Matyáškův boj
Meningitida a měsíční boj našeho milovaného miminka. Bylo úterý, normální den, Matyášek (tehdy 3 měsíce, nyní 6 měsíců) si normálně hrál, choval se jako každý jiný den. Večer jsem ho dala spinkat a vše bylo v naprostém pořádku. V 5 ráno se mi vzbudil s hrozným pláčem, snažila jsem se ho nakojit, chovat, uklidnit, ale bez šancí, už mi docházely síly, plakala jsem, nevěděla jsem už, co mu je. Myslela jsem, že ho třeba bolí bříško.
Takto to trvalo do 6, poté na chvilku usnul a za půl hodinky se vzbudil zase s pláčem, který slyšela i moje maminka, která bydlí pod námi. Přišla a ani jedna jsme nevěděla, co s ním je :-/ Byl to však jiný pláč, uvědomuji si postupem času. Nekapaly mu slzičky, ale byl to bolestivý pláč. Jeli jsme k naší doktorce, ta hned, že to jsou určitě ouška, tak jsme šli přes celou nemocnici s pláčem na ušní (nemyslela jsem si, že by to byla ouška), a tam to samozřejmě zavrhli.
Nastal další kolotoč. Dr. nás poslala na hospitalizaci do nemocnice. Odpoledne zjistili ze stolice rotaviry
Malý měl již jednu vakcínu v sobě, ale asi nepomohla. Navečer už byl lepší, ale v noci začal šíleně zvracet, poplakávat a druhý den jsme byli převezeni na JIP, kde jsme byli necelý jeden měsíc.
Po pár dnech, kdy „rotaviry“ neustupovaly a malý měl 40 horečky, jsme vlítli na doktory, že to není normální. Začali dělat testy. Vyšel zánět v těle. Opět jejich tip a mysleli si, že to je zánět nosohltanu nebo něco podobného. Nasadili slabší antibiotika. Druhý den stejný stav, i horší. Maličký byl úplně slaboučký, začínal být apatický, já byla na dně a boj začal. Byl víkend a doktoři neměli moc času a dětský neurolog až v úterý, RTG v pondělí apod. Nasadili mu nejsilnější antibiotika třetí generace a čekali.
Matyášek bojoval jako lev. Hrozné vidět takto dítko. Už jsme byli klidnější, že to zabere, že má pouze zánět nosohltanu. V úterý mu zjistili meningitidu, zánět mozkových blan. Nikomu nepřeji takový pocit. Sesypala jsem se. Malé miminko a taková nemoc. Horečky neustupovaly a nikdo nedokázal říct, jak tohle dopadne. Doktoři začali až v tuhle chvíli pořádně fungovat. Já jsem se sebrala a šla po nich. Střídala se ve mně úzkost, bolest, a zároveň jsem byla hrozně vzteklá, zlá a hlídala jsem je a konzultovala to s jinými lékaři. Těžko se to popisuje.
Malý bojoval, jak jen mohl. Po 2. lumbální punkci (skoro 3 týdnech) nás pustili domů. Malý byl bez teplotek a zánět v těle to neukazovalo. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě, že si ho můžu donést domů a že bude po všem. Mýlila jsem se, nadšení vydrželo 1,5 dne a v neděli ráno jsme jeli opět směr nemocnice. Nedoléčili to. Kolotoč začal znovu. Kdyby nebylo Matyáškovy síly a bojovného nadšení, těžko by to zvládli.
Moc malého miluji a děkuji mu, že byl takový bojovník. Celou dobu jsem byla s ním a nakonec nám vše dobře dopadlo. Dnes je to hrozná šikulka a zánět mozkových blan ho díkybohu nezdolal. Je to psané asi zmateně, ale musela jsem říct někomu o nejhorších chvílích mého života.
Tímto chci všem maminkám, tatínkům, babičkám apod. říci, ať jsou silní, když se dostanou do podobné situace, jelikož jen vůle a síla těm našim drobečkům pomůže. Ještě moc děkuji manželovi, který na mě musel být i občas trošku zlý, jinak bych opravdu skončila u psychiatra. Děkuji všem.
Přečtěte si také
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 104
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 126
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 138
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 165
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 130
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 3610
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 2504
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 1773
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 1955
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 1669
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...