Můj první porod
- Porod
- TuLin
- 26.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Moje malá 3týdenní holčička spokojeně spinká v postýlce a já mám konečně čas napsat pár vět o tom, jak jsem poprvé rodila.
Nejspíš bych měla začít od začátku…S manželem jsme se vzali v roce 2010. Svatba proběhla šťastně navzdory tolika překážkám, které nám stály v cestě. Oba milujeme děti a finančně jsme na tom byli uspokojivě, dítě jsme neplánovali, ale nechali věci přirozený průběh.
Po roce jsem byla už nervózní, jak to, že ten čáp fůrt neletí. Okolí se už ptalo, kdy bude miminko. To je ta nejnevkusnější a dost osobní věta, pokud chcete dítě a ono nepřichází. V dnešní době, kdy má problém každý 5. pár, bych tu otázku zařadila mezi „zakázané“ otázky. Byla jsem ve stresu z těch neustálých otázek - zvlášť, když jsem přibírala po lécích (hormonech), které mě měly napomoct k otěhotnění. Moje gynekoložka vždy říkala, ať si počkám, že je mi pouze 22 let, mám čas, a ať se snažíme dál. Já se jí jednou s pláčem prosila, ať mě pošle už konečně na nějaké centrum, ale odmítla. 
Potom jsem dostala doporučení na jednoho gynekologa z nemocnice a začala jsem chodit k němu. Hned mě vyšetřil a vyslechl. Následovala laparoskopie. Propíchání cyst. A nasazení Clostibelgytu. Na laparoskopii jsem nastoupila v lednu 2012 a v březnu už jsem nevěřícně koukala na dvě čárky na těhu testu. Neumíte si představit tu radost a dojetí v té chvíli.
Začala jsem jíst zdravěji, pila jsem hodně. Relaxovala a zůstala jsem prakticky doma (i kvůli silným alergiím na pyl v letních měsících) a cvičila. Těhotenství bylo krásné, žádné bolesti zad, křečové žíly, žádné nepříjemnosti. Všechny testy v normě. Všichni chválili, že mi těhotenství svědčí. Za celé těhotenství jsem přibrala 14 kilo celkově.
Jak se blížil poslední měsíc, byla jsem nervózní a pročítala jsem deníčky porodů, které mi psychicky moc pomohly. Přála jsem si mít takový porod, jak mnohé maminky básní. Nikdy jsem nebyla průbojná, spíše bojácná. A k tomu z porodů, které vidíte ve filmech (mluvím o těch, kdy americké herečky rekordně křičí, div neprasknou uši), se mi mnohdy dělalo blbě.
Termín jsem měla 3. 12. 2012. Byla jsem přesvědčena o tom, že porodím dříve nebo až později. Psychicky se na vše připravovala, i na vyšetření v nemocnici. Bojím se totiž gynekologického vyšetření. Bojím se roztáhnout nohy, je mi nepříjemné jakékoliv vyšetření tam dole. Navíc když pokaždé ordinuje jiný gynekolog.
2. 12. 2012 jsem se ráno probudila a našla jsem stopy krve. Byla jsem vyděšená a hned jela do nemocnice. Byla neděle, takže si musela počkat na doktorku, než přijde. Po monitoru přišla mladá gynekoložka s dlouhýma gelovýma nehtama, která se netvářila moc dobře. Myslím, že zrovna měla něco lepšího na práci a já ji od toho vyrušila. Pokusila jsem se o vtip na zlehčení situace, ale asi jí moc do smíchu nebylo. Vyšetřila mě a já se na křesle třásla jak osika (to je ten můj strach z vyšetření). Nakonec řekla, že mi odešla hlenová zátka, ale to nic neznamená, a že doufá, že mě nebude mít u porodu (tohle mě trochu naštvalo, protože za svůj strach nemohu a ona mi moc na sebevědomí nepřidala). Porod prý může být až za týden. Odešla jsem domů a už jsem nekrvácela. Ve dvě ráno jsem nemohla spát a šla jsem na internet pročítat eMimino a najít nějaké informace o mladé doktorce, co mě v ten den vyšetřila. Po chvilce bolest jako při měsíčkách, ale nestupňovalo to. Říkám si „Asi za pár dní to už bude“. 
Později asi ve 3 ráno (3/12) to začalo být v návalech pravidelné. Necítila jsem žádné tvrdnutí břicha, jen tu menstruační bolest. To nemohou být přece kontrakce, když to netvrdne, nebo ano? Jako prvorodička těžko poznáte, co to je kontrakce. Na poradně mi bylo řečeno, že moje malé tvrdnutí břicha jsou vlastně poslíčci. Od obou jsem čekala teda, že to bude víc.
Ve 4 ráno jsem začala měřit a bylo to každých 6 minut. Je to pravidelné, ale nebolí to až tak moc (zase jsem si představila řvoucí herečky ve filmech při kontrakcích), ale každopádně v 8 mám stejně jít do nemocnice na poradnu, tak to vydržím. V 6 naháním manžela, ať se obléká, že tam přijedeme přesně na 8 hodinu. Kontrakce nesílí, ale jsou pravidelné každých 5 minut. Manžel po včerejším dni, kdy jsem ho hnala do nemocnice a nakonec z toho nic nebylo, byl naprosto v klidu. Pomalu se nasnídal, oblékl. Já už oblečená čekala s třema taškama (1 do porodního, 1 na šestinedělí, 1 pro mimčo).
Cestou do nemocnice jsme ještě žertovali, že to je zas ten planý poplach. Do poradny jsem vtrhla a hned jsem vybalila, že nejdu na poslech, ale asi už rodím. Sestřička se na mě koukla a že mě vyšetří. Řekla jen „Na porodní sál“. V tu chvíli jsem ještě nevěřila. Řekla „Na 4 cm“. Hned jsem se oblékla nemocniční hábit a vyšla na chodbu za manželem, že rodím. 
Odešla jsem na porodní sál. Tam udělali nějaké vstupní papíry a napíchli mě na poslech mimina. Sem tam za mnou zašla sestřička a zkontrolovala. Byly tam ještě dvě mladé medičky v mém věku, takže jsem si pokecaly a já zas byla jak sluníčko. Které semtam muselo funět jako pes. Nechali mě ležet na lůžku a prodýchávat kontrakce. Vedle rodily dvě maminky. Postupně jsem slyšela, jak jedno miminko přichází. Druhé. A já byla nervóznější.
Přišla sestřička, že mi udělá přípravu. Já teda skočila z postele a kontrakce (menstruační bolest) byla delší, ale ne bolestivější. Byla jen delší. Sestřička udělala klystýr a já musela zadržovat na tři kontrakce. Pak jsem potřebovala tlačit. A sestřička nikde. Asi nečekala, že se to rozběhne tak rychle. Já se držela lůžka a prodýchávala. Nakonec přišla a já hned, že potřebuju tlačit. HNED! Zavolala si porodní asistentku a ta mě zkontrolovala hned v přípravně. Řekla, že zašla branka (doufám, že to píšu dobře) a že musím do porodního boxu.
Cítila jsem, jak je dole něco tvrdého. Já ale už nevstala. Padla jsem na zem a chtělo se mi tlačit. Ani osprchovat jsem se nestačila. Doktorka a porodní asistentka mě každá vzala za jednu ruku a vlekly mě do boxu. Jen slyším doktorku „Ty vole…ty vole“ Asi, že jsem těžká a tlačím se k zemi.
Nakonec jsme došly do boxu, já na postel a hned jsem tlačila. Vidím tam mnoho lidí v nemocničních pláští a skoro nepoznávám manžela, kdyby mě pevně nedržel za ruku. To je jediná známá věc, kterou znám, a věřím. To je můj bod, kterého se mohu chytnout, moje opora. Necítím bolest, ale jako takové pálení dole, neskutečný tlak.
Doktorka chválí, že tlačím dobře. „Píchnu vodu“ a najednou cítím vodu. Jedno zatlačení. Cítím, jak je hlava venku. Teda…to ani nebolelo a asi díky té prasklé vodě to šlo lépe ven. Doktorka chválí dál. Nadechnu se a zatlačím podruhé. Cítím, jak celé tělíčko je venku. Hned mi jí pokládají na břicho. Je slizská, růžovoučká…malá…nádherná. Koukám dolů a vidím cosi dlouhého (pupeční šňůra), ale v tu chvíli mě napadá jen slovo - „pinďour“.
Najednou taková úleva. Je to za mnou. Nebylo to nic tak strašného. Popravdě jsem čekala tooolik…a nakonec to bylo jen tohle? Hned bych rodila znovu, pomyslím si. Manžel líbá moje čelo a já se usmívám. Sestřičky, jako by byly zvyklé, hned hnají tatínka, aby vyfotil malou a on zmateně hledá mobil.
Malou odnesou a doktorka v rychlosti říká „Ještě placenta“. Tu jen zatáhla, ani jsem nemusela tlačit, a byla venku. Pak následovalo šití - pro mě asi nejhorší část porodu. Nebolel, ale bylo to nepříjemné. Bohužel porod byl rychlý, že se nestihl nástřih, a já se sama potrhala i venku i vevnitř. Krvácela jsem a nešlo to moc zastavit. Prej jsem moc křehká, takže po dvou pokusech o zašití všech poranění mi řekla doktorka, že to raději necháme být. Další šití by bylo další krvácení. Byla jsem vyčerpaná ne z porodu, ale ze šití.
Do nemocnice jsem přijela v 8 hodin, Vodu praskli v 10:35, porod byl v 10:37, konec obou šití zhruba ve 14 hodin. Malou mi dětská sestřička přinesla zabalenou a nechala ji přicucnout k mému prsu. Byl to zvláštní pohled na toho malého človíčka, jak ze mě saje (zatím nebylo co). Na porodním boxu jsem ležela celkově 4 hodiny. Mezitím mi přinesli sestřičky, ať se vyčůrám do kbelíku. Nechaly puštěnou vodu, v tu chvíli mi nedošlo, že je to k navodění „nálady“ a furt jsem si lámala hlavu, proč nechaly puštěnou vodu, jestli ji nezapomněly.
Poté přišly a řekly, že jestli to nejde, tak mě vycévkují (zavedou hadičku), tak jsem se bála dalšího „zákroku“, že jsem se doslova počůrala strachy. A na vycévkování nedošlo. Později nás obě odvezli na pokoj a tam už jsem se nemohla vynadívat na ten malý zázrak…
I když šití nebylo příjemné, shrnula bych můj porod jako rychlý a bezbolestný. Hned bych mohla rodit znovu. Přála bych takový porod všem a zvlášť těm, které jsou jako já, velkými sraby.
Taky bych chtěla poděkovat všem sestřičkám, doktorkám z ústecké nemocnici, které měly službu v ten den, že mi tak pomohly. Od teď budu chválit tuto nemocnici na každém kroku a zvlášť o šestinedělí. V příštím dílu…
Přečtěte si také
Naši dceru jsme adoptovali a sousedka nás soudí. Sama má kostlivce ve skříni
- Anonymní
- 30.10.26
- 36
„Já bych se bála, co si takové dítě přinese z původní rodiny,“ prohlásila sousedka, když jsem jí vyprávěla, že naše šestiletá dcera začala chodit na tanečky. Řekla to s takovým úsměvem, jako by mi...
Šéf mě ponižuje kvůli dětem. Když jsme sami, má úplně jiné řeči
- Anonymní
- 30.10.26
- 57
„Někteří lidé mají zřejmě pocit, že se práce přizpůsobí jejich rodinnému programu,“ prohodil šéf před celým týmem, když jsem si ve tři čtvrtě na čtyři balila notebook. Všichni věděli, že musím...
Bratr dostal od táty auto, já jen pětistovku. Po jeho smrti jsem našla dopis
- Anonymní
- 30.10.26
- 63
Když mi táta k čtyřicátým narozeninám poslal pětistovku v obálce, zatímco bratrovi o pár měsíců dřív koupil ojetou Škodu za 180 tisíc, definitivně jsem si řekla, že na jeho zlatého chlapečka už...
Tchyně bez dovolení ostříhala dceru (4) na ježka. Prý jí v dospělosti poděkuje
- Anonymní
- 30.10.26
- 72
Když musíte v práci hasit resty a školka vyhlásí mimořádné uzavření, protože bude ten den bez proudu, nezbývá než povolat rodinné zálohy. V mém případě to byla tchyně. Slibovala, že si s čtyřletou...
Dcera chce na učňák. „Na to je tě škoda,“ řekla jsem jí. A teď mě to mrzí
- Anonymní
- 30.10.26
- 131
Moje dcera je v devítce, má dobré známky a chce být kadeřnicí. Já jsem automaticky počítala s maturitou. Myslela jsem si, že jí nechávám volnost ve výběru školy. Pak si vybrala a já zjistila, že tu...
Tátovu novou přítelkyni jsem chtěla přijmout. Pak promluvil můj čtrnáctiletý syn
- Anonymní
- 29.10.26
- 3231
„Mami, to je dědova přítelkyně, nebo tvoje kamarádka?“ zeptal se mě čtrnáctiletý syn u nedělního oběda. Táta se zasmál, jeho nová přítelkyně zrudla a já měla chuť se propadnout. Ne kvůli synovi,...
Máma věřila sestře, že ji chci dát do domova. Pravda byla úplně jiná
- Anonymní
- 29.10.26
- 1322
Na máminy šedesáté sedmé narozeniny jsem se dozvěděla, že jsem v naší rodině za tu nejhorší dceru. Dort objednala sestra, dárky nakoupila sestra a u stolu se probíralo, jak je skvělé, že se o mámu...
Usnula jsem vyčerpáním na gauči. Děti mezitím málem podpálily dům
- Anonymní
- 29.10.26
- 762
Když jste v takovém stadiu vyčerpání, kdy byste usnuli i vestoje opření o opěradlo tramvaje, mozek vám prostě vypoví službu. Jenže mně vypověděl ve chvíli, kdy jsem to nejméně potřebovala. Málem mě...
Manžel neumí platit online. Všechny účty platím já. Jeho lenost mě ničí
- Anonymní
- 29.10.26
- 788
V dnešní době, kdy si díky pár kliknutím objednáte nákup až do domu, zaplatíte letenky nebo vyřídíte úřady, žije můj manžel v pravěku. Má sice v kapse chytrý telefon (který moc neumí používat), ale...
Myslela jsem, že mě tchán obdivuje. Pak jsem zjistila, co řeší s mým mužem
- Anonymní
- 29.10.26
- 3721
Když tchán potřetí během nedělního oběda prohlásil, že takovou svíčkovou neměl ani v restauraci, skoro jsem se začala červenat. Jenže o pár dní později mi manžel mezi řečí prozradil, co mu jeho...
Ale nádherný deník, moc a moc GRATULUJI 
a v dubnu mě to čeká zas 
