Život dvacítky I.
- O životě
- JanetSw
- 27.07.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych se s vámi podělila o pravdivé příběhy ze svého života. Protože to nejlepší napíše sám život. Na to, jak jsem mladá, jsem toho zažila víc než dost a ráda se o to podělím se světem. VAROVÁNÍ: Článek může obsahovat text, který není pro slabé povahy (a pro děti už vůbec ne).
Ráda bych se s vámi podělila o své životní příběhy. Na to, že je mi 20 let, jsem toho prožila už víc než dost a možná toužím po tom, podělit se o svoje pravdivé příběhy s vámi. Občas trochu pozměním pouze jména kvůli anonymitě. Ale jinak vše, co napíši, bude pravdivé. Takže teď už vám jen přeji příjemné čtení. 
Jestli mám začít opravdu od začátku, tak začnu tedy u svého dětství.
Jako malá jsem žila s matkou i s otcem. Měla jsem to přesně obráceně než většina z vás. Měl jsem raději tatínka než „maminku“. A proč? To se dozvíte v následujících řádcích.
Na co si vzpomínám, bylo to, že když jsem zlobila, tak mi matka vzala všechny moje oblíbené hračky, nacpala je do pytle a dala je do sklepa.
Táta se většinou ustrnul a pro hračky došel a vrátil mi je, když viděl jak jsem z toho byla nešťastná. Táta na mě snad nikdy nevztáhl ruku, ale matka mě bila. Tenkrát ještě snad pouze vařečkou.
To, co si opravdu pamatuji z dětství, kdy jsem byla malinká, je to, jak táta se jednoho krásného dne naštval a odešel. Pamatuji si, jak jsme byli v předsíni a táta prohodil něco ve smyslu - „Už to dál nehodlám snášet.“ A chtěl odejít.
Já se chytla jeho nohavice a nechtěla jsem ho pustit. Chtěla jsem jít s ním, ale samozřejmě jsem nemohla. Táta nějaký čas bydlel u babičky (nebyla a není to moje pravá babička ale když jsem byla malá, dělala mi chůvu. Ale je jak vlastní. Mimochodem, „babičko“ jí říkám dodnes. 
Později se přestěhoval zpět ke své bývalé manželce (se kterou mimochodem žije dones).
Léta plynuly, čas běžel a ze mě se stal „puberťák“. Nebyla jsem puberťák v pravém slova smyslu. Spíše jsem byla hodné dítě, které ostatní děti šikanovaly. A proč? No nejspíše proto, že jsem z domova byla tak zdeptaná, že jsem s nikým nemluvila a nechávala je, ať se po mě vozí.
Dnes už život beru úplně jinak a naštěstí dávno nejsem typ, co si do něčeho nechá mluvit a nebojím se říct svůj názor nahlas. Možná to také bylo tím, že jsem doslova smrděla kouřem z cigaret - ne protože bych kouřila jako to dělá dnešní mládež, ale proto, že matka byla silná kuřačka a kouřila mi doma přímo pod nosem!
Tudíž to ze mě šlo cítit - z mého oblečení, z vlasů - no prostě ze všeho, co jsem měla na sobě. Smáli se mi kvůli tomu, co jsem nosila za oblečení, protože matka nebyla schopná mi koupit nějaké nové nebo alespoň hezky vypadající.
A jak to vypadalo doma? „Po škole rovnou domů!“ Tahle věta zazněla každý den, než jsem šla do školy. Po škole jsem musela jít rovnou domů a ven jsem skoro nesměla. Možná občas na dvě hodiny, ale někdy ani to ne.
Musela jsem doma uklízet - a to nejen svůj pokoj, ale celý byt. Musela jsem psát za trest do sešity věty nebo souvětí třeba 500× nebo i 1000×, abych si zapamatovala, co jsem provedla. Většinou, když jsem dostala špatnou známku a nebo jsem neuklidila.
Samozřejmě mi to, že jsem nesměla ven, dělalo problém, a tak jsem utíkala z domova. Třeba po škole jsem si šla ke kámošce místo domů, protože nebyla žádná jiná možnost, jak se ven dostat.
A nebo mi táta zaplatil (tuto větu uslyšíte často, protože to tak vždy bylo, vše mi platil táta - matka si možná tak kupovala cigarety) dramaťák. No a já samozřejmě místo, abych na něj chodila, i když mě docela bavil, tak jsem chodila lítat ven. Svoboda byla lepší.
Když matka zjistila, že jsem utekla ven, tak mě ztřískala. A to bohužel doslova. No dostávala jsem i za jiné věci, ale o vařečce si můžete nechat jen zdát. No možná tak jednou. To mě našla u baráku na dvoře s kamarády. Přišla tam, chytla mě za vlasy (před nima), vzala vařečku a doslova ji o mě roztřískala na tři kousky.
Kamarádi samozřejmě koukali, ale to já už ani moc nevnímala. Jen jsem vnímala to, jak to bolí, a pak mě s rukou v mých vlasech odtáhla domů. To bylo vařečkou. Bývalo to ale daleko horší.
Mlátila mě doma páskem s kovovými cvočky. Když si teď na všechno tohle vzpomínám, nenávidím ji ještě víc. Jednou mě nahnala do koupelny a tam mě tak seřezala, že jsem uklouzla a měla jsem naseknutý ret o vanu. Ještě, že ne hlavu, to by mě zajímalo, jak by to u doktora vysvětlovala.
A co udělala potom, když jsem začala hrozně brečet? Samozřejmě, že jsem brečela tak nahlas, aby to někdo slyšel, ale skrze zdi to prostě nikdo neslyšel. Hodila mě do vany a pustila na mě ledovou sprchu, abych přestala brečet. Když si to tak vybavuji, opravdu matka nebyla normální.
K tátovi jsem měla jezdit 1× za 14 dní na víkend. A matka mě tam ani nechtěla pouštět za trest. U táty jsem se měla vždy krásně. A to se jí nelíbilo. Když mi táta koupil telefon, mp3 přehrávač, walkmann, foťák apod., tak ona mi to vždy zabavila. Prostě mi ty věci od něj sebrala.
A navíc díky tátovi jsem jezdila na letní tábory (zaplať pánbůh za to), a i když jsem nebyla nikdy u moře, tak jsem byla ráda, že se aspoň někam podívám. Táta mi platil školní pomůcky. I přesto, že posílal mámě alimenty,, platil tábory, pomůcky a většinu věcí, co mi dělaly radost. A mimochodem, tomu, že jsem jezdila na tábory po ČR, matka říkala, že mi táta dává „nadstandard“. Pěkné, co? Táta mi zaplatil tábor a ještě za to dostal vynadáno.
Abychom se trochu posunuli.
Co si ještě ze svého dětství pamatuji, bylo to, že matka měla kámošku, která měla doma snad dvanáct koček a manžela (Němce). Když mě s ním nechali samotnou, tak (teď se mi to nebude psát lehce), mě svlékal a strkal mi dolů ruku a tužku nebo propisku. Ano, je to tak, opravdu se to stalo a nevymýšlím si. Snad mi ho i dával do ruky, ale já tyhle vzpomínky vytěsnila.
Mimochodem, ta její povedená kamarádka a ten její úchylnej manžel jsou spolu dodnes. Samozřejmě jsem o tom jako dítě nikomu neřekla. Jak už to tak bývá. Vždy jsem se zhrozila toho, když mě s ním nechali samotnou. To byl případ číslo 1.
A teď případ číslo 2. Bohužel to nebyl jediný frustrující zážitek z dětství. Když mi bylo kolem 10 let, pozval mě k sobě jeden kluk. Myslím, že byl ze školy, bylo mu 15. A já, protože jsem byla ráda, že se se mnou alespoň někdo kamarádí, tak jsem prostě šla. A co myslíte, že následovalo?
Tenhle kluk se mě pokusil znásilnit. Když na to myslím dnes, tak si říkám, že opravdu stejně jako matka nebyl normální. Přišli jsme k němu domů a on zamkl dveře. Posadili jsme se do kuchyně ke stolu. Naproti sobě. A psali jsme si vzkazy na papírek. Nevím, proč jsme to takhle dělali. Prostě jsem byla hloupoučká a naivní.
Pak mě pozval do svého pokoje a tam mi zavázal oči. Položil mě na postel a dál si to už umíte určitě představit. Na začátku jste se dočetli, že se mě POKUSIL znásilnit. A to slovo je tam proto, že jsem prostě byla ještě dítě a když to řeknu hodně blbě, tak se do mě nevešel.
Tenhle příběh měl bohužel ještě dohru. Ale ne fyzickou, ale psychickou. Bohužel jsem to řekla své „kamarádce“ a ta to vyslepičila před barákem matce. A co udělala matka? Zahrála si na hodnou maminku, co se bojí o své dítě a zalarmovala policii. Takže jsem to musela probírat i s dalšími lidmi a opravdu mi to nebylo příjemné!
Aby toho nebylo málo, policie přišla za mnou až do školy. Vytáhli si mě ze třídy uprostřed vyučování. Tudíž se to dozvěděla celá škola. Akorát, jak už to tak bývá, tak se dozvěděli trochu zkreslený příběh než pravdu. Místo aby se dozvěděli, teď nevím co je lepší, že se mě pokusil znásilnit, tak jen, že jsem s ním spala. No v tu chvíli jsem byla považovaná možná za ku**ičku. Takové slovo radši ani psát nebudu, ale umíte si to živě představit. V deseti letech - dobré, co?
Škola mi samozřejmě moc nešla. A hlavní příčinou byla šikana. Protože se do mě neustále někdo navážel a já neměla na učení ani klid ani pomyšlení. Měla jsem už tak odklad. Byla jsem rozená v listopadu a ještě k tomu jsem jako malinká měla rozštěp horního patra (v puse). Takže jsem šla do školy o dva roky později. A matka ještě tenkrát chtěla, abych si zopakovala třídu. Naštěstí jsem ji neopakovala, díky za to tátovi.
Ve dvanácti letech matka usoudila, že jsem prý problémové dítě. Umístila mě do SVP -středisko výchovné péče. To je takové zařízení pro děti se špatným chováním, ale není to diagnostický ústav. Je to na žádost rodičů, a nebo je to povinně dané soudem, dítěti ještě jako poslední náprava před diagnosťákem. Pobyt byl na tři měsíce.
Zařízení mělo své konzultace - skupinové, s psychologem, s pedagogem. Abych jen dodala, v závěrečný zprávě stálo, že jsem bezproblémové dítě a nemám tam co dělat. No popravdě se mi tam líbilo víc než u matky. Nikdo mě nebil, chodili jsme ven, povídali jsme si, někdo si mě všímal.
Jediný, kdo mi chyběl, byl můj táta. Na návštěvy do SVP jednou za týden mohli přijet rodiče. Na 2 hodiny si vás mohli vzít ven a nebo tam být s vámi na pokoji. Matka přijela jen jednou. Celou dobu se mnou seděla jen na pokoji. Snad mi tenkrát i přivezla palačinky (a to bylo asi jediný pěkný, co pro mě udělala). Celou dobu jsem se z pokoje nehnula. Akorát mě zkritizovala a odjela.
Na další konzultace jsem si výslovně přála, aby nejezdila. Jezdil jen táta. A zaplať pánbůh za to. Táta mě vždy vzal ven. Vzal mě na pizzu, koupil mi plno jídla a sladkostí a nějaké časopisy. Prostě plnou tašku něčeho, co jsem spotřebovávala do doby, než přijel a koupil mi zase něco nového. Abyste rozuměli. Ne, táta nebyl nějak bohatý. Byl to pracující důchodce!
Dodnes ho obdivuji, jak to zvládal, a nikdy bych svého tátu za nikoho a za nic na světě nevyměnila. Celý pobyt mi bylo smutno. Chtěla jsem k tátovi. A řešila to s psychologem. Byla to příležitost, jak něco změnit. Stále jsem opakovala, že nechci jít k mámě a že bych chtěla bydlet u táty.
Radši bych šla do dětského domova, než se vrátit k mámě. No a táta se nakonec ustrnul a domluvil se se svojí manželkou (opravdu to muselo být hodně těžké ji přemluvit) a vzal si mě k sobě. Tím končí jedna kapitola mého života.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Doufám, že jste si příběh užili a trochu to pocítili - ty věci a vzpomínky z mé strany. Občas to nikdo z nás v životě nemá lehké. Ale musíme se naučit svoji minulost zvládat. I když je to občas opravdu těžké. Někdo se narodí do dobré rodiny, někdo do špatné.
Já kupříkladu nikdy nebyla u moře a toužím se tam podívat, jelikož to stále v životě nemám jednoduché, tak jsem tam ještě nebyla. Ale věřím tomu, že jednou se tam podívám. V dalších mých denících se dozvíte, proč tomu tak je.
Nestydím se říci, že můj život je vskutku originální a zajímavý. Možná z toho jednou udělám knížku, co myslíte? Celý život je vlastně o tom něčemu věřit a za něčím jít. Já tenkrát věřila tomu, že půjdu k tátovi. Tak moc, až se to najednou stalo.
A o tom život je. Běžte si za svým. Neřešte, co vám říkají ostatní. A i když kolikrát jdete proti proudu. Tak ale stále běžte a věřte tomu, co děláte, věřte tomu, že to čeho chcete docílit, dosáhnete.
Přeji hodně štěstí a VĚŘTE.
Přečtěte si také
„Máš mu jednu vrazit. Tohle by sis ty nikdy nedovolila,“ připomněla mi máma
- Anonymní
- 14.11.26
- 842
Naši byli na mě a bráchu vždycky dost přísní. Táta dokonce nešel pro ránu daleko a máma to schvalovala. Já jsem se ale zařekla, že svoje děti nikdy bít nebudu. Jenže mladší syn je pořádné kvítko....
Zaplatíme 65 tisíc za dovolenou, abychom týden jen leželi. Letos už fakt ne
- Anonymní
- 14.11.26
- 976
Letos jsem manželovi oznámila, že na další dovolenou u hotelového bazénu nepojedu. Jeho reakce mě utvrdila v tom, že už spolu možná ani neumíme trávit volný čas. Zatímco on si představuje další...
„Podívej se na sestru!“ vyčítá mi máma. Nechápe, že o víkendech musím pracovat
- Anonymní
- 14.11.26
- 602
„Podívej se na sestru, ta si na rodinu čas vždycky najde.“ Tuhle větu od mámy poslouchám skoro každý víkend. A pokaždé mám chuť jí připomenout, že zatímco moje sestra v sobotu dopoledne peče buchtu...
Vydělává 50 tisíc, ale doma nehne prstem. Jen chlastá pivo a čumí na televizi
- Anonymní
- 14.11.26
- 734
Už mě nebaví poslouchat, jak je můj manžel unavený z práce. Já totiž také pracuji, starám se o dvě děti, domácnost a všechno, co je potřeba zařídit. Jenže zatímco já večer padám únavou, Petr si...
Vysnila jsem si hodnou holčičku. Místo toho už 16 let trnu, co zase provede
- Anonymní
- 14.11.26
- 487
Nepíše se mi o tom vůbec snadno. Po dvou synech jsem strašně chtěla dceru. A dlouho se nedařilo. Kluci jsou dvojčata a porodila jsem je jako velmi mladá. Bylo mi 19 a já si to tehdy ani moc...
„Trápíš vlastní děti!“ vyjela na mě tchyně, protože je nechci večer uspávat sama
- Anonymní
- 13.11.26
- 786
Tchyně mě obvinila, že jsem špatná matka, když jsem oznámila, že už večer nehodlám uspávat obě tříleté holčičky sama. Stála jsem uprostřed obýváku, v ruce držela pyžama a chvíli jsem přemýšlela,...
Myslela jsem, že mám tu práci v kapse. Pak šéf zmínil něco, co mě šokovalo
- Anonymní
- 13.11.26
- 925
Na pohovor jsem šla s docela dobrým pocitem. Měla jsem za sebou roky praxe, uměla jsem jednat s lidmi, zvládala cizí jazyky a věděla, co práce na hotelové recepci obnáší. Říkala jsem si, že...
„Musíš zhubnout, říkal táta,“ sdělil mi syn. Jakoby nestačilo, že se nenávidím
- Anonymní
- 13.11.26
- 626
Zrcadlo dokáže být občas neúprosně kruté, ale to, co vám vmete do tváře vlastní dítě, má sílu dýky vražené přímo do srdce. Děti jsou totiž nejupřímnějším, a proto i nejbrutálnějším filtrem našeho...
Po smrti táty jsem hledala muže, kteří mi ubližovali. Pravdu odhalila až terapie
- Anonymní
- 13.11.26
- 499
Bylo mi deset, když táta zemřel. V té době jsem ještě netušila, jak moc mi bude v dospělosti chybět. Dlouho jsem si myslela, že mám jen smůlu na muže. Jeden vztah střídal druhý a já se pořád...
Učitelka křičí na děti, že na střední školu nemají. Syn má přitom samé jedničky
- Anonymní
- 13.11.26
- 469
Když mi můj deváťák nedávno přišel ze školy s tím, že si vybral obor opravář zemědělských strojů s výučním listem, málem mi zaskočil oběd v krku. Můj syn, který má od první třídy na vysvědčení samé...
Co te jen napadá..
hádám, že jsi chtěla být kritičkou, ale nikdo o tebe nestál, tak si teď hodíš ego na emiminu. Asi dychtivě čekáš na každý deníček, aby jsi ho mohla rozcupovat svou nevyžádanou kritikou. Diskuze pod deníčky má sloužit k debatě o ději deníčku ne o formě a když tak jen okrajově.
.
A netvrdím že jsem jediná kdo měl špatné dětství. A některé z vás-chlubit se v komentářích tím-ha já jsem to měla ještě horší… 
.