na příjmu proběhly veškeré formality, natočili monitor a huráááá - jde se zkoušet snášenlivost oxytocinu. Já samozřejmě sečtělá jsem VĚDĚLA, že oxytocin je fůůůůj (ženský na netu přeci vědí o čem mluví), takže jsem tam šla celá strachem bez sebe.
„Tady se posaďte.“ S tím mě šoupli do křesla u monitoru (a že jsem si tohohle křesla pak ještě užila ), nasadili snímací pás a začali připravovat oxytocin. No děvčata, byla jsem hrdinka. Omdlela jsem jim tam asi během 15 vteřin po napíchnutí injekce. Bylo toho na mě nějak moc. Takže testu jsem se vyhnula a trošku jsem jim to tam zpestřila. Chudinky holčiny, co se tam zaučovaly, nevěděly co se mnou. Já se snažila tak nějak udržet při sobě, dokud jsem se nedostala na lehátko - přeci jen tahat se se skoro 100kg těhulí asi nic moc.
Tak mně položily a zbavily té obávané hadičky. Ještě vím, že mi zvedají nohy a vrchní sestra přikazuje, aby mi sundaly ponožky. A pak už se probouzím s hadrem na hlavě, nohama hore a koukám na vyděšené sestřičky. No alespoň malou měly celou dobu pod kontrolu, protože monitorový pás jsem stále měla na břichu. Takže z testu nic nebylo a šup se mnou na pokoj.
Zabydlet, tak nějak vybalit, hlavně převléknout a čekat. Tady to vezmu rychleji, protože ač to pro mne bylo nekonečné, bylo to stále to stejné.
No a pak přišla na řadu první kontrola a také zavedení první tabletky - kontrola samozřejmě skončila závěrem, že se nic nezměnilo. Po pár minutách začaly ty první bolesti - jako silnější MS. S prvními bolestmi přichází další velmi „milé“ zjištění - mám křížové bolesti. No jasně, proč ne. :/ A tak se čekalo…
Další kontrola, nález - z 1 prstu sotva na 2. Že by? Takže zavedení další tabletky a zase čekání. Znovu kontrola, nález - nehnulo se to, ale už je večer, tak se dá injekce, po které se to buď rozjede, a nebo přestane. No bolesti v noci trochu byly, ale nic hrozného a úterý proběhlo vlastně ve stejném duchu jako pondělí. Jediný rozdíl byl, že bolesti byly silnější - takže zase kontroly, tabletky, bolesti stále se stupňující a nález nepostupující a já samozřejmě psychicky i fyzicky vyčerpaná. Večer jsem dostala tu samou injekci co den před tím, ale bylo to k ničemu…
No a ve středu? To už jsem byla opravdu vyflusaná a po zavedení tabletek jsem vždy měla opravdu velké bolesti (to jsem si myslela tou dobou ) a musela jsem i rozdýchávat, ale nález se stále nehýbal. Můj stav zoufalství se blížil k maximu a když mi doktorka na dotaz, jak dlouho mně tu takhle ještě budou trápit, odpověděla, že pokud dnes nic, tak ještě ve čtvrtek. Normálně jsem se jim tam rozbrečela…
Odpolední střídání směn ovšem přineslo změnu. Přišla doktorka, která do té doby měla dovolenou. Nejprve se všech ptala, proč mi proboha ještě nepíchli vodu. No protože tam přeci nedosáhnou.
Kolem 15 hodin jsem byla odeslána na porodní box. Když jsem tam přišla a viděla tam tu paní v bolestech a úplně zoufalou - můžu upřímně říct, že jsem měla sto chutí se otočit a odejít s tím, že já rodit nebudu, ale to by mi asi neprošlo. Bolesti mi na chvilinku přestaly, tak jsem si trošičku zdřímla.
Ani už přesně nevím, kdy se tam zjevil partner, ale vím, že touhle dobou už tam byl.
Kolem 18 hodin mě vzbudili, že se jde píchnout ta voda. A světe div se, paní doktorka, co přišla z dovči, mi jí opravdu píchla!!! Malá tam prý měla celkem luxusní bazén.** Vody na rozdávání**, taky tomu pupík odpovídal. Paní na příjmu se mně ptala, jestli tam jdu s těma dvojčátkama. Voda byla zcela čirá, takže se nikdo nedivil, že se jí ještě ven nechtělo.
A tím to začalo… Bolesti co 1-2 minuty a OPRAVDU luxusní!!! Voda mi moc nepomáhala a balon byl spíš za trest. Takže jsem se hezky uklidila do boxu a tam potichu trpěla. Přítel tam byla se mnou a celou dobu mě držel za ruku (to se mu později vymstilo spoustou modřin a vyhozeným palcem u ruky - au - promiň zlato ).
Kdy se co přesně stalo, moc nevím, ale doba od 18 hodin do 24 hodin byla úplně nekonečná. Pořád jsem koukala na monitor a vždy jsem se duševně připravovala na přicházející kontrakci - takže jsem vlastně nedělala nic jiného. Jo vlastně ještě jsem dupala a bouchala pěstí do pelesti postele. Když mi někdo řekl, ať si zakřičím, tak jsem jen kroutila hlavou - kdybych křičela, tak bych se asi rozsypala…
Žádala jsem o epidurál, ale na ten jsem se otevírala moc pomalu. A mezi tím tam ještě přišla paní hysterka, co měla chudinka UŽ hodinu kontrakce a už to víc nevydrží. Dvě hodiny tam řvala jak na lesy a hodinu tam kňourala s epiduralem. Hmmm a za ty 3 hodiny šla na kozu tlačit. To se tak někdo má…
Mám to tak nějak všechno rozmazané a pomíchané a zmatené. Už jsem byla opravdu na pokraji sil. Celou dobu tam byl přítel se mnou. A byl mi opravdu oporou. A spoustu toho vím spíš od něj, protože já byla už opravdu mimo. Ale probíhalo to tak nějak pořád ve stejném duchu. Nepříjemné a bolestivé kontroly, pomalu postupující nález, věčné napichování dalších a dalších kapaček o půlnoci. Krásné sladké nic.
Nevím, co mi to dali, ale já byla spokojeně mimo. Přítel mi říká, že jsem jen ležela se zavřenýma očima a při každé kontrakci jsem se jen zamračila a pak zase nahodila líbezný úsměv. No a ve čtvrtek kolem 2 hodiny ráno jsem zase byla při sobě - nic moc, ale už to snad nějak doklepu, no… :/
Proběhla kontrola a nález byl - otevřená na 10, takže se jde na kozu. KONEČNĚ!!!
Nejdříve jsem se jen přidržovala a přitlačovala, ale nic z toho nebylo. Takže šup nahoru - už je mi to jedno, jen už chci, aby to skončilo. A při kontrakci zatlačit - jasně, jo a hlavně zavřít oči. Z článků si pamatuju, že musím mít zavřené oči, aby mi nepopraskaly žilky. Malá špatně rotuje, tak jí doktorka vrací a pokouší se jí dát do správné polohy. Asi třikrát.
„Tlačte!!!
"Vždyť tlačím, co mi síly stačí…“
Tlačí mi PA na břicho. A najednou? Šup dolů… Cože?… Lehnout na lehátko… tohle vypít… omotat nohy… jde se na císaře. Aha…
Vezou mně na operační sál - ty kontrakce se nedají už snést a přítel se ptá, zda mi na to nemohou něco dát. "Už dostala, teď už je to jen v hlavě… " V hlavě jo? Si to zkuste!!!
No nic, jsme na sále a anesteziolog se mě ptá, zda chci uspat celkově, nebo jen epidural, ale že epidural je lepší pro miminko i pro mě - no vlastně mi to jen vysvětlil a rozhodl za mě. Já neměla sílu odporovat. Takže napíchnout - toho jsem se bála před porodem, že mně někdo bude píchat jehlu do páteře. A teď? Je mi to jedno!!! Hlavně ať už je po všem a jsme obě v pořádku!!!
„Nehýbejte se, abysme mohli zavést jehlu.“
To myslí jako vážně? Když mám vlastně jednu velkou kontrakci?
Ale povedlo se… a najednou bolest mizí - opravdu slastný pocit.
Položit a chvilku čekat až umrtvení zabere. Pích do břicha - AU! Ještě čekáme a znovu píchnutí a zase AU!!! Ještě chvilku a pak přijde na řadu celkové umrtvení - už se nemůže čekat. Naposledy píchnutí… a ono nic. 
Jen tlak… Takže se začne…
O všem mě informoval anesteziolog „Teď vás maminko otevřou…Teď maminko vyndají miminko, tak ucítíte takový podtlak na plicích, jak se uvolní…“ a LUP… Špatně se mi nadechlo, ale celkem rychle se to srovnalo a hlavně… Ve 2.12 27.3.2014 bylo slyšet krásné Uááááá, Uááááá.
Miminko. Naše Karolínka. Otřeli ji, zvážili, změřili a ukázali mi ji. Chtělo se mi brečet, že jí nemůžu ani pochovat, ale PA mi jí alespoň dala tak blízko, že jsem jí mohla dát pusinku. Koukala na mě těma nateklýma očičkama a byla krásná. A moje? Ano… MOJE!!!
Nahlásili mi míry - 4020 g a 51 cm. Moje VELKÁ holčička. A také jsem si pak ve zprávě přečetla, že měla krásné celkové Apgar skore - 10.
Pak přišlo hlášení od anesteziologa o zašívání. A slyšela jsem doktorku, jak poprosila kolegu, jestli to došije, že je celá od mázku. Ona ho tam totiž ta naše treperenda měla opravdu hooooodně - ucpala jim odsávačku, že sestra musela letět pro velkou na klasický operační sál - coby ne pro změnu něco extra.
Po zašití mě převezli na pokoj. Ošetřující sestry se divily, že jsem vzhůru, že jsem se nenechala uspat celkově po tom, čím jsem si prošla - mimo to, že jsem neměla sílu odporovat, jsem i tak chtěla raději epidural kvůli malé…
Celý čtvrtek jsem ještě ležela. V noci jsem prosila sestru, jestli by mi zase mohla dát tu kapačku na bolest (co jsem jen tak mimochodem měla dostat už asi před hodinou), tak po pár průpovídkách mi jí teda přinesla. To byla ale asi jediná sestra na oddělení, které bych dala ránu - měla jsem s ní zážitek už při vyvolávání.
Ještě ve čtvrtek mi přišel doktor oznámit, že jsem jim hodně klesla na krevním obrazu, ale je to těsně na hraně, kde si ještě můžu říct, zda chci nebo nechci transfuzi - no potěš koště. :/ Tak jsme se dohodli, že mi transfuzi podrží do pátku a tam se rozhodneme podle toho, jak se mi bude vstávat.
Tak vstávání v pátek bylo opravdu za trest (ono celkově vstávání ještě pár týdnů stálo za prd :/ ). Sestřičky toho měly hodně, takže pospíchaly. Ale já se nedala. Když už jsem si sedla, tak přece i vstanu - jen kdyby mi nebylo tak na omdlení. :/
„Maminko, tak si lehněte a dáme tu transfuzi…“ - to víš, že jo, to byste se mnou byly rychle hotový. „Chvilinku počkejte, ono to ustupuje (pocit na omdlení).“ Můžu ještě dostat ten studený hadr na hlavu?".
Chvíli to trvalo, ale úspěšně jsem se dobelhala až do sprchy!!! Huráááá!!! A teď chci alespoň týden klid. Párkrát mi přinesli malou - pomazlit a zkusit přikládat. Pořád jsem dostávala nějaké kapačky, injekce, prášky… A další den mě šouply na jiný pokoj a pak mi dali už na starost na celý den i to moje miminko.
Byla jsem ráda, ale bála jsem se, že se o ní ještě nezvládnu postarat. Ale všechno jsme zvládly. Ty dny v porodnici po císaři byly hodně náročné a já už se těšila domů jak malé dítě. Naštěstí jsem se celkem rychle rozkojila, tak nás v úterý už konečně pustili domů.
A od té dob už to není jen ty a já… ale my TŘI. První měsíce byly těžké, ale všechno jsme zvládli. Karolínka mi vynahrazuje porod na maximum. Nemůžu říct, že je vše zapomenuto, ale můžu rozhodně říct - stálo to za to!!!
Už je moc hodin a já už opravdu nemám sílu to celé po sobě znovu pročítat, tak se předem omlouvám, pokud někde budou slohové či pravopisné chyby.
Přečtěte si také
Sousedka mě kritizovala, že děti často hlídá manžel. Prý je to moje povinnost
- Anonymní
- 01.09.26
- 2892
Když jsem si nedávno povídala se sousedkou, vůbec jsem netušila, že se během pár minut dozvím, jak špatně si vedu jako manželka a matka. Začalo to úplně nevinně. Sousedka se mě zeptala, kde mám...
Máma se vrátila k příteli, který ji málem zabil. Mám o ni obrovský strach
- Anonymní
- 01.09.26
- 2068
Je mi 25 let a mamce 45. Celý život tak nějak pořád hledá toho pravého. Nikdy jsem jí v tomhle moc nerozuměla. Ona prostě nedokáže být sama. Tři manželství, tři rozvody a několik dalších vztahů jen...
Dcera nechce jezdit k tátovi. On tvrdí, že ji proti němu navádím
- Anonymní
- 01.09.26
- 1021
Po rozchodu jsme se s bývalým domluvili, že dcera u něj bude každý druhý víkend. Jenže poslední měsíce před odjezdem pláče, bolí ji břicho a prosí mě, abych ji tam neposílala. Když jsem to začala...
„Mít jedináčka je sobecké!“ řve tchyně. Přitom sama vychovala jen jedno dítě
- Anonymní
- 01.09.26
- 5270
Náš syn je na světě zázrakem. Můj porod byl jedno velké trauma, na které do smrti nezapomenu – nastaly vážné komplikace a lékaři na sále bojovali o život můj i o život miminka. Zvládli jsme to jen...
Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?
- kristyna dostalova
- 01.09.26
- 670
Ani nevíš, že procitneš a svět ti přinese tolik věcí, o kterých můžeš polemizovat. Pro ženy i muže je to leckdy náročné, ale zároveň krásně vyvážené období plné vzpomínek.
Ve dvaceti jsem přesně věděla, jak budu žít po čtyřicítce. Realita je úplně jiná
- Anonymní
- 31.08.26
- 4901
Tento deníček je spíš takové zamyšlení, bilancování. Nedávno jsem sfoukla 40 svíček – samozřejmě symbolicky – a tak nějak na mě dolehlo, že už rozhodně nejsem mladá. Střední věk, to zní hrozně....
Manžel chce třetí dítě. Já už ale další mateřství nezvládnu
- Anonymní
- 31.08.26
- 3180
Máme dvě malé děti a manžel začal mluvit o třetím. Vždycky si prý přál velkou rodinu a nechce, abychom jednou litovali, že jsme to nezkusili. Jenže já jsem po dvou těhotenstvích, porodech a letech...
V Tunisku jsem zjistila, že all inclusive neznamená, že si můžete odpočinout
- Anonymní
- 31.08.26
- 7146
Když jsme vybírali dovolenou, manžel rázně prohlásil, že do Egypta nikdy. Tam totiž hrozí střevní potíže, o které rozhodně nestojíme. Ale kam tedy, když je všude tak draho? Nakonec to vyhrálo...
Máma nás celý život ignorovala. Teď je nemocná a chce, abychom se starali
- Anonymní
- 31.08.26
- 14482
Máma teď leží v nemocnici a moje sestra jí nosí ovoce, pyžamo a časopisy. Já tam nechodím. A čím víc se na mě rodina dívá jako na bezcitnou dceru, tím víc si říkám, jestli bych se za to vlastně...
Sestra mi pořád dává svoje dítě na hlídání. Když odmítnu, jsem sobec
- Anonymní
- 31.08.26
- 5907
Nejdřív jsem sestře pohlídala syna jednou za čas, protože jsem jí chtěla pomoct. Jenže z občasné výpomoci se stala samozřejmost. Dnes mi vozí dítě skoro každý pátek a rodina se tváří, že když jsem...
ale ty děti za to stoji 
…Ale to vše není chyba zakladatelky, jako prvorodička samozřejmě důvěřovala zdravotníkům…
. A příště radím, pokud bude před začátkem porodu vše Ok (ozvy plodu, poloha…), nenech si do porodu zasahovat. Příroda nejlíp ví, co, kdy a proč dělá 
