Můj porod

Naše první miminko - chlapeček Michálek přišel na svět v neděli 4. prosince 2005. Porod začal pozvolna - celou sobotu 3. prosince jsem měla mírné bolesti v podbřišku - něco jako menstruace a do toho mi odcházela hlenová zátka - bylo to takové mírné špinění a hlenění. Nic moc mě nebolelo, uvařila jsem oběd a odpoledne pro jistotu strávila poleháváním. Večer asi v osm jsem si dala sprchu a chtěla zalézt do postele, protože jsem tušila, že by to mohla být poslední noc, kterou se vyspím. Jenže po deváté jsem začala sledovat, že mám nejspíš kontrakce, nejdřív asi po dvaceti a po desáté hodině (tak nějak) po deseti minutách. No zkrátka na spaní to už nebylo. Ale chtěla jsem ještě čekat, než si budu jistá. Potom jsem při návštěvě WC zjistila, že sice mírně, ale jasnou krví krvácím a to mě dost znervóznilo, protože jsem všude slyšela a četla, že jakmile se objeví krev, je lepší jet do porodnice. Bylo asi kolem půl jedenácté, když jsem zavolala švagrové, se kterou jsme byli domluvení, že nás odveze, že asi bude muset přijet. Popsala jsem jí situaci a potvrdila mi, že to asi bude už ono. Tak jsem pro jistotu ještě zavolala do porodnice a popsala situaci, ale bylo mi řečeno dost odtažitě, že to je jen na mě, kdy se rozhodnu jet, no prostě sestra byla dost nepříjemná, tak jsem z toho byla zmatená a nadávala si, proč jsem tam vůbec volala, když ze mě akorát udělají blbce. Tak jsem švagrové zavolala, ať zatím nejezdí, jenže zrovna na mě přišla kontrakce, tak ona to rozhodla za mě, takže jsme k půlnoci dorazili i s manželem do porodnice. Prohlídnul mě nějaký mladý doktor, který prohlásil, že to vidí „tak nad ránem“, načež jsem zajásala a ujistila manžela, že to určitě stihne v těch osm ráno otevřít řemeslníkům, kteří nám dělají v domečku a s optimismem jsem se vrhla do rození. Přestěhovali jsme se na porodní sál - tedy normální pokoj, protože porodní sály ve Zlíně se zrovna rekonstruovaly, sestra (byla to jiná než co brala ten telefon) mi dala klystýr, zkonzultovaly jsme případný epidurál (už předem jsem věděla, že ho nemůžu dostat vzhledem k mé komplikaci s krví), a kontrakce už byly po pěti minutách. Nechala jsem si přinést stoličku, kdybych náhodou měla chuť porodit na ní. Byla jsem už dost unavená, takže jsem se mezi kontrakcemi snažila spát nebo aspoň odpočívat (manžel usnul s hlavou opřenou o porodní stůl), já jsem si v kontrakcích ulevovala vkleče. Pak jsem několik hodin střídala sprchu, kde jsem hopsala na balónu, balón na sále a porodní stůl, kde jsem byla buď na všech čtyřech nebo na boku. To trvalo zhruba do 7 hodin ráno, vzpomínám si, že kontrakce po 2 minutách začaly zhruba když se vyměnily po 6. hodině služby. Někdy nad ránem mi PA píchla plodovou vodu, takže kontrakce začaly víc bolet. I ty pětiminutové kontrakce bolely, ale to nic nebylo proti tomu, co přišlo pak. Bolest by mi ani tak nevadila, nečekala jsem, že porod nebude bolet, ale trval na můj vkus poněkud dlouho… Bylo 9:15, když jsem se naposledy dívala na hodinky a byla schopná ještě vnímat, kolik je hodin, pak už jsem na ně prostě neviděla. Kontrakce byly čím dál bolestivější, některá bolela míň, některá pořádně. Osvědčilo se mi jakoby na ně nemyslet, nemyslet vůbec na to, že rodím, snažit se být tak trochu duchem mimo. V dalších hodinách se odehrávalo pořád to samé - střídání sprchy, hopsání na balóně a různé polohy na porodním stole. Taky jsem se dost často věšela na manžela - vestoje jsem ho objala pevně kolem krku a téměř se vyvěsila celou vahou, to mi dělalo moc dobře. Několikrát se mi od bolestí udělalo špatně, omlouvala jsem se manželovi, že na něm visím, i když jsem o 10 kg těžší než on ( ) a že musím zvracet, ale on byl úžasný - podával mi plivátko, podpíral mě na cestách do sprchy, sprchoval mi břicho, hladil mě a něco mi asi i říkal, no prostě bez něj si ty nekonečné hodiny vůbec nedokážu představit. Chvílemi jsem měla pocit, že ztrácím vědomí. Přišla prý dokonce jedna známá PA, mluvila na mě, ale já jsem ji vůbec nevnímala - nevím, že tam byla… Chtěla jsem myslet na miminko (měla jsem vyčtené, že když to bude hodně bolet, mám myslet na to, jak jde porodními cestami a že se každou kontrakcí blíží k cíli), ale vůbec mi to nešlo, když jsem si představila svoje rozbolavělé porodní cesty, bylo mi ještě hůř. Nechtěla jsem myslet na nic a už vůbec ne na to, že rodím. Vím, že jsem se ptala sestry, jak dlouho to ještě může trvat a ona vždycky odpověděla, že těžko říct, jestli hodinu, dvě… Konečně jsem začala cítit tlak na konečník, ale sestra vždycky řekla, že čas tlačit ještě nenastal, ať si jdu ještě klidně tak na půl hodinky do sprchy… Vím, že už jsem křičela, že chci tlačit, když se na mě přišla podívat moje doktorka a konečně mě vysvobodila, prý že už to můžem zkusit. Radši jsem nemyslela na strach, jak dlouho bude 2. doba porodní trvat, když ta 1. byla nekonečná. Zezačátku jsem tlačila moc do hlavy, takže jsem měla ještě 14 po porodu popraskané žilky v očním bělmu, ale pak jsem sebrala zbytky sil a za opravdu výborné podpory sester (jedna mi nalehla na břicho) a doktorky asi po půl hodině vytlačila to krásné miminko, na které jsem v těch těžkých hodinách už skoro nedokázala myslet. Teprv až jsem ho uviděla kroutit se čerstvě narozeného mezi mýma nohama, došlo mi, že jsem v tom břiše měla opravdové živé miminko… Byl krásný, sice trochu nafialovělý (byl mírně podchlazený), ale apgar měl 9,10 a měl opravdu ty krásné faldíčky a baculatou pusinku… Bylo 12:33 po poledni, do pokoje svítilo slunce…

Ve vteřině ze mě všechno spadlo a následoval nečekaný příliv energie. Položili mi ho na břicho a manželovi vrazili nůžky, ať přestřihne pupeční šňůru (prohlašoval před porodem, že to by nikdy nemohl, ale nakonec se nezmohl na odpor a šňůru posllušně přestřihl ). Pak ho odnesli na pár minut do inkubátoru nahřát, když měl tu nízkou teplotu, takže šití jsem trošičku cítila, doktorka se mi dokonce omlouvala, ale já jsem jí tvrdila, že po těch bolestech je tohle opravdu směšné. Pak mi Míšu zase přinesli, už zabaleného v peřince a dali mi ho k prsu. Byl to snad nejkrásnější okamžik v mém životě. Najednou jsem úplně zapomněla, jak jsem si v duchu v těch bolestech říkala „kdybych já radši měla naplánovaného císaře místo tohoto utrpení“ a „to je tak hrozné, že nevím, jestli chci někdy ještě další porod“. Při pohledu na toho krásného tvorečka jsem ráda, že jsem to vydržela a už se těším, jak se mi zase objeví na těhotenském testu dvě čárky…

Ale ruku na srdce - věděla jsem, že to bude bolet, bolestí jsem se celkem nebála, myslela jsem si vždy o sobě, že mě nedělá problém nějakou vydržet - ale musím říct, že to opravdu byla fuška a že to bolelo mnohem víc, než jsem si dokázala představit. Asi to ale bylo taky tím, že to bylo dost dlouhé. Měla jsem operativně zkrácený čípek a doktorka mě před porodem upozorňovala, že díky tomu může být delší, ale tenkrát to šlo jedním uchem tam, druhým ven… Tak na tom asi něco bude.

Ani já nechci děsit ty, které to mají zatím před sebou, ale ne každý porod je rychlý. Ale teď už je mi to jedno, už jsem na bolesti zapomněla a přes to všechno na ten porod vzpomínám strašně ráda a vím, že do toho půjdu znovu, i kdyby to mělo být ještě delší. A ráda vzpomínám taky na to, jak mi pomáhal můj manžel, jak byl se mnou i v těch nejhorších chvílích a jak jsem mu za to byla vděčná.
Tak přeju všem, co to mají ještě před sebou rychlé porody s malýma bolestma, i když myslím, že to tak asi má být, že každá maminka si to svoje miminko musí tvrdě vybojovat a zasloužit, aby si toho mateřství ještě víc vážila… A myslím taky, že je moc fajn, když u toho může být tatínek, aby viděl, že to fakt není žádná „brnkačka“ 

Všechny moc zdraví šťastná maminka měsíčního Michálka (foto ve fotogalerii Těhulky a bříška 2005).