Život s ekzémem
- Ostatní
- feherka
- 07.03.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Člověk s atopickým ekzémem je jako každý jiný. Není třeba zvláštního přístupu ani chování. Tato nemoc není nakažlivá. Když jsem se narodila, byla jsem zdravá a krásná holčička, jak říká moje maminka, ale po roce mého života se něco změnilo.
Předem říkám, že tenhle deníček nepíši proto, aby mě někdo litoval. Chtěla bych jen poukázat na to, že i lidé s atopickým ekzémem jsou stejní jako ti zdraví - nejsou o nic horší, ani o nic lepší. A už tak dost znepříjemněný život s tímto onemocněním jim ještě více znepříjemňuje přístup některých lidí z jejich okolí. Chci poukázat na to, že není třeba na nás koukat skrz prsty, ekzém může být dědičný, ale ne nakažlivý.
Vnímat rozdíl mezi zdravými dětmi a mnou jsem začala již v mateřské školce, když jsem při společných venkovních procházkách byla ta lichá, která neměla kamaráda, se kterým by se vedla ve dvojici za ruce. Přece jenom pohled na mě nebyl nikterak příjemný, ekzém po celém těle, místy rozškrábaný do masa, že jsem nemohla sevřít bezbolestně ruku v pěst nebo otočit hlavou ze strany na stranu. Malé děti dovedou být velmi zlé. Jejich nadávky jako je ošklivka a podobně, odpor, byť jen k letmému doteku, to jsou vzpomínky na mé ranné dětství a já jakožto malé dítě nechápala, proč se děje to či ono.
Příchodem do první třídy se bohužel nic k lepšímu nezměnilo. Naše třída byla rozdělená na party a já ani do jedné nikdy nezapadla. Vzpomínky na dny strávené ve škole jsou upnuté jen na zadní lavici u dveří, ve které jsem se schovávala před posmíváním mých spolužáku. Ani poté, co léta utíkala, jsem se mým spolužákům nedokázala postavit, nedokázala jsem jim vysvětlit, že nejsem žádný antrax, ale jenom ekzematik. Po návratu ze školy jsem se utápěla v slzách a místo her s kamarády jsem byla uzavřená sama v sobě, ve svém pokoji. Nenáviděla jsem své spolužáky, den ode dne víc. Přála jsem jim aby byli ve stejné situaci jako jsem byla já, aby i je potkala nějaká nemoc a poznali, jaké to je, když se na ně okolí dívá skrz prsty.
Nenáviděla jsem svou mámu, dávala jsem jí vše za vinu, vždyť přece i ona měla jako malá ekzém a kdybych měla jinou mámu, mohla jsem být zdravá. Štvalo mě, že nevěděla o mých problémech ve škole a nemohla mi nijak pomoci, protože jsem o nich nikdy nemluvila. Na druhou stranu jsem svou mamku milovala, protože ač to na sobě přede mnou nechtěla dávat znát, jednou v noci jsem přišla do její ložnice a ona tiše plakala. Až teď s odstupem času je mi jasné proč. Ta bezmoc, kdy nemohu svému nemocnému dítěti nikterak pomoci je hrozná.
Díky své nemoci jsem byla nesčetněkrát v lázních, u moře… o tom by si spousta dětí mohla nechat jenom zdát. Moji rodiče dělali možné i nemožné, aby mě toho všeho zbavili, bohužel, po návratu od moře se mi ekzém do měsíce vždycky vrátil. Příchodem na střední školu ale bylo vše jinak. Už jsem ani nedoufala v to, že někdy zapadnu do kolektivu, kde mě budou brát jako sobě rovnou. Moje averze k celému světu byla rázem pryč a já jsem se konečně začala těšit na každý nový den. Našla jsem si lásku (nyní je z ní můj manžel) a moji noví spolužáci byli prostě skvělí, neřešili to, jak vypadají moje ruce, chovali se úplně normálně, možná i právě proto jsem byla v posledním ročníku střední školy smutná z toho, že všechno, co jsme spolu prožili, končí, ale věděla jsem, že ve světě dospělých se nic zlého z mé minulosti už nebude opakovat. Dospělí jsou přeci jenom rozumnější než puberťáci.
Nyní je mi 23 let a ekzému jsem se nikdy nezbavila. Někdy je to horší, někdy lepší, ale už nemám pocit, že je život s ním jakýmkoli způsobem méněcenný, naopak si nemůžu stěžovat. Mám 2,5letou dcerku, skvělého manžela, a druhé dítě nosím pod srdcem. Jediné, co mě trápí je, že dcera zdědila ekzém po mně. Naštěstí ne v takové formě, jako jsem jej měla v dětství já. Ekzém se jí udělá čas od času na tvářičkách, a to jsou chvíle, kdy večer brečím do polštáře. Jediným mým přáním je, aby obě mé děti byly zdravé a jejich dětství bylo bezstarostné, radostné a plné kamarádů.
Chci, aby moje děti nikdy nemuseli zažít negativní přístup okolí kvůli tomu, že jejich tělo pokrývá pár šupinek navíc, než mají jejich vrstevníci, protože oni za svoje genetické dispozice nemohou. I tyto děti dovedou lásku dávat, a stejně tak i přijímat, jako kterékoli zdravé dítě, a mají právo na plnohodnotný život. Proto bych popřála všem maminkám, aby jejich děti byly zdravé, a pokud se některá z vás potýká s jakoukoli nemocí svých dětí, tak vám přeji hodně síly, protože to je to, co tyto děti potřebují - silné maminky, které jim pomohou s jejich nemocí bojovat.
Přečtěte si také
Mám horečku, sotva stojím na nohou. Jenže děti ani manžela to nezajímá
- AnetaMar
- 20.11.26
- 163
V noci jsem měla skoro čtyřicítku, bolelo mě celé tělo a několikrát jsem se probudila úplně zpocená. Ráno jsem doufala, že se mi aspoň trochu uleví. Jenže pak se otevřely dveře ložnice a ozvalo se...
S manželkou vyděláváme stejně, ale rodinu živím já. Připadám si jako bankomat
- Anonymní
- 20.11.26
- 166
Když mi manželka oznámila, že si chce nově nechávat celou výplatu na vlastním účtu, myslel jsem si, že si dělá legraci. Vždyť jsme manželé, máme společnou domácnost a dosud jsme všechny peníze...
Děti ve školce krmí polotovary a bonbony za odměnu. Co bude po zrušení vyhlášky?
- Dajdulína1993
- 20.11.26
- 122
Upřímně – zprávy o tom, že by se měla zrušit vyhláška o zdravém stravování ve školách a školkách, mě velmi znervózňují a hodně mě to děsí. Už jen při představě, kam se to může posunout, mi...
Na ultrazvuku nenašli srdeční akci mého miminka. Pak šlo o minuty
- Anonymní
- 20.11.26
- 131
Vždycky jsem si přála velkou rodinu, jsem totiž jedináček. Jenže jsem studovala a pak odešla do Prahy za prací a než se nadála bylo mi 28.
Kvůli přijímačkám sedíme každý víkend doma. Manžel zakázal i obyčejné výlety
- AnetaMar
- 20.11.26
- 137
Od chvíle, kdy se syn začal připravovat na přijímačky, se u nás všechno točí kolem školy. Manžel tvrdí, že teď není čas na zábavu a že každý promarněný víkend může rozhodnout o jeho budoucnosti. Já...
Dívám se, jak se syn se snachou uštvou. Pomoc ode mě ale odmítají
- babiMáňa
- 19.11.26
- 1181
Když jsem synovi nabídla, že jim občas pohlídám děti, aby si se snachou mohli někam vyrazit, odpověděl mi, že dneska už se rodiny organizují jinak a že moje rady nepotřebují. Zůstala jsem stát s...
Kamarád mi závidí manželku. Kdyby věděl, jaké peklo máme doma
- Lavi.P
- 19.11.26
- 1367
Minulý týden mi kamarád u piva zase záviděl, jakou mám doma manželku. Prý má štěstí, že se Martina tak stará o děti, vaří, uklízí, nakupuje a ještě mi každé ráno připravuje svačinu do práce. Jenže...
Moje první kolonoskopie aneb Proč bych příště šel jinam
- M_Vladim
- 19.11.26
- 977
Jak jsem absolvoval jsem a malá recenze pracoviště.
Po smrti maminky jsem nesnesitelná. Vadí mi děti, manžel i celý svět
- AnetaMar
- 19.11.26
- 486
Od smrti maminky jsem pořád podrážděná. Vadí mi hluk, otázky, nepořádek, manželovy poznámky i to, že po mně někdo něco chce. Nejraději bych se zavřela v pokoji a nikoho neviděla. Jenže mám dvě děti...
Porodila jsem v sedmnácti. Dodnes se stydím svléknout před manželem
- AnetaMar
- 19.11.26
- 843
Někdy se na sebe podívám do zrcadla a nejradši bych se zase rychle oblékla. Vadí mi břicho, povolená kůže i prsa, která už dávno nevypadají jako dřív. Je mi jednačtyřicet, mám dvě děti a pořád se...
Ahoj,

užívej si dětiček a manžela. Kašli na okolí co si myslí. Dneska už jsou lidé hodně informovaní o at. exému a strašně moc lidí jím trpí. I já sama ho mám v té mírnější formě - sem tam nějaká ložiska. Po porodu mi ale však zmizel.Nyní se bojím, aby můj 6měsíční chlapeček ekzém neměl. Sice pijeme HA mléko, ale kdo ví?????