Můj porod
- Porod
- Shyka
- 24.05.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Chci přispět i svým zážitkem z porodu, protože pročítání vašich deníčků v době těhotenství mi hodně pomohlo. Tak zde je tedy můj příběh o vysněném počasí, téměř neexistujícím těhotenském břiše, muži, který si nepřál být u porodu, o síle těla, a milé paní doktorce, která málem přišla o ruce...:)
Jednoho dne jsem se probudila a věděla jsem, že jsem těhotná. Prostě jsem to cítila, vnitřně tušila, neměla jsem pochyby. Proč? Nevím, ale byla jsem si naprosto jistá. Na Apríla jsem si udělala těhotenský test, které mé přesvědčení potvrdil. Přítel byl štěstím bez sebe, pořád volal, že myslel, že už se nedočká (narážel na svůj věk, tenkrát 32 let) a ve mně ( tenkrát 23 let) se střídaly záchvaty paniky a radosti. Hned další den těhotenství potvrdil gynekolog, 10. týden. Rodit jsem měla v prosinci, příteli jsem nadšeně tvrdila, že určitě budu rodit v noci a bude do toho krásně sněžit. Jen kroutil hlavou a smál se.
Těhotenství bylo skvělé a bezproblémové. Snažila jsem se jíst co nejzdravěji, hodně se pohybovat, začala jsem navštěvovat i cvičení pro těhotné. V 7.měsíci jsem prolezla Teplické skály, učila se hrát tenis - a cítila jsem se všelijak, jen ne těhotně. Je fakt, že jsem neměla skoro žádné břicho, pořád nosila původní oblečení. Však jsem si kolem toho užila řečí - Ty ses jen víc najedla, kde máš břicho? V osmém měsíci mi doktor při kontrole řekl, že jsem se začala hodně otvírat, a nařídil mi klid na lůžku a nohy nahoře, poněvadž hrozil předčasný porod. Vzpomínám na to jako na šílené utrpení, protože jsem se doma příšerně nudila.
Blížily se Vánoce, a s nimi i termín porodu - 5. prosinec. Děťátko nám měl donést Mikuláš. Já vánoční přípravy trávila na gauči a přítel, který všechno nadšeně prožíval, balil tašku do porodnice, uklízel, a celkově nás chystal na budoucí svátky. Odpálili jsme první svíčku na vlastnoručně vyrobeném adventním věnci a věřili, že druhou už budeme zapalovat „ve třech“. Kamarádky z tělocviku vesele rodily, některé i před termínem, jenom já pořád nic. Začínala jsem být zoufalá a vzteklá. Nezapomenu, jak se mě v čekárně u gynekologa jedna paní ptala, kdy to čekám, a já odpovídala, že minulý týden. Nezapomněla mě upozornit, že mám břicho sotva jak v pátém měsíci a navíc moc nahoře, to jen tak rodit nebudu.
Doktor byl stejného názoru (hlavně, že musel být klid na lůžku), a napsal mi žádanku na pondělí ráno na příjem v nemocnici.
V neděli jsme s přítelem zapálili druhou svíčku na věnci a chtěli jít brzy spát, ráno nás čekala cesta do nemocnice. Pak mi cosi prasklo v břiše, hned jsem to hlásila příteli, který se mě ptal, jestli to nemůže být voda. To určitě ne, řekla jsem přesvědčeně, vstala a najednou stála v úplné kaluži. Dítě ohlásilo příchod na svět. Běžela jsem na záchod, přítel za mnou, plný nadšení a očekávání. Vzpomínám, jak jsme se na sebe pořád dívali, smáli se a byli strašně nervózní. Po dvou hodinách jsme vyrazili do porodnice. Byla tma a venku nádherně sněžilo. Pořád ze mě tekla voda, ale nevšímala jsem si toho, byla jsem naprosto okouzlená silou okamžiku - jedu do porodnice a je to přesně tak, jak jsem si přála. V porodnici nás přijali o půlnoci, naměřili ozvy a poslali na pokoj. Přítel všude hlásil, že k porodu nejde - aby náhodou nedošlo k nějakému omylu, až to začne. Byli jsme tak dohodnutí. Já si přála rodit sama, a on nijak netoužil po tom, být přímo u toho.
Na pokoji jsme poslouchali rádio a dvě hodiny po příjmu mi bylo pořád skvěle. Snad přesně s úderem druhé se dostavila první kontrakce. Vzpomínám si, že jsem tu bolest nedokázala pochopit. Nebyla jsem schopná ani křičet jako ta holka, co rodila na vedlejším pokoji. Bolest mi brala sílu na vše. Požádala jsem o epidural a chtěla ho HNED, OKAMŽITĚ, TEĎ!!, jen zdálky jsem vnímala vyděšeného přítele a sestru, která mu vysvětlovala, že porod nastoupil rychle a kontrakce jsou mnohem silnější než u pozvolného nástupu. Myslela jsem na to, že se rozeběhnu proti zdi a rozbiju si hlavu, abych upadla do bezvědomí a nic necítila, taková bolest to byla, k takovým myšlenkám mě dohnala. Přišla doktorka, aby mě před epiduralem prohlédla, a oznámila mi, že nic se píchat nebude, že už rodím. Tuto zprávu jsem vítala s nadšením, v hlavě jen jedinou myšlenku - porodím a pak to přestane bolet. Nejvyšší možnou rychlostí jsem se přemístila na křeslo a tlačila jsem, i když jsem neměla, v hlavě jenom myšlenku na to dostat dítko ven a zbavit se té příšerné bolesti.
Bohužel se porod zničehonic zastavil, kontrakce zmizely. Najednou kolem mě byla spousta lidí, někdo odběhl připravit operační sál. Slyšela jsem doktorku, jak mi důrazně sděluje, že tady jde o všechno, že musím ještě zkusit zatlačit, jak nejvíc dokážu. Cítila jsem strach, viděla vážné obličeje kolem a věděla, že nesmím nic pokazit. Tak jsem se do toho opřela a tlačila, jak nejvíc jsem mohla. Celým tělem, celou svojí bytostí. Dvě sestry mi lehly na břicho, slyšela jsem sama sebe zakřičet, tlačila jsem z poslední sil, ale nepřestávala jsem, zahlédla jsem vedle sebe přítele a nechápala co tam dělá, když jsme se dohodli, že u porodu nebude.
Pořád jsem to nevzdávala a tlačila. Doktorka křičela, ať už netlačím, nechápala jsem proč, najednou mi na břiše ležel malinký človíček. Vím, že mi hlavou proběhlo, že je to miminko neuvěřitelně čisté, ne jako na fotkách nebo videích, co jsem viděla. Instinktivně jsem ho přitáhla k sobě, nejmenší dítě na světě, a vůbec jsem se nebála zvednout tu maličkou nožičku, abych zjistila, kdo to je. Jako kdybych pohlaví zkoumala odjakživa. Zmátla mě ale pupeční šňůra, nahlas jsem usoudila, že je to chlapeček. Doktor, který se tam objevil ani nevím kdy, se začal smát a oznámil mi, že se pletu, že je to holčička.
Holčička! Přítel tolik toužil po tom mít holčičku. Rozhlédla jsem se po sále, stál kousek ode mě, naprosto fascinovaný výraz v tváři. Malou si od sestry vzal, jako kdyby děti choval odjakživa a už jí nechtěl dát z ruky. Až se mu tam smáli, museli ji přece zvážit a změřit.
Narodila se nám nádherná, zdravá holčička, 2800 g, 44 cm. Porod byl opravdu rychlý, i přes komplikaci na sále. Kontrakce jsem měla pouhou jednu hodinu a ještě dneska, půl roku po porodu, když na ně pomyslím, oklepu se hrůzou při vzpomínce na tu bolest. Rodila jsem asi 10 minut, ale zašívali mě snad hodinu, kvůli špatnému tlačení.
Jsem šťastná, že holčička se narodila zdravá, však jsem se o to na sále bila jako lev. Ráno po porodu se za mnou stavila doktorka, která mě rodila, teprve tam jsem zjistila jak moc sympatická a mladá byla, a řekla mi, že jí neuvěřitelně bolí ruce (držela mi totiž nohy), že za svou praxi ještě nezažila nikoho, kdo by dokázal tak šílenou silou tlačit.
Na pobyt v porodnici vzpomínám jako na krásný, vlastně i na celý porod. Do druhého se zatím vůbec neženu, ani na něj nepomýšlím, asi potřebuji ještě trochu času na srovnání.
A můj přítel? Když jsem se ho ptala, co na tom sále dělal, když tvrdil, že u porodu být nechce, odpovídal, že neměl stání, že ho tam cosi táhlo a měl pocit, že tam prostě být musí. Tak tam prostě vešel a už nedokázal odejít.
Přečtěte si také
Dívám se, jak se syn se snachou uštvou. Pomoc ode mě ale odmítají
- babiMáňa
- 19.11.26
- 1105
Když jsem synovi nabídla, že jim občas pohlídám děti, aby si se snachou mohli někam vyrazit, odpověděl mi, že dneska už se rodiny organizují jinak a že moje rady nepotřebují. Zůstala jsem stát s...
Kamarád mi závidí manželku. Kdyby věděl, jaké peklo máme doma
- Lavi.P
- 19.11.26
- 1266
Minulý týden mi kamarád u piva zase záviděl, jakou mám doma manželku. Prý má štěstí, že se Martina tak stará o děti, vaří, uklízí, nakupuje a ještě mi každé ráno připravuje svačinu do práce. Jenže...
Moje první kolonoskopie aneb Proč bych příště šel jinam
- M_Vladim
- 19.11.26
- 896
Jak jsem absolvoval jsem a malá recenze pracoviště.
Po smrti maminky jsem nesnesitelná. Vadí mi děti, manžel i celý svět
- AnetaMar
- 19.11.26
- 431
Od smrti maminky jsem pořád podrážděná. Vadí mi hluk, otázky, nepořádek, manželovy poznámky i to, že po mně někdo něco chce. Nejraději bych se zavřela v pokoji a nikoho neviděla. Jenže mám dvě děti...
Porodila jsem v sedmnácti. Dodnes se stydím svléknout před manželem
- AnetaMar
- 19.11.26
- 779
Někdy se na sebe podívám do zrcadla a nejradši bych se zase rychle oblékla. Vadí mi břicho, povolená kůže i prsa, která už dávno nevypadají jako dřív. Je mi jednačtyřicet, mám dvě děti a pořád se...
Milenec mi slibuje rozvod, ale Vánoce chce zase trávit s manželkou
- Anonymní
- 18.11.26
- 1189
Už osm měsíců se scházím s ženatým mužem. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že spolu žijí jen kvůli dětem a že jsem žena, se kterou chce zestárnout. Jenže pokaždé, když má udělat skutečný...
Je mi 40, ale rodičům se pořád bojím odporovat. Jejich strach mi ničí život
- Anonymní
- 18.11.26
- 893
„Ve čtyřiceti už bys měla být samostatná,“ říkám sama sobě den co den. Jenže já taková být nedokážu. Pořád žiju tak, jak chtějí moji stárnoucí rodiče, a připadám si jako malá holka. Už tolikrát...
Dcera odmítá jezdit k tchyni. Manžel mě obviňuje, že jsem ji proti ní poštvala
- Anonymní
- 18.11.26
- 832
Když se manžel dozvěděl, že naše dcera Eliška zase odmítá jet na víkend k babičce, obrátil se samozřejmě na mě. Podle něj jsem ji proti jeho mámě zmanipulovala a schválně ničím jejich vztah. Přitom...
Kolega mi očumuje zadek a má oplzlé narážky. Šéf ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 18.11.26
- 713
Už mě vážně nebaví chodit do práce s pocitem, že si musím dávat pozor nejen na to, co říkám, ale i na to, jak se otočím, co si obléknu a jestli se zrovna někdo nedívá na moje pozadí. Jeden kolega...
Děti chtějí Vánoce jako spolužáci. Já počítám, jestli zaplatím nájem
- Anonymní
- 18.11.26
- 644
Letos před Vánoci počítám každou stovku. Dárky pro děti koupit chci, ale nejdřív musím odložit na nájem, jídlo a zimní boty. Nejhůř nesu chvíle, kdy odmítnu malou radost a potom zjistím, že jejich...