Keltský svátek Imbolc

Znám mnoho lidí, kteří se při zaslechnutí pojmů jako „mýtus“, „tradice“, nebo „rituál“ jen pohrdlivě usmějí a pomyslí si cosi o nepatřičnosti těchto pojmů do 20.století. Legendy a pověry patří přece tak ještě do středověku, či se ještě lépe hodí k lidem žijícím na úrovni doby kamenné.

Jen velmi těžko by si některý z těchto lidí nechal vymluvit, že právě ztráta hodnot u těchto pojmů je to co způsobuje katastrofální dopady právě na tvůrce této civilizace - na člověka. Ano je to ztráta kontaktu s přírodou, s prostředím, které člověka obklopuje. Rituály a tradice, které v průběhu stovek a tisíců let člověk vytvořil, sloužily k tomu aby si člověk svoji kontinuitu a místo ve řádu světa uvědomil. Chybí-li mu, nastává tragédie odcizení.

To, že si o Vánocích zdobíme obydlí větvičkami borovice, jmelí a cesmíny (totéž dělali staří Keltové o zimním slunovratu), že zapalujeme svíčky o Hromnicích, pálíme „čarodějnice“ v předvečer 1.května, nebo ctíme „Dušičky“ jako vzpomínku zemřelým, to všechno jsou keltské zvyky, které přežily v našich srdcích přes dva tisíce let. A je jich mnohem víc.

1. únor je u Keltů důležitý svátek roku (V Irsku nazývaný Oimealg, později přčšel i do křesŤanské tradice jako Hromnice).
Je to slavnost bohyně Brigid a je spojená s laktací ovcí a ochranných ohňů.

Brigid jednou ze tří podob jedné bohyně. V zimě má podobu „stařeny“ (cailleach), obávané bohyně spojené se smrtí, ale i znovuzrozením.
Nyní přichází v osobě panenské a čisté bohyně, smybolizující příchod jara.

Je bohyně inspirace a učení, patronka kovářů, léčitelka zástánce všech opuštěných. Je oblíbená všude a v Evropě je její zasvěceno mnoho studní a léčivých pramenů. Po příchodu křesťanství se objevila v podobě svaté Brigid z Kildare. Podle strých pověstí chodí dosud po světě, neboť mezi její nesčetné umění patří též schopnost udržovat věčný oheň.

Její znak: Ochranný uzel. Vážený ze slámy a připevňuje nad vchod jako ochranné znamení. Ze stíbel obilí se vrabějí malé panenky, které dívky oblékly do šatů a nosily je od domu k domu. Každá domácnost dala této smybolické nevěstě malý dárek.

Zapalují se malé ohně před vchodem do domu. Věří se, že mají symbolickou moc chránit dům před kroupami a úderem blesku. V tento se též zhášely všechny ohně v kovárnách. Po vyčištění ohniště je znovu směly zapálit jen mladé dívky-panny, smybolizující Brigid.

V předvečer svátku se koná bohatá hostina na níž se nesmělo chybět pečivo zdobené symbolickými znaky. Nechá se něco z jídla bohům. Bývá zvykem vykonat první jarní orbu. Koná se slavnostním způsobem, pluhy zdobily pentlemi, polévaly (křtí se) pálenkou a jsou doprovázeny mladými dívkami. Do brázdy se vkládají oběti bohům - kousky chleba a sýra.

Různých tradic a krajových zvyklostí je mnohem více, než lze uvést v tomto stručném výčtu. I tak lze však vystopovat starobylý původ mnoha tradic, na které tak často bohužel rádi zapomínáme a řadíme je k „hloupým pověrám“.

Slovo Brighid pochází z kořene keltského slova „briga“, což znamenalo hradiště, opevněné sídlo, nebo sídliště. Z brigy vzniklo slovo Brigantia (Brigancia), což znamenalo ochránkyně sídla, domova či hradiště a odtud vedla cesta k vytvoření jména bohyně Brighid. A teď pozor: jeden ze dvou vůbec poprvé zaznamenaných názvů našeho hlavního města (arabsko-židovským obchodníkem z 10.stol.) zněl „Baraga“. Toto vysvětlení původu slova Praha je samozřejmě nedokazatelnou spekulací, ale určitá možnost to přeci jenom je. Příběh o vzniku jména Prahy odvozeném z jména sympatické keltské bohyně je možná jen hezká fabulace, ovšem Keltové k smrti milovali fantastické příběhy a pábení - i tohle jsme po nich (díky!) zdědili.

Příspěvek upraven 02.02.15 v 11:34