Moje dětství

Poslouchejte, prosím, svoje děti! A věřte jim, co vám říkají... Narodila jsem se do malého města jako druhá dcera mamince a tatínkovi. Tatínek si ale vždycky přál kluka, alespoň jednoho. Bohužel se nepovedlo.

Dětství jako takové jsme měly se ségrou skvělý. Byla nás hromada bratranců a sestřenic. Zažívali jsme různá dobrodružství, stanovali jsme, dělali jsme ohníčky atd. Často nás všechny hlídala babička, hlavně o víkendech.

Byla jsem jedna z nejmladších, ale hlavně nejslabších, a tudíž taky občas trochu mučených dětí v naší bandě. To je ale normální, když jsme si hráli na gangstery a zajatce, vždycky jsem byla zajatec. :D

Když skončilo školkové období a nastalo to školou povinné, začaly se objevovat jisté potíže.

V první třídě, a to věřte, nebo ne, si úplně pamatuju, jak mě více zajímalo, kde letí za oknem ptáček, nebo padá lísteček ze stromu, než to, co zrovna říká paní učitelka.
Samozřejmě, že vysvědčení podle toho vypadalo… Na první pololetí jedna dvojka. A na konci druhého dvojky již dvě. Ano, čtěte správně! V první třídě jsem měla na vysvědčení dvojky.

Ovšem, když nejsou základy, tak není na čem stavět!!! Ve druhé třídě na vysvědčení dvojek nepočítaje a již jedna trojka. A ve třetí třídě čtverky…

Ani si neumíte představit, jak hrozné to pro mě bylo! Tolikrát jsem plakala kvůli špatným známkám, když všichni měli jedničky… Mrzí mě, že mi moje mamka v tomhle nijak nepomohla! Měla mě stáhnout zpátky do školky, nebo se se mnou víc učit, mít tu trpělivost!

Špatné známky nesl můj taťka těžce. Neustále jsem doma poslouchala : „Opovaž se někomu říct, jaký bylo vysvědčení, nebo uvidíš!“

Taťka by mi ale nikdy v životě neublížil. Ani pohlavek mi nedal. Jen se prostě za mě styděl. Mamka ta byla trochu jiné ráže. Neustále jsem poslouchala, jak je strašně unavená z práce, a ještě já jí přidávám starosti. Takže jsem sem tam dostala. Ale za co?! Za to, že byla moje mamka tak slepá? To neviděla, jak se trápím?!

Ono totiž, když máte špatné známky, vzhledově vypadáte jako ta holka, o který by si nikdo neopřel ani kolo a oblíkaná chodíte jak sto let za opicema… Tak to s sebou nese následky samozřejmě. Teď nemluvím o první a druhé třídě, i když už tam se mi spolužáci smáli, jak jsem hloupá… Myslím, že od třetí třídy to bylo nejhorší.

Spolužáci mi dělali naschvály, schovávali papuče, do pytlíku na výtvarku vykroutili mokrou houbu, venku mě shodili do kalužiny po dešti, v tělocviku se do mě schválně strefovali míčem (hlavně do hlavy), ničili mi oblečení atd atd.

Na školní výlety jsem raději moc nejezdila, vždycky jsem onemocněla. Myslím, že ze strachu, co by se tam odehrávalo, jsem začala zvracet, mít průjem a nebo prostě měla horečku. Domů jsem ze školy chodila často s brekem a doufala jsem, že mi mamka nebo někdo pomůže. Vždyť je to můj domov, kde jinde hledat důvěru a pochopení?!

Ale moje mamka, jak jsem teď nedávno zjistila, ve škole nikdy šikanu nezažila. Neměla tedy pro mě to pochopení. Například šla jsem do školy v nových riflích a domů jsem se vracela v kalhotech počmáraných propiskou, která nešla vyprat… kluci… Když jsem doma řekla pravdu, nikdo mi nevěřil (jak smutné), takže jsem samozřejmě dostala nabančeno.

Proč by mi přece něco takového někdo dělal?! Vždyť to nemůže být pravda! Určitě lžu a dělám si to sama svou neschopností! Doma mě vůbec považovali za nevydařenou dceru… Na rozdíl od mojí krásné a inteligentní sestry, jsem já byla škaredá, neschopná a ještě k tomu navíc hloupá… Nejednou mi to taky bylo řečeno, ne to, že jsem škaredá, ale že jsem k ničemu a nikdy ze mě nic nebude… Nic neumím a nevdám se!!!

Neměla jsem tedy důvod doma říkat pravdu, když mi nikdo nevěřil. Začala jsem lhát, občas to bylo jednodušší… To sebou samozřejmě, když se na to přišlo, neslo další a další pohlavky… Prostě nekonečný kolotoč!

Následky si z toho nesu do teď. Nikdy v životě nepůjdu na třídní sraz! Nechci ty lidi, co mi ničili kus života, ani vidět! Při vzpomínce na základní školu se mi derou slzy do očí.
Svoje děti ale přesvědčuju o tom, jak skvělá je základka. Mají totiž velkou výhodu! Já jim věřím, stojím za nimi a vždycky jim budu oporou!

Jenom chci na závěr dodat, že moji mamku mám moc ráda, abyste si nemysleli, že ji za to nenávidím nebo tak… Ona totiž dle mého názoru mohla zasáhnout do děje věcí jen určitou částí. Z zbytek jsem si mohla sama a spolužáci. V období puberty jsme si byly s mamkou dost blízké. Teď, když mám děti, mi s nimi pomáhá, vše funguje na 100 %. O tomhle mém pohledu na věc, že mi mohla pomoct, jsem jí ale nikdy neřekla a ani neřeknu.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
Doe_Jane
6.3.17 11:15

Mrzí mě co jsi zažívala, já nikdy nebyla šikanovaná ani jsem nikoho nešikanovala, ale občas potkám ty, co nejvíc druhé šikanovali a musím se smát jak dopadli, jsou sami, bez dobré práce, bez přátel.. Dobře jim tak, karma funguje. Třeba i ti tví jsou teď bezdětní a smutní, utěšuj se tím. Jsem asi mrcha co :mrgreen:

  • Nahlásit
661
6.3.17 11:27

Ahoj, předně chci říct, že dvojky na vysvědčení nejsou nic špatného!! Měla jsem je taky i přesto, že mamka se mi věnovala, vysvětlovala ale stejně. Dnes bych nejspíš dostala nějaké dys… ale tehdy to nikdo tak neřešil. To samé můj partner. Ten jen poslouchal jakej je lajdák (od učitelů) ale že problém není v tom, že nechce ale v tom, že to zkrátka nejde, to nikdo chápat nechtěl :zed:
No a šikana to znám taky. Taky mě na srazu nikdy nikdo neuvidí. S kamarádkama se vídáme kdykoliv, na to nepotřebujeme sraz a zbytek třídy mi může :*
Paradox je, že jednoho z kluků co mě šikanovali, po nějaké době někdo zbušil. Protože si otvíral zobák a konečně narazil :mrgreen: a ten co ho zmydlil, je shodou okolností můj partner :mrgreen: ale tehdy jsme se ještě neznali a on tudíž nemohl vědět o co šlo u mě. Prý kdyby to věděl, dal by mu 3× tolik :mavam:

Příspěvek upraven 06.03.17 v 11:28

  • Nahlásit
  • Zmínit
6.3.17 11:30

Je mi to moc líto, šikana je strašná věc. K naší smůle jsme vyrostly v době, kdy se o tomto jevu nemluvilo. Zažila jsem stejný přístup nejen rodičů, ale i učitelky, jež situaci vyřešila pouze tak, že pachatelky postavila na tu tzv. hanbu (což mé postavení pochopitelně ještě zhoršilo).
Myslím, že by nebylo špatné zpracovat téma s terapeutem - evidentně jde o hluboké trauma. Ještě horší než šikana mi připadá přístup rodičů, kteří Tě, namísto ochrany, nechali na holičkách…

Příspěvek upraven 06.03.17 v 11:38

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
6.3.17 12:13

Mám podobnou sedmiletou dceru. Je to taková ťunťa. Má diagnostikované adhd a lehkýho aspergera. Ve třídě taky moc oblíbená neni a občas dělá nepochopitelné věci. Ať se snažim sebevíc, někdy mi leze na nervy :( Máme ještě syna, ten je oblíbenej dětmi i dospělými. Na spoustu věcí je šikovnej a hodnej. Nerada dělám rozdíly, ale někdy musim, nejde se chovat stejně k hodnému dítěti a k zlobivému. Nerada bych, aby se jednou cítila jako ty, ale asi na to máme našlápnuto :( Co se týče co mi říká, tak jí věřim a snažim se to řešit. Můžu se zeptat co nakonec děláš? Vdaná zřejmě v pohodě jsi a spokojená v životě dnes asi taky viď :) Je fajn, že máte dnes s mámou fajn vztah a že Ti dneska pomáhá :kytka:

  • Nahlásit
6.3.17 13:11

Ahoj, mrzí mě, že jsi prošla šikanou, znám to z vlastní zkušenosti. Připadáš mi ale strašně zahořklá, pořád to v sobě nosíš jako křivdu. Nebylo by na čase jít dál, ať se neužíráš?
Jinak nepíšeš jaké to bylo na další škole, tam už to bylo v pořádku? Nebo jsi šla hned po základce do práce?

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
6.3.17 13:17

Anonymní - možná bych zkusila nerozdělovat potomky na „toho hodného“ a „tu zlobivou“ („ťunťu“). Všechny děti, zejména ty s ADHD či s Aspergerem, potřebují jasné hranice, o tom není pochyb. Kromě hranic však potřebují také absolutní přijetí a lásku bez podmínek.
To, že Vám dcera občas leze na nervy je zcela pochopitelné a přirozené a nijak bych si to nevyčítala (ani jí).
To, že dělá nepochopitelné věci je však, spíš než zlým úmyslem, způsobeno právě Aspergerem - je to dáno, tím, že svět vidí a vnímá podstatně jinak než většina neurotypických dětí a dospělých.
Držím palce Vám i dcrce, vím, že to není jednoduché ani pro Vás ani pro dcerku. Maminka s AS.

  • Nahlásit
230
6.3.17 16:18

Úplně jsem se do tebe vžila. Určitě tvé děti budou šťastné a budeš jim oporou.
Já jsem se na svých rodičích taky vyučila, co svým dětem nikdy nedělat a v určitých věcech jejich páchání nikdy nepochopim.
A šikanu jsem zažila ve školce, projevem bylo zvracení a… Díky tomu bych na synovi poznala, kdyby mu někdo škodil. A taky mám následky do teď. Jsem uměle introvertní, neduveriva a těžko navazuju vztahy.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
6.3.17 16:56

Anonymní : moc děkuji za krásnou reakci na můj komentář. Je vidět, že přesně víte o čem mluvíte :srdce:

  • Nahlásit
6.3.17 20:33

To mě mrzí, šikana je hnusná. Myslím, že jsi si za šikanu nemohla sama, oběť vinu nemá, jen pachatel. Vinu má i škola a učitelé, ty s dětmi tráví tolik času, že mi vůbec není jasné, že to nepoznají. Oni měli zasáhnout, pak rodiče, ti nesou díl viny.
Já případnou oběť nebo agresora odhadnu v kolektivu téměř první den, chce to empatii a snahu…děcka kolikrát nevědí, že to co dělají je tak špatné a netuší, jak strašné pocity má oběť. ale stačí jim rázně vysvětlit a ukázat, že tudy ne, většina dětí si dá říct, stačilo s kolektivem pracovat.

Jen musíš maminku naučit, nebo ji nenápadně ukázat, aby se k tvým dětem nechovala podobně, nesrážela je, nehodnotila. někdy jsou babičky lepší a někdy jejich negativní vlastnosti vůči vnoučatům naopak vygradují. Já ybch jí při vhodné příležitosti asi řekla, jak jsem svoje dětství vnímala a pak ji odpustila, možná by jsi to pak zpracovala lépe. Nedivím se, že děcka ze základky vidět nechceš, není přece nutné se vidět s někým, kdo tu ublížil.

taky bych si vzala ponaučení z toho, že asi není dobrá výchova, kterou starší generace razila a kterou tak vzývá ještě pořád dost lidí ještě dnes - dát na zadek, když se něco semele, dětí se neptat, nepátrat po příčinách a nevidět vlastní podíl na situaci, prostě nevěřím ti a buch.

  • Nahlásit
  • Zmínit
151
6.3.17 22:04

Deníče je ukázkou, že šikana se nneresila. Já byla na ZŠ i SŠ šikanovana za to, že jsem z vesnice a ne z Prahy jako. ostatni. že chodím na brigádu do. Alberta do. lahudek a podobně.
Známky špatně, ale nakonec jsem odmaturovala, mám vzdělání i po SŠ.
A moje máma se o šikaně dozvedela. nedavno. myslela si, že jsem měla výtečné školní vztahy. Ani hofno. Třídní srazy taky bojkotuju. Nemám náladu čučet na lidi, co teď v, padají, že je zzajímám.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
7.3.17 08:05

Autor deníčku...

Začnu tím, že právě napsáním tohoto deníčku jsem si to v sobě chtěla zprocavat do té konečné fáze smíření, zahození a pokračování v životě. Někdo radil konzultaci s psycholegem, ta už proběhla… mám dobrého kamaráda psychologa. Ten mi právě poradil se z toho vypsat… buď na papír nebo takhle "veřejně " já se rozhodla veřejně, abych měla i zpětnou vazbu ;)
mamce to nikdy neřeknu z toho důvodu, že vím že by jí to strašně mrzelo a to prostě nechci!

Otázka co dělám ???? pracuju pro jedno velké město, kde pomáhám fycicky i psychicky slabším… pracuji se seniory a s dospělími…

Mám velkou rodinu, manžela… psa… dům se zahradou…

Mám vystudovanou střední odbornou bez maturity, a pak jsem si dodělala i tu maturitu… teď studuju Bc.
Jinak na střední ani na jiných školách mě už nikdo nešikanoval… naštěstí… jednu holku ostaní sráželi kvůli tloušťce.. já se jí vždycky zastala a šikaně zabránila… paradoxně mě ta holka nesnášela… ona by se přece ubránila sama!!

Jinak nikdo na mě nic nepoznává :D šikana mě poznamenala hluboko ve vnitř… s manželem jsme se o tom jednou bavili… jenže on byl ve škole velice oblíbený. Byl úspěšný sportovec a všichni ho měli velice rádi. Když jsem viděla jak na mě nechápavě kouká raději jsem debatu utla, abych mu to nemusela vysvětlovat a tudíž se v tom začít vnitřně hrabat…

Díky za vaše reakce!!

Zdraví vás vaše Anonymka :kytka:

  • Nahlásit
Anonymní
7.3.17 09:45

Úžasný, moc gratuluju. My rodiče to prožíváme jinak, proto někdy na děti klademe zbytečně vysoké nároky a pak nám připadá, že dítěti nic nejde. Ještě když má vedle sebe po všech stránkách úžasného sourozence. To je pak těžké jak pro dítě, tak pro rodiče. Jsi šikovná a máš dnes určitě krásnější život než spousta tvých spolužáků. Na třídní sraz bych naopak se vztyčenou hlavou šla. Mohlo by to mít pro Tebe dobrý psychologický dopad.

Jednou jsem četla na FB smskový rozhovor (byl x set tisíckrát sdílený) Byla to omuluva klukovi který byl gay a byl kvůli tomu celý druhý stupeň šikanovaný. Omluva přišla od jednoho z tehdejších největších aktétrů šikany. Napsal mu, že je to část života za kterou se stydí a že na to často myslí. Z šikanovaného se stala návrhářská ikona v módním průmyslu.

Hodně o šikane píše britský zpěvák Mika, který byl tak šikanovaný, že přestal mluvit, rodiče ho museli vzít ze školy a učit ho doma. Dnes vydělává milióny a největší jeho tyran ze školních let prodává lísty v kině. Hodně jeho písní je inspirováno šikanou.

Přeju Ti už jenom hodně štěstí :kytka: 1. reagující anonymka

  • Nahlásit
Anonymní
7.3.17 22:12

Taky jsem zazila sikanu, na zakladce na druhem stupni, na stredni skole i na intru. Nikdy jsem nechapala proc.Lide mi rikali ze jsem moc hezka, ja jsem si tak, ale nikdy nepripadala.Do ted nam pred ocima jak mi „spoluzacky“ nacpaly hlavu v parku do odpadkoveho kose :,(.Jak jsem se bala jit sama po chodbe atd. Nekdo tady psal o karme - ty hlavni „sikanovacky“ jsou ve triceti bezdetne bez chlapu a makaji ve fabrice u pasu.Ja mam vyssi odbornou skolu, pracovala jsem v kancelari za pekne penize, mam dceru manzela a novy dum…Kazdopadne o te sikane nikdo nevi, ani rodice ani manzel a asi nikdy vedet nebude. Doted mam sebevedomi na bode mrazu, mamka mi porad rika „proc si neveris“, no proc asi…Nekolikrat jsem chtela jit k psychologovi, protoze je to ve mne hluboku zaryte, ale stydim se…

  • Nahlásit
9.3.17 14:22

Ahoj, Tvůj deníček mě hodně zasáhl.. Asi proto, že jsem si prošla něčím hodně podobným.. Zasáhlo mě to dokonce natolik, že jsem se rozhodla sepsat na podobné téma i svůj deníček.. Hlavně proto, aby ostatní věděli, co se může dít a jak je důležité nezavírat před tím oči.
Moc mě těší tvůj příspěvek v komentářích, kde píšeš o o motivaci deníček napsat a i o tom, jaký je tvůj život dnes. Je skvělé, že se s tím postupně snažíš vyrovnat. Ano, je to dlouhá cesta, ale stojí to za to.. Člověk to má hluboce v sobě, nikdo to na něm nemusí poznat, ale semtam to vypluje na povrch a pak je člověk až překvapen, jako to má ještě sílu. Držím palce.

  • Nahlásit
  • Zmínit
9.3.17 21:36

Anonymní - nestyď se a klidně běž k psychologovi, i hledej jiného, pokud ti první nepomůže. Ono ti to může fakt pomoct. Na tom, že jsi byla šikanovaná není nic, za co by ses měla stydět, agresoři by se měli stydět.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
3.4.17 21:29

@galantni jelenice
Kazdy neumi pres problem prejit a delat, ze se nic nestalo.
Me treba spoluzakyne pichala kruzitkem do krku.
Ve tride jsem tez byla sikanovana i jinymi zpusoby. A co jsem si v detstvi musela projit bylo hrozne peklo. Nekdo se oklepe jiny to treba tak rychle neumi-na nektere situace se neda zapomenout.Neco mi preci jen zustalo a co me v zivote posunulo na vyssi uroven. Nepotrebuji miliony pratel - staci mi manzel a dite vic nepotrebuji. Jejich laska mi vynahrazuje kazdou bolest. Jejich bezpodminecna laska, pro kterou jsem nemusela nikomu nic dokazovat jsem tim kym jsem. A kamaradky ty nepotrebuji. Nemam zapotrebi se s nikym srovnavat a neustale porovnavat.Bud me clovek bere takovou jaka jsem nebo at si hleda pratele sobe podobne. A nemusim aspon resit zbytecnosti, ktere cloveka okradaji o cas, o zivot a o rodinu. Tohle, ale clovek nepochopi driv dokud si to sam neprojde.

  • Nahlásit
Anonymní
9.10.17 14:00

Celkem se v některých věcech poznávám. Taky mi doma říkávali, že kam šlápnu, sedm let tráva neroste a že se snad nikdy nevdám. Dneska jsem si vybudovala slibnou kariéru, jsem šťastně vdaná, mám krásný děti a hezký zázemí. A jsem moc hrdá na to, co jsem v životě dokázala. Spolužáci mi taky tenkrát dávali co proto, jelikož jsem byla jiná. Ale já jsem se nikdy nedala a vracela to těm šmejdům i s úrokama. Kamarádů jsem měla přesto dost a i dneska mám. A na třídní sraz jsem šla s potěšením, ať čumí, jaká je ze mě dneska krásná a sebevědomá ženská. Jinak nesouhlasím s tím, že tví rodiče jsou bez viny. To oni tě sráželi a měli tě podporovat v sebevědomí. Oni vytvářeli špatné vzorce chování, které ty teď musíš bořit.

  • Nahlásit
Anonymní
9.10.17 14:00

Celkem se v některých věcech poznávám. Taky mi doma říkávali, že kam šlápnu, sedm let tráva neroste a že se snad nikdy nevdám. Dneska jsem si vybudovala slibnou kariéru, jsem šťastně vdaná, mám krásný děti a hezký zázemí. A jsem moc hrdá na to, co jsem v životě dokázala. Spolužáci mi taky tenkrát dávali co proto, jelikož jsem byla jiná. Ale já jsem se nikdy nedala a vracela to těm šmejdům i s úrokama. Kamarádů jsem měla přesto dost a i dneska mám. A na třídní sraz jsem šla s potěšením, ať čumí, jaká je ze mě dneska krásná a sebevědomá ženská. Jinak nesouhlasím s tím, že tví rodiče jsou bez viny. To oni tě sráželi a měli tě podporovat v sebevědomí. Oni vytvářeli špatné vzorce chování, které ty teď musíš bořit.

  • Nahlásit
Anonymní
9.10.17 14:55

Jiny pristup rodicu

Me sikanovala tridni ucitelka a po jejim vzoru deti. Mamka to resila porad, i na jinou skolu me chtela dat. Takze JDE TO I JINAK ze strany rodicu. Na gymplu to bylo lepsi, tak uz jsem si poradila sama. Na tridni srazy chodim a nedavno se mi tam uprimne omluvil jeden kluk, kteremu jsem davno odpustila a ktery mi z dnesniho pohledu nic hrozneho neudelal.

  • Nahlásit