Porod
- Porod
- Aniralk
- 23.03.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Už? Tlak. Takový jsem nikdy nezažila. Následně po něm sestra řekla: Tlačte. a naráz nic. Tlak přestal. Začal pláč. Sestra nám řekla, že to je chlapeček a že je zdravý. Já se při pohledu na něj zmohla na pouhé: Je zdravý? On je tak maličký.
Můj miláček.
- 11
Šťastní rodiče.
- 2
- 11
- 1
V neděli jsem padla do postele, jako mrtvola. Těšila jsem se na spánek. Den byl náročný. Teta přesunula narozeninovou oslavu do restaurace. A já se tak těšila, že se na chatě skutálím na zem a budu se opalovat. Vedro jako na Sahaře, já nateklé nohy, ruce, hlavu. Kotníky jsem neviděla asi už dva měsíce.
Budila jsem se co chvíli. Na zádech jsem nedokázala spát. Na boku to bylo lepší, ale vydržela jsem na něm všehovšudy hodinu. Jen co jsem se doplížila do hlubokého spánku, začaly mě trnout nohy, bolely mě kyčle, záda. Začalo hlasité funění, přetáčení na druhý bok a potom velké „UF.“.
Ráno, v 5 hodin, zazvonil manželovi budík. Ještě necelou hodinu jsem se převalovala a potom se rozhodla vstát. Nemohla jsem usnout, vše mě pořád bolelo. Rozloučila jsem se s manželem a šla se pomaličku chystat na kontrolu ke gynekologovi. Ani ne za 5 minut se manžel vrátil. Udýchaný. Vzpomněl si, že má kolo v práci a autobus jede až za hodinu. 
Oblékla jsem se, nachystala si věci a pomaličku jsme šli k auto. Manžela jsem odvezla do práce, dala si tam čaj, povykládala si s kamarádkou a pomaličku se vydala na kontrolu. Už v práci jsem měla menší bolesti, ale daly se vydržet. Vydýchávání nebylo potřeba. Rozloučila jsem se a jela.
V čekárně plno, vydýchaný vzduch, horko. Necelou hodinu jsem čekala, než přijdu na řadu a pak to konečně přišlo. „Paní… Můžete jít.“ Tak jsem se zase dočkala. Vplula jsem do ordinace, pozdravila sestřičku, nechala si změřit tlak, smutně oznámila další přírůstek na váze a potom se odbelhala k doktorovi. „Vyskočila“ jsem si na kozu, pan doktor oznámil, že mi pomůže, provedl Hamiltona a prohlásil, že už se možná neuvidíme. Mou poznámku o právě probíhajících poslíčcích jakoby přeslechl. Rozloučila jsem se a odbelhala se do nižšího patra k jinému doktorovi. Tam už jsem si ani nesedala a pomaličku začala vydýchávat. Lidi v čekárně se dívali opravdu divně, ale zrovna v tu chvíli mi to bylo učiněně jedno. Po cestě k autu jsem přemýšlela, jestli jet do obchodu nebo raději domů. Nakonec jsem se rozhodla pro druhou variantu. Při poslíčcích se mi špatně řídilo a nechtěla jsem bourat.
Dojela jsem k rodičům, mamce vrátila auto a rovnou tam i zůstala. Pozvala mě na oběd. Začaly jsme počítat. Po 15 minutách, po 10 minutách. Po asi hodině a půl a jedné vaně jsem zavolala porodní asistentce. Po noční, probudila jsem ji.
„Po Hamiltonu bývají poslíčky. Máte poslíčky. Kdyby náhodou, zavolejte. Já se vám ozvu tak za 3 hodiny.“
Po 7 minutách, po 10 minutách, po 12 minutách. Slova PA mi zůstala v hlavě. Řekla, že to jsou poslíčci, tak to taky poslíčci jsou. Zabejčená jsem věřila PA. Zároveň jsem byla zklamaná, že jsou to znovu poslové. Už jsem se nemohla dočkat porodu. Místo vany jsem si hodila dvě horké sprchy. Vydýchávala jsem a čekala. Po dalších asi třech hodinách jsem volala PA znovu. Pořád tvrdila svou - poslíčci. Skoro se slzami v očích jsem to přestala řešit a jen vydýchávala. Kolem 4 hodiny dojel manžel. S jeho příchodem mi zesílily bolesti. Doposud „stačilo“: opřít se lokty o židli, hlavu dát mezi ruce, rozkročit se, začít se pohybovat v bocích a u toho si pěkně funět. Potom jsem se narovnala a vesele pokračovala v tom, co jsem doposud dělala. S příchodem manžela jsem cítila, jak bolest sílí. Během poslíčku jsem cítila, jak mě zrazují kolena, po poslíčku jsem musela zůstat ještě minutu skloněná, protože se mi motala hlava, bylo mi špatně.
Máma mě ukecala, že by bylo fajn si dobalit tašku. S manželem jsme sedli do auta a nechali se odvést domů. Mezi kontrakcí jsem radila manželovi, co ještě sbalit. Naštěstí to byly maličkosti. Peněženka, mobil, nabíječka, tužka, křížovky… 
Po hodině jsem začala mít pocit na tlačení. Zvládla jsem jít na WC asi třikrát, potom jsem se začala bát porodu do záchodu. Ale o poslíčcích jsem si mlela furt svou. Budoucí babička volala kamarádce, porodní asistentce. Dala rady jako: „Pokud se točí hlava, doplň energii a pij. Pokud je pocit na tlačení, jeď do porodnice. Pokud poslíčci trvají xy hodin, jeď do porodnice.“ Dojel pro nás můj táta, odvezl nás k nim. Tam si manžel dal ještě jedno minikafe a mamka nás vyhodila. Cesta autem byla náročná, ale na konec jsem si našla polohu, která mi trošku pomáhala. Po cestě jsme počítali a poslíčci šly ze 7 minut na 8 a 9 minut. Už jsem viděla, jak mě posílají domů a myslí si něco o „neschopné rodičce“.
Dojeli jsme před porodnici. Při vystupování jsem čekala další kontrakci, vydýchala jsem si ji a šlo se ke dveřím. Zazvonila jsem. Zazvonila jsem podruhé, potřetí… po desáté. Uběhlo snad 15 minut. Nakonec jsem rezignovala a volala PA. Poprosila jsem ji, ať zavolá do porodnice a řekne, že čekám venku. Při cestě po schodech jsem vydýchala další dvě, tři kontrakce a mezi tím upozorňovala sestru, že jsou to nejspíš poslíčci a že se děsím toho, že mě pošlou domů.
Obléct se do košile, napasovat na mě pásy a pustit monitor. Příjem 25.6.2012 ve 21:00 hodin. Čárám na monitoru jsem vůbec nerozuměla. Během poslíčků jsem stála a měla co dělat, abych se nesesunula k zemi. Chyběla mi tam židle, parapet nebo něco podobného. Po chvíli přišel manžel, převlečený. Já se marně snažila najít nějaký pohyb na křivkách. Vše se mi zdálo stejné a v duchu jsem se děsila toho, že dojde sestra, usměje se, řekne, že to nic není a pošle mě domů. Zhruba po půl hodině na monitoru jsem začala mít, znovu, pocit na tlačení. Chtěly mě na monitoru nechat ještě 5 minut, ale nejspíš jsem vypadala opravdu zoufale, protože mě sestřička odepnula, ukázala pokoj a toaletu. Co se dělo si nechává i sama královna jen pro sebe. Dobelhala jsem se na příjem. Lehla si na křeslo a čekala na doktorku. Vyšetření pro mě bylo hrozné. Při kontrakci ležet a ještě k tomu odpovídat na otázky, které stejně byly zbytečné nebo byly v papírech mě opravdu naštvalo. Došla doktorka. Zděsila jsem se. Mladá, dredy, piercing. V duchu jsem křičela. „Tahle mě má rodit??? Proboha!!!“ Doktorka přistoupila blíž, sestra jí něco málo pověděla a všichni se furt tvářily, jakože nic. Doktorka do mě šáhla. Začala šmátrat rukou, zadívaná kamsi v dál. Z ničeho nic pronesla: „Prosím tě, pojď sem a zkus si šáhnout.“ Lekla jsem se, že se něco děje. Hned jsem začala panikařit a vyptávat se. Sestra mě prohmátla a šla se zpět opřít, doktorka mě znovu prohmátla a jen tak ledabyle pronesla: „Rodíte.“
„Prosím???“ Hmmmmmmmmmmmmm, uf, uf, uf, hmmmmmmmmm, ach, ach, hmmmmm.
„Rodíte. Cítím hlavičku.“
„Prosím??? Jak jako hlavičku? Je něco špatně??? Je v pořádku? Co se děje?“
„No rodíte. Slezte, půjdeme na porodní sál.“
„Já jako fakt rodím? A nejsou to opravdu poslíčci?“ Pomaličku jsem lezla dolů a nevěděla, co si mám myslet. Najednou se mi špatně stálo. Rozčapená jako čáp, přišla další kontrakce. Sestra mě pobízela, ať jdu, načež jsem ji slušně oznámila, že mám kontrakci. Sesunula jsem se na topení a vydýchávala. Potom jsem si vzala kalhotky a „šla“. Boty mi vzala sestřička. Při cestě na pokoj mi sestra řekla, že to budu mít za chvíli za sebou. Jasně jsem jí dala najevo, že ne! První klystýr a potom porod. Sestra pronesla něco v tom stylu, že to nestihneme, ale já si toho nevšímala a připravovala se v duchu na klystýr.
Na pokoji jsem musela znovu na toaletu. Otevřela jsem dveře, vešla, zavřela, šla k toaletě, obrátila jsem se, šla ke dveřím a „Už ne. Rodím. Nemůžu porodit do záchodu.“. Sestra mě pomohla na postel. Zrovna jsem měla kontrakci, takže jsem se tam zkroutila a tím si hnula nějakými hýžďovými svaly. Sestra mě tlačila na bok. Ta představa mě děsila, takže jsem zvolila normální polohu. Ležela jsem na zádech, rukama si držela nohy pod koleny a tlačila. Během toho přišel manžel s taškou. Posadil se vedle mě a sledoval. Budoucí děda seděl před příjmem a přemýšlel, jestli odjet, nebo raději počkat. Sestra mu stihla říct, ať počká, že mu dá za chvíli informace, jestli se něco děje.
V následující okamžik jsem chtěla, abych umřela. Jak tlačila hlavička miminka na střeva a konečník, doslova to ze mě letělo. Cítila jsem, jak rudnu. Pod nosem mi projel smrad. Sestra to viděla, tak mě hned uklidňovala, že to je pokaždé, ať jsem v klidu. Hned jsem na ni začala v kontrakcích skučet, ať okamžitě otevře okno a že je mi to moc líto. V ten moment jsem se opravdu chtěla propadnout někam do jádra planety Země.
Sestra pode mnou uklidila a než jsem se stačila nadát, v místnosti se objevila doktorka a další tři sestry. Jako na Václaváku.
„Musím tlačit.“
„Praskla vám plodová voda?“
„Co? Jaká voda?“ Přemýšlela jsem, co tím myslí a jestli ano nebo ne. „Ne.“ Zároveň s tím přišla další kontrakce, stačila jsem ještě dodat, že musím znovu tlačit.
Doktorka mi nejspíš vodu praskla mezi kontrakcemi, protože potom se ozvala sestra: „Tlačte. Jde vám to pěkně. Ještě tlačte. Vidím hlavičku.“
„Už?“ Tlak. Takový jsem nikdy nezažila. Následně po něm sestra řekla: „Tlačte.“ a naráz nic. Tlak přestal. Začal pláč. Sestra nám řekla, že to je chlapeček a že je zdravý. Já se při pohledu na něj zmohla na pouhé: „Je zdravý? On je tak maličký.“
25.6.2012 ve 21:45 hodin se nám narodil syn Lukáš. Míry 49 cm a 3100 g.
Položily mi ho na bříško. Manžel mě vzal za ruku a společně jsme koukali na to malé miminko. Po pár chvílích mi ho vzaly, ošetřily. Sestra se manžela zeptala, jestli nechce fotit. Manžel se probral z úžasu a vyletěl ven z pokoje pro foťák. Při cestě stihl říct novopečenému dědečkovi, že jsem porodila.
Během pár minut ke mě přiběhla ta nejmladší sestřička a oznámila, že musí vytáhnout ještě placentu. Vůbec nechápu, jaktože byl „porod“ placenty tak rychlý. Na povel: „Tlačte.“ jsem zatlačila, sestra tomu nejspíš pomohla a šup.
Došla doktorka, koukla, umrtvila a začala šít. Na otázku: „Jak to vypadá?“ pronesla: „Ale jo, dobré. Nebojte, šiju poprvé.“ Rozesmála jsem se a přemýšlela, jak vážně to myslí. Po šití mě přikryly, odněkud jsem slyšela i chválu. Daly mi syna k prsu, potom odešly. Došel za námi dědeček. Koukali, chválili. Po asi hodině a čtvrt došla sestra, vzala malého. Spinkal. Můj táta a manžel se pomaličku rozloučili a odjeli.
Lehla jsem si a přemýšlela co dělat. Koukala jsem kolem sebe. Po asi 6 minutých jsem pomaličku vstala, dobelhala se ke dveřím, otevřela, na sestru lehce zamávala, že jdu do sprchy. Během vteřinky byla u mě a snažila se mě dostat do postele. „Ne. Jsem ok, potřebuji sprchu.“
Zavolala si na pomoc další sestřičku, pouklízely pokoj a kontrolovaly mě ve sprše. Teprve tam jsem zjistila, že jsem byla asi moc hrrr. Začalo mi být zle, točila se mi hlava. Vydýchala jsem to a za pomoci starší sestry se oblékla. „Sedla“ jsem si za protestu do vozíku. Nakonec jsem zjistila, že bude pohodlnější se nechat odvézt. Za mého vtipkování, že mě tam tak brzo neuvidí a nakonec, že mě tam do dvou let mají znovu, mě sestra odvezla na šestinedělí.
Na pokoj jsem se dostala k půlnoci. Dětská sestra mě zahltila snad padesáti papíry. Po zhruba dvou hodinách jsem se šla zeptat, co syn. „Spí.“ řekly, po dvou dalších hodinách znovu. Spal. Nakonec mi Lukáška dovezly kolem 5 ráno. Spinkal.
Pokoj jsem měla dva dny pro sebe. Potom přišla maminka, která měla úplně jinou krevní skupinu než já. Šití bylo to nejhorší z porodu, následně bylo nejhorší sdílet pokoj. Po 4 dnech mě propustili, ale částečně jsem si to musela vyprosit.
Přeji maminkám, aby měly pohodový porod a aby jim dělala jejich zlatíčka samou radost.
Přečtěte si také
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1193
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 1618
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 872
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 837
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 969
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 3923
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 2906
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 2064
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 2255
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 1870
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
,přeji hodně zdravíčka 
Gratuluji ke krasnemu chlapeckovi 
