Moje cesta ke štěstí

Těhotenství jsem si náramně užívala. Žádné nevolnosti, bolesti, křeče prostě úplná paráda. Kazil to jenom fakt, že termín porodu jsem měla na konci června a právě ten rok se příroda trošku zbláznila a od konce dubna byla 30stupňová vedra a skončili až pár dní před porodem. V den porodu jsem začala mírně krvácet. Nic strašného, ale protože už jsem týden přenášela, jeli jsme rovnou do porodnice. A oni si mě tam hned nechali. Bylo 6 hodin ráno a dcera se narodila ve 12 hodin v poledne. Takže na prvorodičku šupovka. Co budu říkat, no na parádu. Původně jsem měla v plánu zůstat doma celé tři roky, ale protože manžel přišel o práci, musela jsem do pracovního procesu já. Dceři bylo tehdy 14 měsíců.

Život šel dál, manžel si zakrátko našel práci a začali jsme řešit bydlení, protože jsme bydleli u mých rodičů. Nakonec jsme se rozhodli předělat patro u našich na samostatný byt. V roce 2004 jsme tam oslavili vlastně naše první samostatné, a to jsem ještě netušila, že i bohužel poslední Vánoce.

V létě mi totiž manžel oznámil, že od nás odchází. Že prý už ho jako žena nepřitahuji. Nakonec jsem zjistila, že už má skoro půl roku milenku. Pak přišly sliby typu, já vám budu pomáhat, když budete potřebovat peníze, kdykoliv si řekni, nebude problém. Ale ono to problém byl. Sice jsme se nehádali, ale po dlouhém přemlouvání jsem si vymohla „aspoň“ 2000 KČ jako alimenty.

A tak jsem zůstala s dcerou sama. Ze začátku jsem z toho byla úplně mimo. Kdo by nebyl. Byla to rána z čistého nebe. Ale postupem času jsem si začala uvědomovat, že těch několik let manželství jsem nějak zapomněla na sebe. A začala jsem si to celkem užívat. Ale protože mi bylo čerstvě 30, tak přece jenom mi začala scházet ta mužská náruč. A tak jsem se začala ohlížet po chlapech. Nějak se mi ale nedařilo najít někoho, s kým bych chtěla být. A tak jsem si po dlouhém přemýšlení a přemlouvání mojí kamarádkou dala inzerát na net. Bylo z toho pár schůzek, sms, ale nic úchvatného.

A když už jsem to chtěla vzdát, přišel jeden email, který mně celkem zaujal, a tak jsem si řekla, že to ještě jednou zkusím. A ejhle, ono to vyšlo. Padli jsme si do oka a z náklonosti se stala láska. Když mi asi po měsíci chození řekl, že si mě jednou vezme, tak jsem se jenom zasmála a řekla, že já se už vdávat nechci. Ale když asi po roce přišel s prstýnkem a žádostí o ruku, neodolala jsem. Byla jsem neskonale šťastná. Ale časem mi nebo nám k tomu štěstí začalo něco chybět. Miminko. A tak jsme se dohodli, že si nějaké to mimi pořídíme.

Říkala jsem si fajn, vysadím a prášky a za chvilku to bude, jako u první. Ale nějak jsem zapomněla, že jsem o 11 let starší. A tak jsme se snažili a snažili, ale vytoužené // nepřicházely. Ten, kdo to zažil, ví, jak jsem se cítila. Naštěstí, když jsem se svěřila paní doktorce, hned jsme udělaly SONO s tím, že budeme sledovat ovulaci. A ejhle, zjistily jsme, že ji mám o týden posunutou. Kdybychom to věděli hned, tak to naše malé štěstí, které spinká v postýlce, by už pomalu mělo rok a půl.

Nakonec se to povedlo. Ale tentokrát to nebyla procházka růžovou zahradou. V sedmém týdnu přišlo špinění, které naštěstí netrvalo dlouho. A pak přišly nevolnosti. Někdy mi bylo tak blbě, že kdybych nemusela vstávat kvůli starší dceři, abych ji vypravila do školy, tak ani nevstávám. A pak jsem stejně jenom ležela. A tak to bylo skoro do 6 měsíce. A když už mi bylo celkem dobře, tak mi začalo růst bříško a začaly problémy s pohybem a neohrabaností. Nicméně všechno jsem zdárně překonala a přesně na termín porodila krásnou, zdravou holčičku. I porod byl naštěstí tentokrát rychlý. A teď už je to 7měsíční slečna, má dva zuby, začíná lozit a je strašně zvědavá. Ale hlavně je to náš smíšek.

Ale protože nic není jenom bílé, ale všechno má i svoji druhou stranu, tak je manžel voják a v srpnu odlétá na půl roku do Afgánistánu. Ale i přesto jsem momentálně neskonale šťastná a pevně věřím, že už to tak zůstane.