Moje rychlovka.....

5.dnů před termínem mi praskla voda - bylo to o půl jedné v noci, naspala jsem asi 2. hodiny. Probudilo mě něco teplého a mokrého na noze. Rožla jsem lampičku a říkám přítelovi, co spal vedle mě: „Buď čůrám nebo mi praskla voda!“, a můj přítel „A co to znamená?“ a já nato " Že jdeme rodit!„,zeptal se, jestli "teď hned????“. Tak jsem mu řekla, že tu cigaretu ještě stihne. Tašku jsem měla zbalenou asi už měsíc -člověk nikdy neví- , tak jsem dobalila jenom pár věcí a jeli jsme. Cestou nás zastavili policajti - rutinní kontrola. Sice jsem ještě neměla žádné bolesti, ale protože jsme jeli v nepřihlášeném autě, stáhla jsem hned okýnko a nahlásila jsem, že mi praskla voda a my jedeme do porodnice. Tak nás pustili!!!! Do porodnice jsme přijeli v jednu hodinu, tedy půl hodiny po prasknutí. Přítel se rozhodl rodit se mnou, za což jsem mu opravdu vděčná. V čekárně jsme čekali asi dvacet minut a to už jsem začínala mít bolesti, pak si mě zavolali do ordinace. Převlékla jsem se do nemocničního, vyšetřil mě sám primář a že jsem prý krásně nachystaná, že tam ta hlavička hodně tlačí a jsem otevřená na 2.cm. Tak jsem hned odešla na porodní sál, kde za mnou došel za chvíli i přítel ve sterilním obleku. Bolesti nebyly ještě tak hrozné, sestřička si pro mě za chvíli došla a šli jsme na holení a klistýr. Pak mě ještě zkontrolovala a že „do večera by to mohlo být“, a já jsem zůstala jak opařená. To byly asi 3.hodiny a já jsem byla otevřená 4.cm. Když jsem došla zpět na sál, přítel už podřimoval na židli a já jsem chtěla udělat to samé, ale sestřička mě zadržela s tím, že bych mimču seděla na hlavičce. Tak jsem se procházela a bolesti sílily. Po další kontrole mi sestra sdělila, že do poledne by to mohlo být. Taky měřila ozvy srdíčka malého, a to se už nedalo vydržet. Už šlo do tuhého, zezačátku jsem brečela bolestí, a říkala příteli, aby mě radši zabil, kroutila se, předkláněla a zkoušela všechno možné, jenom aby mi to trochu pomohlo od bolesti, což se stejně nestalo. Bylo mi blbě, zvracela jsem, ani balón ve sprše mi nepomohl. Po další kontrole mi sestřička oznámila, že do 9.hodin to snad bude. Pak už jsem byla tak unavená, že jsem jenom chodila po sále a čekala až K přejde, mezi něma jsem odpočívala na balóně a trochu podřimovala. Délku mezi K jsem neměřila. Sestra se mě ptala, kde mě bolí a já na to že podbřišek. „Tak až vás bude bolet břicho, půjdeme nato.“ A já jsem teda čekala kdy to bude, bylo asi 6.hodin ráno, ani nevím. Pořád mě bolel jenom podbřišek, a ne břicho. Pak šlo ráz naráz, už jsem měla nutkání tlačit, otevřená jsem byla dost, ale hlavička tam byla nějak nešikovně a já musela přemáhat tlačení, aby se mimčo ještě trochu otočilo. Toto bylo asi nejhorší, vůbec mi to nešlo rozdýchávat. Pak už bylo všechno ok, ale zase mi nešla vytlačit hlavička. Chvíli to trvalo, ale když už byla venku, ještě pár zatlačení, jeden šmik a malý byl na světě. Bylo 8.15 ráno. Vlastně ani nevím, co dělal celou dobu přítel, já jsem ho ani nevnímala. Malého vážili a měřili a pak ho dali příteli do náruče, zatímco mě zašívali. Takže přítel ho měl dřív než já.....mě ho jenom ukázali. Vůbec mi to nevadilo, ten obrázek přítele jak drží malého a cloní mu rukou aby mu nesvítilo do očiček mám dodnes živě před sebou. Já jsem měla možnost pořádně si ho prohlédnout až na poporodním sále, kde mi ho přiložili k prsu.
Malý měl 50cm a vážil 3.10kg a že to bude kluk, jsme taky věděli, i když jsem chtěla holčičku. Dnes po 3,měsících bych malého nevyměnila ani za tu holku.
A když si to spočítáte, můj porod trval 7 hodin 45 minut…na poprvé docela pohoda, ne?????