Kterak přišel Mikeš na svět
- Porod
- Anonymní
- 06.12.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Přivést dítě na svět pro mě bylo tou nejtěžší věcí na světě, ale i tak to stálo za to. Deníček je sakra dlouhý – stejně jako můj porod ;) takže kdo nerad čte, tak ať se do toho snad ani nepouští.
Dlouho jsem přemítala, zda-li se mám vůbec podělit o vzpomínky z porodu našeho milovaného synka. Na druhou stranu mi zde již zveřejněné deníčky hodně pomohly, a tak i já jsem se nakonec odhodlala vám převyprávět můj příběh…
S partnerem jsme spolu téměř 10 let, čas ubíhal a nakonec jsme se rozhodli, že bychom si spolu rádi pořídili miminko. Osud nám přál, a tak i celkové snažení trvalo pouhé 4 měsíce. Miminko rostlo zcela ukázkově, já krom zvětšujícího bříška byla jak kdybych snad ani dítě nečekala 
chodila jsem na pěší výlety, do práce jsem chodila až do nejzazšího možného termínu a celkově na toto období ráda vzpomínám.
Začátkem srpna jsem nastoupila na mateřskou dovolenou a zde nastal drobný zlom. Vedra roku 2018 byla příšerná, doma jsem trpěla jak zvíře a už se nemohla dočkat, kdy že se náš brouček narodí. Začala jsem jezdit na pravidelné kontroly do porodnice mimo naše hlavní město, páč mě silně stresuje zdravotnické prostředí, a tak jsem si vybrala porodnici v jiném městě, kde mi přišla jak filozofie, tak i prostředí co nejpřátelštější. Termín jsem měla 14. a 16.9. Ještě na poslední kontrole před termínem mi už radila lékařka, ať si raději objednám další termín kontroly, že spíše budu rodit až po termínu 
No co vám budu povídat, při představě, že v těch vedrech budu přenášet, mě obestíraly mrákoty
Takže došlo na babské rady a s partnerem jsme ráno 15. na to hupli, podotýkám, že to byla sobota 
no rozhodně to nebyl sex snů, avšak najednou když jsem se dávala do kupy, bylo všude hodně vody – chvíli jsem na to hleděla jak blázen a pak mi to došlo. Už je to tady! Osprchovala jsem se, vzala si hrst vložek, protože tý vody fakt teklo strašně moc a zavolala jsem do porodnice, že mi prdla voda a zda mají místo. Měli. Tak jsme s přítelem posnídali a vyrazili. Cesta nám trvala k 50. minutám a žádná kontrakce se nedostavovala – to mě mírně znervózňovalo.
Na příjmu u porodních sálů jsem vplula do epesní nemocniční košile, vyšetřili mě, otestovali vložku na porodní vodu (asi jako jestli se mi ty Niagáry nezdály) a dali na monitory. Pak jsem s porodní asistentkou dala dohromady všechny papíry. Výsledkem bylo, že sice mi parádně rupla voda, ale porod se nerozběhl, takže mě hezky ubytují na gynekologickém oddělení a pokud se do 12 hodin porod nerozběhne, tak nasadí antibiotika.
Jako málem mě kleplo – já s mojí hrůzou z lékařského prostředí jsem se málem rozplakala z představy, že budu bez partnera sama v nemocnici. Mno, nějak jsem zamáčkla slzy a s partnerem se rozloučila. Nakonec mi den vcelku utekl – na pokoji jsem byla s dalšími 2 fajn holkama – akorát teda kontrakce nikde, takže došlo na antibiotika v infuzi, a voda stále tekla pomalu proudem… večer mi bylo doporučeno, abych si nechala dát injekci, páč kdybych začala další den rodit, tak ať se pořádně prospím. No jako nevím, co to bylo, ale najednou mě ze spaní probudila bolest, která začala být pravidelná. Po nějaké době jsem začala být už celkem nešťastná – dvě mé spolunocležnice spokojeně chrupkaly a já je nechtěla nijak obtěžovat. Zašla jsem na sesternu a tam mi akorát poradili dát si sprchu a prodýchávat.
Takže moje první noc v porodnici skončila ve sprše. V neděli ráno na monitorech mi lékařka řekla, že už se něco začíná dít, možná to do večera vypukne, ale jsme teprve v začátku, takže mi doporučuje, abych si vzala čípky proti bolesti, abych po té noci nabrala síly. No nechápu, co se to zase stalo, ale kontrakce se úplně zastavily.
K večeru se začaly zase dostavovat slabé kontrakce, ale podle lékařů nic moc. Takže na řadu opět přišla ta stará dobrá injekce abych se v noci prospala a nabrala síly. No a jako předešlé noci jsem se opět vzbudila s bolestivými kontrakcemi. Snažila jsem se ulevit si ve sprše, ale pořád to byl děs.
Nevydržela jsem a někdy kolem 3. ranní jsem se došourala na sesternu, ti mě odeslali na monitory a ejhle, kontrakce byly ukázkové. Dle lékařky jsem byla otevřená na 4 cm, tak že se teda už přesunu na porodní sál. Ani nevíte, jakou radost jsem měla. Konečně se to začíná hýbat, můžu zavolat chlapovi a už tu nebudu sama (tím myslím lékařský personál ). Takže ve 4 ráno jsem volala partnerovi, ať jede, že už pomalu půjdeme na to.
Porodní sál byl opravdu moc pěkný, porodní asistentka milá. Podstoupila jsem klystýr (to byl docela mazec, málem jsem ani s tím bubnem nedoběhla ) a prodýchávala jsem si ve stoje kontrakce. Na to, že jsem probděla 2 noci, jsem měla i fajn náladu. Chlap dorazil kolem 5. V čase mezi kontrakcemi jsem i vtipkovala. Pak mi přišla díky střídání směn nová porodní asistentka – taky byla moc fajn.
Páč jsem nebyla odpočatá, nabídla mi, že mi dá cosi, po čem se trochu prospím a posilním se na to velké finále. A zároveň by mě to i mělo dostatečně uvolnit a pomoct se i víc otevírat. No nevím, co mi to v té infuzi dali, ale sjetá jsem byla jak sáňky avšak díky vyplavenému adrenalinu jsem akorát lehce podřimovala, ale usnout jsem nedokázala (co kdybych náhodou ten porod prochrápala, že ).
Každopádně jsem se pořád otevírala moc pomalu, zatím jsem se dostala jen na 6 cm. A kontrakce zase začaly ustávat. To bylo někdy kolem 12:00. Takže po velké poradě, co se mnou, za mnou dorazil vedoucí směny a řekl mi, že mi budou muset dát oxytocin a páč to bude zřejmě značně bolestivé, tak mi doporučují epidurál.
Popravdě dlouho jsem neváhala, byla jsem už dost unavená a chtěla jsem už konečně odrodit. Takže partner si skočil na rychlé jídlo a mně mezitím píchli do páteře epidurál. Potom mi do infuze dali oxytocin. A tím začalo peklo. Zažila jsem stav, kdy mi naskočily kontrakce v intervalech 1–2 minut, bolest jako kráva – měla jsem pocit, že se mi trhá tělo v pase. Prvních pár kontrakcí jsem se snažila být statečná, ale pak mě bolest totálně semlela. Stalo se ze mě skučící zvíře a dokonce jsem se párkrát neovládla a tloukla do lehátka. Ta bolest byla taková, že jsem se nedokázala postavit na nohy, dokonce jsem i přestávala vnímat a topila se v agónii bolesti – no jako fakt mazec.
Partner byl fakt úžasnej, já být na jeho místě, tak už to nedávám. Dokonce jsem prosila porodní asistentku, ať ten oxytocin aspoň na chvilku zastaví, že potřebuji aspoň 15 minut pauzu, ale řekla mi, že tím si to jen zbytečně prodloužím. Takže mi řekla, že když mám tu bolest takovou i přes epidural, tak mi opět do infuze dá to ranní zmašťovadlo. No a co se nestalo? Byla jsem strašně zmaštěná, bolest byla stejně sžíravě intenzivní a já chvílemi pomalu nevěděla, kde jsem. No ocitla jsem se už na úplném dnu bolesti a všechno jsem začala vnímat dost v mlze.
Takže pak už jen vím, že mě položili na bok na porodní křeslo, já řvala bolestí, partner mi přidržoval nohu na koze a já si měla přitlačovat (asi aby malý dorotoval). Do toho mi porodní asistentka natahovala ruku zkroucenou bolestí, aby mi co nejvíc tekl oxytocin do žíly, do toho mi tam napíchla další antibiotika, a protože jsem už byla bolestí prakticky nepříčetná, tak mi ještě dávali rajský plyn.
Najednou nastal v tomhle pekle zlom, to, že do mě neustále někdo strkal ruce jsem už pomalu ani nevnímala – a najednou mě převrátili na záda, začali chystat hromadu nástrojů a rozsvítili velká světla. V místnosti byla hromada lékařů a dalšího pomocného personálu. Přítel plakal a dával mi na obličej kyslíkovou masku, já se snažila tlačit, ale už mi nezbyla žádná síla, připadala jsem si jako hadrová panenka. Moc si z toho nepamatuju, ale nakonec mi začala PA dost šíleně mačkat břicho, začala jsem se s ní rvát, protože jsem měla pocit, že mě roztrhne – že prostě prasknu. Ale byla prostě silnější, tak ze mě malého vymačkala.
Vůbec neplakal, hned si ho vzali sestry a lékaři na vedlejší lůžko a partnerovi tekly po tváři krokodýlí slzy. Já byla tak vyřízená, že jsem se nevzmohla na žádnou rozumnou myšlenku. Najednou se ozvala sestřička: „Tatínku, nechcete se na malého podívat?“ a v ten moment malý začal plakat
Mezitím mi doktorka zašívala nástřih – ani jsem ho v té šílené agónii nezaznamenala. A i samotné šití mi po předešlé bolesti přišlo jako nic. Na dotaz kolik stehů mi řekla, že uvnitř se to nepočítá a zvenku pouze 4. Pak mi malého přiložili a začali se se mnou všichni loučit – končí jim totiž směna. Malý se narodil v pondělí 17.9.2018 v 17:44. Na sále jsme ještě zůstali 2 hodinky, partner mě musel hlídat, páč jsem z únavy upadala do mikrospánků, tak aby mi malý nesklouzl.
Po 2 hodinách malého odvezli ještě na vyhřívané lůžko. Mně pomohli do sprchy, abych se poprvé vyčůrala, a pak už mě na vozíčku vezli na pokoj. Ale to už je jiný příběh.
Doteď mám z porodu rozporuplné pocity. V závěrečné zprávě stálo, že 2. doba porodní byla prodloužená a malý měl obtočenou pupeční šňůru kolem krku. Prý jsem byla moc úzká v bocích a malý byl dost veliký – mno těžko říct, co bylo za těmi všemi problémy. Ale jsem moc ráda, že malý Mikeš je zdravé a šťastné dítě, a i já si už dokážu představit, že i přes tu hrůzu bych do toho šla ještě jednou jen bych si tentokrát s sebou raději vzala svoji porodní asistentku, která by v krušných chvilkách měla ten nadhled, o který já v bolestech přišla
Přečtěte si také
Děti z nás tahaly peníze. S manželem teď raději předstíráme, že jsme na mizině
- Anonymní
- 26.05.26
- 705
Můj manžel měl vždycky velmi dobrou práci. Vedl firmu a vydělával slušné peníze. Nikdy jsme si ale nehráli na boháče. Žili jsme normálně, neměli jsme potřebu se předvádět a většinu peněz jsme si...
Dcera se vdala za boháče a vnoučata hlídá chůva. Já bych to prý nezvládla
- Anonymní
- 26.05.26
- 371
Jsem v důchodu, měla bych dost času na hlídání vnuček, ale moje dcera a její manžel to odmítají. Raději si platí chůvu, která s nimi dokonce jezdí i na dovolené. Cizí žena se stará o moje vnoučata...
Chůva poštvala syna proti mně. Nahrávka z kamery mi otevřela oči
- Anonymní
- 26.05.26
- 535
Jsem matka samoživitelka. Naštěstí mám dobrou práci a vydělávám slušné peníze. Abych si ji ale mohla udržet, musela jsem se poměrně brzy vrátit do práce. Nějakou dobu mi pomáhala moje mamka, jenže...
Dcera mě požádala o hlídání dětí na víkend. Nakonec z toho byl celý týden
- Anonymní
- 26.05.26
- 393
Jsem opravdu naštvaná. Mám pocit, že mě dcera v poslední době dost využívá. Našla si nového přítele a na děti začíná kašlat. Nedávno mě prosila, jestli bych si je nevzala na víkend. Samozřejmě jsem...
Naši pořád nadávají na počasí. Buď je zima, nebo hrozné vedro. Je to normální?
- Anonymní
- 26.05.26
- 186
Vím, že starší lidé bývají s lecčím nespokojení. Jenže moji rodiče už to podle mě začínají dost přehánět. V poslední době se úplně upnuli na počasí. Neustále sledují předpovědi, radar, zprávy o...
Dcera se pokusila o sebevraždu. Žiju v neustálém strachu a vyčerpání
- Anonymní
- 25.05.26
- 1962
Moje šestnáctiletá dcera Anežka je hodně labilní děvče. Problémy jsme s ní měli už od dětství. Když už se ale zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla puberta a s ní šílené stavy, které ji dohnaly...
„Za všechno můžou Ukrajinci,“ argumentuje manžel. Jeho názory mi začínají vadit
- Anonymní
- 25.05.26
- 1816
Když začala válka na Ukrajině, manžel patřil k těm solidárním lidem, kteří chtěli pomáhat. Pamatuji si, jak o Ukrajincích mluvil hezky, sledoval zprávy a zajímal se o to, jak může pomoct. Dokonce...
Kamarádka odmítá povinné očkování u dětí. Podle mě je to nezodpovědnost
- Anonymní
- 25.05.26
- 1070
Moje kamarádka je taková ta biomatka, která odmítá všechno, co podle jejího názoru není pro dítě dobré. Patří tam samozřejmě očkování, ale i různé další věci včetně jídla nebo pití. To je kapitola...
„Tohle radši nikomu neříkej,“ řekli mi na praxi ve školce. Ztuhla jsem
- Anonymní
- 25.05.26
- 7000
Měla jsem poprvé praxi ve školce a čekala jsem klasiku, kterou jsem znala z dětské skupinky – pomoc učitelkám, hraní si s dětmi, individuální pomoc, trocha chaosu, ale v mezích.
Soused mi roky ničil život. Teprve teď jsem se odhodlala něco udělat
- Anonymní
- 25.05.26
- 4384
Říkala jsem si, že si na to zvyknu. Že hluk, noci bez spánku a neustálé napětí k bydlení ve městě prostě patří. A je to sedm let. Došla mi definitivně trpělivost.
. Na to že sis vybrala přátelskou nemocnici a rak, tak mi přijde hromada (protichudnych) zásahů, které ti mohly porod zbytečně prodloužit… No a ten závěr a hopsání po břiše radši ani nekomentuji, neb bych se musela rozcilit 
.
.
jen je zvykem vyzdvihovat do nebe okresní malé porodnice… Takže typicky Motol zlo, Příbram dobro 
.
. Můžu se zeptat, co to bylo za lék?
z porodu jsem se poměrně dlouho hlavně po psychické stránce dlouze zotavovala, přišlo mi, že jsem absolutně selhala, a že nejsem schopná ani porodit 
