přiletěl k nám čáp

Nic mi na to nepomáhalo a postupně se to přestěhovalo na jiná místa,na nohy,na ruce a na zadek.Poslední noc předtím,než jsem to s úlevou ukázala sestřičce v poradně,jsem probrečela,jak jsem škrábala celé tělo.Nevěděla jsem,co to je a pochopitelně jsem se bála o miminko a každou chvilku jsem cloumala s bříškem,abych ho cítila se vrtět.A jak jinak -v důsledku mojí nervozity měl miminek zrychlený tep a tak jsme místo dvaceti minut leželi na monitoru 45 minut.. No vyrážka začala mizet a blížil se termín 21.března .Mimochodem,je to prý těhotenský ekzém,který vzniká proto,že děloha tlačí na játra,víc nikdo neví.Moc jsem na tohle datum spoléhala a tak když minulo a každý den se nic nedělo,byla jsem přesvědčená,že nikdy neporodím.Stejně-tomu že jsem byla těhotná,jsem uvěřila až když jsem Honzíčka držela v náruči.Jinak je to něco naprosto neuvěřitelného a nádherného,že v bříšku tohle může vyrůst a je z toho človíček,který cítí a všechny nás potřebuje.Hormony zapomnění (na porod) určitě zapůsobí a těším se za pár let,až tam zase toho červíčka budu mít a sledovat ho na ultrazvuku. No tak abych se vrátila. Pan doktor si mě 27. března pozval ještě za týden a to mě položilo na lopatky.Zase jsem brečela a všichni mě uklidňovali,že to brzo přijde a nebo mě naopak nervovali tím,že mi volali,jestli se něco už neděje.„ne,bylo mi úplně dobře“!!! Hlavně babička,ta volala ,přísahám,dvakrát denně!!! Už jsem měla chuť jí říct,ať mi dá pokoj! Pan doktor řekl,že na porod to nevypadá a nashledanou. 28.3.(úterý) jsem měla poslední termín. No ale v pátek jsem to nevydržela a zavolala do porodnice,jak to jako u nich chodí s kontrolama.Tak mi bylo řečeno,že každý druhý den po termínu a že mě tam pan doktor měl poslat.Ale pozvali si mě hned na sobotu ráno.Jelikož už na 7.30,tak jsme nechaly manžela spát a přijela mamka.U nemocnice na nás čekala ještě teta a udělaly jsme si z toho celkem fajn dopoledne.Jako bysme věděly,že poslední v tomhle stavu a ještě jsme říkaly,že za týden už bude na světě.Taky jo,za týden v sobotu jsme jeli z porodnice domu! No na kontrole mi pani doktorka řekla,že nic a že v pondělí ráno zase. V neděli jsem ale začala trochu odcházet zátka a volala jsem to babičce,což byla chyba,protože z toho udělala,že už rodím a volala celý den,čímž mě totálně vynervovala.Byla to známka toho,že se porod blíží,ale tomu jsem moc nevěřila.V pondělí paní doktorka nebyla příjemná a ironicky mi odpověděla,že nemám šanci do středy porodit,tak nastoupím do nemocnice jako desátý den přenášení a porod začnou ve čtvrtek vyvolávat.A já jsem se zeptala opatrně,jestli teda bude miminko ve čtvrtek.A ona se zase ironicky zasmála: ne v pátek.No katastrofa,tak dlouho čekat až to zapůsobí!!! Šly na mě zase mdloby.Ještě k tomu mi venku na chodbě pani líčila,jak to probíhá.Ne na porodním sále,ale na rizikovém oddělení a prý tam jsou nepříjemné sestry a nemají rády hekající čekatelky.I když pod slovem bolest jsem si opravdu neuměla nic představit.Teprve skutečnost ukázala,že to bolí šíleně moc a že se to musí prožít,protože popsat to nejde.Tak jsem cestu z porodnice domů zase proplakala a protelefonovala. Nakonec jsem se uklidnila a říkala jsem si,že v úterý ještě umyju koupelnu a uvařím,než půjdu teda do té nemocnice.A šla jsem večer normálně spát.Manžel ke mně přišel a chtěl mi dát pusu na dobrou noc vtom najednou mě chytla křeč do zad,že jsem ho úplně odkopla a chvíli jsem sípala. Pak to přešlo a my usnuli. Bolístka v noci,která mě probrala ze spaní,se začala opakovat po 10,15,30 minutách a protože už se mi to jednou stalo,myslela jsem,že zase usnu a ráno nic nebude bolet.Jenže já už neusnula tak od té jedné hodiny a to byl můj poslední spánek,který jsem mohla mít,teda myslím celou noc. Bylo ráno,manžel měl vstávat do práce a říkal,že se nevyspal,když jsem každou chvíli houkala.Takže jsme pro jistotu zavolali do práce,že chvíli počká a přijde později.No jo,ženský asi věděly,nařídily mu zůstat se mnou a pak přinést fotky.Docela povzbuzení,ale já stejně pořád nevěřila,že už to je ono.A tak den utíkal,bolesti sílily,opakovaly se po 6ti minutách a k večeru už jsem byla trochu podrážděná,chtělo se mi brečet,protože jsem čekala na kratší intervaly,abychom mohli odjet a pořád těch 6 minut.Přišel večer,bylo asi 19h a já už toho měla po krk.Zvracela jsem a klepala jsem se a tak šel m. zavolat jeho sestřence (čekající odvoz,my totiž neměli pojízdné auto) a šel se oblékat.Za chvíli přijela,vzali jsme tašku a pomalu jsme vykročili.Bylo to zvláštní,tak já odcházím porodit naše miminko a až se vrátím všechno bude úplně jiné.Těhotenství bude pryč a nám se změní život.Zamávala jsem bytečku,který ještě zel prázdnotou a bez dětského pláče a natěšená jsem se vydala do porodnice.V nemocnici bylo ticho,nikdo nikde,jen před porodním sálem čekali dva tatínkové.Zazvonila jsem a ještě s úsměvem na tváři jsem řekla do mluvítka,že jdu rodit.Přišla mi otevřít moc hodná sestřička,která se o nás celou dobu starala a zavedla mě do šatny.M. čekal na chodbě,než mě přijmou a vyšetří a pak se mohl jít také převléknout a jí za mnou.No pani doktorka (jiná) mě vyšetřila a zajásala-„6cm! To do půlnoci stihneme!" Tak už jsem nešla ani na záchod. Rovnou do porodního boxu a taťka se mnou. Tam jsme strávili ty poslední tři hodinky s bříškem.Jenže hned na začátku jsem dostala jehličku do zadku na posílení kontrakcí a propíchli mi vodu,takže za chvíli začaly bolesti JAKO ČERT!!!! Tak jsem pobrekávala,dejchala,houkala a občas jsem prohlásila, že skočim z okna.Zvlášť,když sestřička několikrát přišla a zase odešla s tim,že ještě ne.Chtěla,abychom se prošli na záchod,i na procvičení,ale já jsem nechtěla,nemohla jsem udělat ani krok.Tak jsem se počůrala na zem,teď se tomu směju.Byla stále moc hodná a příjemná,trpělivá!!! Nutili mě pak stát u okna a dělat pomalu dřepy,fuj!!! To bylo nejhorší,to jsem snad byla slyšet na celou nemocnici.V zoufalství mě napadlo,když přišla poslouchat srdíčko miminka,aby řekla,že není něco v pořádku a šli jsme na sál na císařský řez,aby mě uspali a dokončili to za mě… Takové hloupé myšlenky.Už jsem nemohla,chtělo se mi spát a věděla jsem,že od téhle chvíle už je definitivně po spánku.M. mě držel a přemlouval,abych pár těch dřepů vydržela a hlavička se prodere a budeme moct rodit.Tak jsem udělala tři,ale ječela jsem u toho,jako kdyby mi řezali nohu.A tentokrát už sestřička neodešla,ale řekla,ať si lehnu a na bolístku zatlačim.Tak mi vyteklo štěstim pár slz,že je to nejhorší za mnou a že teď už jenom hodně síly a bude miminko na světě.No dala jsem do toho všechno,ale stejně kyslík mi dávali pořád na čumák,abych „neusnula".A na břicho už mi taky pak dost skákala…Pořád jsem se jí ptala,jestli už něco vidí a ona,že ne,že ještě nic a pak najednou odešla a přišla s pani doktorkou,čímž jsem poznala,že už se to blíží.Pak mi řekla,že miminko má tmavý vlásky,že už vidí šešulku a M. za chvíli taky šeptnul,že je vidět hlavička.Už jsem ani nepípla,spíš jsem se mezi tim ptala a tak mě chválili,že neplýtvám síly naříkáním!!! A za chvíli se mi najednou strašně ulevilo a pár vteřin po mikroodpočinku jsem slyšela něco plakat.Tak jsem otevřela oči a hned jsem je měla plný slz a na bříšku mi leželo miminko,plakalo,třepalo ručičkama a nožičkama a já ho mohla chvíli hladit,než ho vzali jen na stůl ošetřit.Teprve teď jsem si uvědomila,že jsem byla těhotná a že jsem tohohle človíčka měla v sobě.Přijali mě v 19.40 a ve 23.14 se nám narodil Honzíček-měl 3300g a 49cm. Bolelo to hodně, hodně moc,ale nakonec-bolesti se snášely doma mnohem lépe a ty tři hodiny v porodnici utekly jako voda a v samotném konci jsme se setkali s našim děťátkem,což je pro nás tím nejkrásnějším zážitkem v životě.Porod je bolavý sen plný citů a emocí na jejímž konci čeká nový život,je to nádhera…