Moje premiéra

14. září měl přítel odjet do Prahy na koncert a já už měla dva dny předem nějaké podivné tušení, že se prostě něco stane. Pořád jsem se strachovala, aby se jemu něco nestalo nebo já nezačala rodit a on nebyl bůhví jak daleko.

Ve středu ráno jsme se rozloučili a vidět jsme se měli ve čtvrtek ráno. Ejhle. Když přítel odjel, ještě jsem polehávala, ale začala mě nějak víc bolet záda a v podbřišku. Říkala jsem si, že to nic není, že jsem prostě už téměř na konci a Alešek se prostě připravuje na cestu ven.

Po obědě jsem šla na záchod a co jsem neobjevila. Kousek odcházející zátky. Samozřejmě jako prvorodička jsem začala plašit, že se už něco děje. Prolezla jsem internet o bolestech, zátce a dalších příznacích a probírala to s kamarádkou, která též čeká malé sluníčko.

Nakonec jsem zašla za mamkou, že pojedeme pro jistotu do porodky, jelikož jsem měla jít druhý den na natáčení, tak že to sfouknem dneska. No přijeli jsme tam, natočili srdíčko, což bylo v pořádku a pak šup za panem doktorem na vyšetření. Byla jsem otevřená na půl prstu, tak mě šoupli na ultrazvuk, aby se koukli, jak na tom mimčo je. Odhad váhy byl 2900 g.

Nakonec mi oznámili, že si mě tam nechají na pozorování, pro jistotu. Takže šup do auta pro tašku s věcmi a na pokoj. Kdybych věděla, co mě tam čeká za slečinku, raději bych si vyprosila domov. Slečna měla neustálé návštěvy (to by ještě šlo, ale že byly pěkně hlasité a s rodiči tam bylo i dost ukřičených dětí, to mi opravdu po chuti nebylo).

No každopádně v té době už jsem měla bolesti silnější, vrcení na posteli bylo samozřejmostí. Přítel v Praze, já v nemocnici s „příjemnou“ budoucí mamkou, která si neustále stěžovala, jak dobře jí je a že chce domů. Já bolesti a madam si stěžuje, že jí je dobře. Ach jo. Den probíhal tak, že mi ob šest hodin dělali natáčky. Všechno v pořádku, jen bolesti mi už pěkně zesílily. No zkráceně, vůbec jsem se nevyspala.

Druhý den byl téměř to samé, jen bolesti už zase větší. Ovšem otevřená pořád stejně, možná na prst. Takže vůbec žádný pokrok. V noci mi dali prášek na bolest, abych se trochu vyspala, ale stejně to prd pomohlo. To už jsem tiše skučela docela dost.

Ráno za mnou přišla paní primářka, že mě opět vyšetří a pošle na ozvy a jestli bude všechno v pořádku, půjdu domů. Ale v sobotu do šesti hodin se vrátím. Já hned vidinu domova, okamžitě jsem kývla. Natáčky i vyšetření v pořádku, takže odchod povolen. V 11 hodin dopoledne si pro mě naši přijeli. Táta chtěl ještě někam jet, což bylo pro mě docela peklo, skučela jsem jim v autě opravdu pěkně, za chvilku mě měli plné zuby. Při zpáteční cestě jsme vyzvedli přítele a šup domů.

K mé smůle, bolesti neustupovaly. A ještě větší smůla bylo to, že na nás čekali elektrikáři, že se udělají konečně zásuvky a tak. No hrozní experti, několikrát spustili alarm v několika variantách, no umíte si představit, jak jsem nadávala. Byla jsem asi fakt nesnesitelná, ale co se dalo dělat.

Mamka uvařila, já do sebe nedostala ani sousto. Sedět jsem nemohla, ležet taky ne, jen chodit. A když přišla bolest, něčeho se chytnou a přetrpět to. No já už doma brečela, všichni ze mě na nervy, že jsem tam nezůstala. V té době jsem si to už říkala taky. Ve 3 hodiny se na mě už přítel nemohl dívat. Volala se sanita a jelo se do porodky znova, bylo to opravdu nesnesitelné.

Vyjeli jsme s přítelem výtahem a šup na příjem. Sestřička si mě hned vzala na natáčky, což bylo šílené, vydržet to v těch bolestech. Za chvilku se přišla podívat, koukla na papír a oznámila mi, že rodím. No já koukala jak puk. Všechno šlo strašně rychle, nebyl na nic čas. Šup šup vedle na porodní křeslo. Přítel byl bohužel vyhozen, což mě naštvalo, proškolení jsme měli naplánované, ale bohužel se nestihlo. Bylo půl 4, já před sebou hodiny, to bylo teda něco, sledovat ten čas. A nesměla jsem ještě tlačit! No fuj.

Konečně přišel pan doktor a já konečně slyšela: „jdeme na to“. Ve 40 se začalo tlačit, byla to dost tupá bolest, ale pro mě mnohem snesitelnější než ty tři dny dohromady. Teď už jsem věděla, že to budu mít brzo za sebou a k něčemu to spěje – budeme mít konečně našeho broučka u sebe! No tlačila jsem, co jsem mohla, nehodlala jsem tam strávit kupu času.

Nakonec to byly celkově 4 velké kontrakce. Maličký se narodil přesně ve 4 hodiny. Na mě dopadla obrovská úleva, no nádhera. Ani jsem si nevšimla, že už je tam přítel a má malého v náručí.

Jakmile mě pan primář došil, dostala jsem malého já a všichni tři jsme tam spolu strávili krásné dvě hodiny. A to jsem ze začátku škemrala o císaře, jak jsem byla zoufalá z bolestí! A teď? Jsem moc ráda, že to byl přirozený porod.

Po dvou hodinách jsem se dobelhala do sprchy a poté na pokoj. Pusa a rozloučení s přítelem, končily návštěvní hodiny a já byla hodně unavená. Byl to pro mě nádherný zážitek, neumím si teď představit, že bych rodila císařem. Za tu bolest to stálo!

A o oddělení šestinedělí někdy jindy…