Šťastný konec

Proto pro mě byla úžasná chvíle, když jsme se s přítelem rozhodli, že se začneme o miminko snažit. Velké překvapení bylo, že se nám to povedlo hned první měsíc. Byla jsem tak moc šťastná. Celý tento měsíc pro mne byl snad nejkrásnějším v životě. Otěhotněla jsem, vdávala jsem se a na svatební cestu jsme jeli do krásné a vysněné Paříže. Co víc jsem si mohla přát… bylo to krásné.

Tento krásný měsíc vystřídal ale měsíc plný strachu, obav a neštěstí. Týden po svatební cestě mě začalo pobolívat v podbřišku. Začala jsem mít strach, tak jsem raději zavolala doktorce, která mi vynadala a řekla, že pokud mám problém, tak ať jedu do nemocnice. Hormony, které uvnitř mě pracovaly, se draly na povrch a já jsem celá ubrečená s manželem jela do nemocnice do Krče, kterou z celé duše nesnáším. Hned po příjezdu mě vzal doktor, který mi byl na první pohled nesympatický a od kterého jsem se vzápětí dozvěděla, že si mě tam nechávají a že druhý den půjdu na zákrok, při kterém mi vezmou jak miminko, tak vaječník, protože je to mimoděložní těhotenství.

Byla to hrozná rána- brečela jsem a pořád jsem se ptala proč já. V noci jsem vůbec nespala a pořád si hladila bříško a prosila, ať to není pravda. Druhý den ráno mě poslali na vyšetření ještě před zákrokem, kde jiný doktor zjistil, že to žádné mimoděložní těhotenství není a že je to všechno v pořádku. A dokonce mě hned ten den pustili domu s tím, že mám jít ještě ke své doktorce na kontrolu. Nechápala jsem to, ale byla jsem moc šťastná. Samozřejmě v duchu jsem proklínala doktora z minulého dne.

U mé doktorky se později potvrdilo, že je vše v pořádku a já si dál užívala krásné těhotenství. Říkala jsem si, že teď už to bude vše dobré, určitě, jenže byl to omyl. Chystala jsem se na prohlídku k doktorce, kde jsem se i při správné poloze miminka měla dozvědět pohlaví. Tolik jsem se těšila. Všem jsem volala a připravila, na odpolední zprávu. Při kontrole jsem viděla své miminko krásné, čiperné. V duchu jsem si říkala, jak je to všechno krásné, jaký to mám uvnitř v těle zázrak. Jenže potom zazněla ta věta: něco není v pořádku, něco se mi nezdá. Hned jsem se ptala doktorky, co se děje, co není v pořádku, jenže jsem od doktorky, až na to, že není stále dobře vidět hlavička, nic nedozvěděla a byla jsem odeslána k Apolináři na podrobné vyšetření. U Apolináře jsme se ještě s manželem uklidňovali, že vše bude v pořádku a že alespoň uvidím miminko krásně podrobně.

Pak jsem uslyšela: Paní Krejná. Vběhla jsem celá vyklepaná do ordinace, kde jsem si lehla na lehátko a čekala na doktorku. Tři minuty čekání pro mne byly nejdelší v životě. Doktorka si přečetla zprávu, přiložila ultrazvuk na břicho a pak to zaznělo, nejhorší věta v mém životě: Hm, ano je to tak, mám pro Vás špatnou zprávu, miminko má rozštěp hlavičky - nemá část lebky ani mozku - tato vada není slučitelná se životem, musíte jít na interrupci, snad se ještě stihne, uvidíme, snad nebudete muset rodit, snad. Dál jsem už ani nevnímala, co říká. Tlouklo mi srdce, tekly slzy, celá jsem se klepala. Vyšla jsem ven kde na mě čekal manžel, a když se měl zeptal: tak co, co se děje, už jsem to psychicky nevydržela. Sesypala jsem se. Byla to pro mě strašná rána. Strašně to bolelo.

V ten den mě ještě pustili domů s tím, že zítra mám nastoupit do nemocnice. Celou noc jsem nespala, brečela a brečela. Ráno jsme jeli do nemocnice, kde jsem se rozloučila s manželem, šla na příjem. Nevím ani, jak to všechno bylo, pamatuji si jen, že jsem si lehla do postele, otočila se ke zdi a tekla mi slza za slzou. Od večera jsem nepila, nejedla, abych mohla druhý den na zákrok. Dostala jsem jen dva prášky na spaní, abych se alespoň trochu prospala. Druhý den dopoledne mi přinesli punčochy na nohy, které jsem si měla obléknout, a řekli mi, ať jdu pak na chodbu před operační sál a tam ať si sednu a čekám.

Po chvíli, když jsem seděla na chodbě, přišla druhá starší paní, od které jsem se dozvěděla, že jde také na zákrok. Čekaly jsme tam, až na nás přijde řada. Bylo to hrozné. Stále jsem si hladila bříško a myslela na moje miminko. Když mě zavolali dovnitř, lehla jsem si nahá na operační stůl a čekala, až mě přijde sestra napíchnout a konečně mě uspí, abych už necítila tu hroznou bolest uvnitř mě. Jenže to bych nebyla já, aby se něco nezkomplikovalo. Hodinu a půl se mě sestry i doktoři snažili napíchnout. Nešlo to. Jehly jsem měla snad všude. V rukou, nohou a dokonce se pokusili mě napíchnout i do krku - do krkavice, ale nic. Všechno mě bolelo. Brečela jsem, už jsem chtěla, aby to všechno skončilo. Nakonec se mě podařilo napíchnout doktorovi, kterého museli zavolat z vedlejší budovy.

Byla jsem tedy připravená k uspání, když najednou přiběhl doktor, který mě přijímal, že se spletli, že udělali chybu, že špatně změřili miminko uvnitř mě - že interrupce už nelze udělat - že budu muset rodit. To už na mě bylo opravdu hodně. Už jsem byla naštvaná. Ptala jsem se, jak je to možné a snažila jsem se zjistit víc. Doktor pak řekl, že mi tedy udělá ještě jeden ultrazvuk a miminko znovu změří. Po změření jsem se opět dozvěděla novinu. Na interrupci tedy půjdu, ale až zítra, dnes ještě dostanu gel na samovolné otevření, aby to nebyl příliš velký zásah. Což se i tak stalo.

Druhý den jsem podstoupila interrupci a přišla o svého chlapečka. Ještě po pár komplikacích jako zbytku krve v děloze a podobně, jsem byla po dvou týdnech propuštěna domů. Do ruky jsem dostala zprávu, kterou jsem měla pro svoji gynekoložku - nikdy na to, co jsem četla, nezapomenu. Na začátku zprávy bylo napsáno, že to byl chlapeček. Do té doby jsem to nevěděla a nikdy vědět nechtěla. Také tam bylo popsáno, jak se při zákroku tělíčko roztrhalo, kolik měřila jaká část. Zprávu jsem celou nedočetla a už se na ní nikdy nepodívala. Nedokážu pochopit, jak něco takového mohou dát do ruky ženě, která přišla o dítě.

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se z toho dostala. Asi dva měsíce jsem nebylo schopná ničeho. Nakonec jsem za pomoci manžela, rodiny a přítel dál začala žít a řekla jsem si, že hned po třech měsících pauzy se začneme snažit znovu. A taky jsme začali, jenže to nebylo tak jednoduché. Poprvé se mi sice podařilo otěhotnět hned, jenže jsem si neuvědomila, že znovu to tak být nemusí. Trvalo to sedm měsíců, než jsem viděla ty krásné dvě čárky, na které všichni, co toužíme mít dítě, tak úpěnlivě čekáme.

Znovu jsem zazářila štěstím, ale zároveň jsem ucítila i úzkost. Měla jsem strach, hrozný strach, že se znovu stane něco špatného. Až na velké hlídání ze strany mé gynekoložky, což bylo i velké stresování mě bylo vše v pořádku. Screeningy dopadly oba dobře, až na jednu hodnotu, kvůli které jsem musela absolvovat vyšetření na genetice. Naštěstí i to dopadlo dobře a já jsem se jako zdravá těhotná těšila na porod a na své děťátko, kterého jsem se dočkala 20. 5. 2012.

Narodil se mi krásný chlapeček Matyášek, kterému už je teď 14 týdnů a je to náš největší poklad na světě. I když porod byl velmi dlouhý, těžký a bolestivý, za ten krásný malý zázrak to stojí. A pokud to bude možné a půjde to, doufám, že bude mít brzy sourozence 

Jsem moc šťastná. Stále mám ale slzy v očích a nikdy na to, co se stalo nezapomenu, nikdy nezapomenu na chlapečka, o kterého jsem přišla.