Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Mám velký strach mít druhé dítě.
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
17.11.22 22:11
Víš co, já bych nejprv šla do psychoterapie. Ty to teď nevnímáš, protože je malá miminko a potřebuje v zásadě jenom tebe, ale vyroste, bude nezávislejší, bude potřebovat prarodiče, kamarády, společnost, a ty ji touhle svojí úzkostlivostí a přehnanou ochranou můžeš ve finále dost ublížit a o hodně ji ochudit. Skoro každá cesta k miminku je trnitá, některá víc, některá míň, a jen málo maminek nezažilo potrat, špatné výsledky testů a tak, je to normální. Nemůžeš se celej život klepat strachem a nechat ten strach ničit život tobě i dceři. Miminka padají, batolata padají ještě víc, předškoláci a školáci taky dokážou vymyslet pěkný krávoviny ve snaze si co nejvíc ublížit, tím že ji obalíš do bublinkový fólie a budeš hysterčit pokaždé když zakašle, ničemu nepomůžeš. Takže radím psychoterapii, pomůže to tobě i dceři. A u druhého už člověk obvykle nemá moc čas a sílu to tak hrotit 
naše má 15 měsíců a chudera je obouchaná ze všech stran, jak furt někam leze a padá - potulím, pofoukám, občas taky mírně znejistím (když se mi tuhle zblila po pádu na hlavu, to bylo nepříjemný), ale nemůžeš to nechat ovládat život celý rodině.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.22 22:12
@Anonymní píše:
Hezký den,
na začátek se omlouvám za anonym, ale mám zde pár lidí co mě zná a nepotřebuji, aby o mě věděli všechno
Mám doma 8 měsíční holčičku a bojím se mít druhé dítě.
O mimi jsme se s manželem pokoušeli přes dva roky a mezitím jsem si prošla několika samovolnými potraty, kdy jseště nebylo ani vidět srdíčko. Když se nám to konečně povedlo, tak jsem začala po několika dnech od zjištění poz. testu silně krvácet, tak jsem si myslela, že jsme o mimi zase přišli. V té době jsem měla zrovna cystu, kdy mne pozorovala doktorka a měla jsem jít na kontrolu. Po skončení údajné MS jsem šla tedy na kontrolu a rovnou jsem řekla doktorce, že jsem zase určitě potratila. A ejhle už tam bylo miminko s ručkama a nožkama a bijícím srdíčkem. Manžel měl zrovna ten den dovolenou a čekal na mě v autě a já celá v šoku beze slov jsem mu jenom podala fotku mimča. Neumíte si ani představit jak byl šťastný a i celá naše rodina.
Zrovna v den oznámení, že čekáme přírůstek jsme měli autonehodu(vinou druhého řidiče) a málem jsme o mimčo přišli(byla jsem v té době na konci 4.měsíce). Od té doby se strašně bojím na cestu, když kolem nás něco rychleji projede, tak se začnu klepat a mám úzkosti. Mám řidičák, ale vím, že za volant už asi nesednu. V té době jsme ještě navíc čekali na výsledky, jestli nebude mít malá downův syndrom, měli jsme tam velké riziko a raději jsme si zaplatili rozbor krve(ale nakonec vše v pořádku) Takže mazec, strašný nápor na psychiku.
Celé těhu jsem se trašně bála, ale nakonec se nám narodila zdravá holčička.
Několikát se nám v noci stalo, že nám začal řvát monitor dechu,, ale vždy naštěstí v pořádku, asi se jenom dostala mimo snímání.
Asi v půl roce se nám stala nehoda, že mi malá, jak se houpala na kolínkách, tak sjela z postele i s peřinou na zem. Rána to byla pořádná a řev strašný. Ale malá naštěstí bez následků. Asi si to nedokážu nikdy odpustit a strašně si to vyčítám. Kdyby se jí tehdy něco stalo, tak si to asi někde hodím. A když má při zubech horečky, tak to strašně špatně nesu a vždycky to obrečím. Nedokážu se dívat na to jak malá trpí a mám o ní strašný strach. Vždycky si vzpomenu, jak dlouho jsme na ni čekali a jak jsme o ni málem přišli. Bojím se jí i někomu půjčovat, vidím ty vždycky ty nejhorší scénáře co by se jí mohlo stát. Myslím, že i v budoucnu se budu bát, ji pustit s prarodičemi třeba jet na výlet samotnou autem, po mé zkušensti. Navíc malá ani u nikoho jiného nechce být, ani jet bez nás s kočárkem. Vždycky musí mě nebo manžela vidět. Když nás nevidí, tak začne šílený řev až se začne klepat a slzy jako hrachy.
Možná se Vám budu zdát jako hysterka a přehnaně ochranitelská, ale po všech tady těch událostech se prostě bojím mít druhé dítě. Nechci si tím vším znovu procházet. Manžel by asi chtěl druhé, ale prý to nechá na mě, podle toho jak se budu cítit a nebude mě do ničeho tlačit. Není to možná, že bych nechtěla, ale opravdu se bojím.
Ráda bych chtěla vědět vaše zkušenosti, jestli jste to některá taky tak měla a názor jste nezměnila a máte jenom jedno a další už nechcete.
tady nejde o to, jestli máš mít druhé dítě nebo ne, ale musíš něco dělat se svou úzkostnou poruchou - navštiv psychologa, nebo ještě lépe psychiatra - jak s tím šíleným strachem chceš vychovávat byť jen jedno dítě?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.11.22 22:14
Máš 8 měsíční dceru, tak si ji užívej a myšlenky na druhé dítě teď pust z hlavy.
Na druhé dítě máš ještě čas a buď strach trošku pomine a druhé dítě bude za nějakou dobu nebo ne, ale nic se nestane 
Kamoška si druhé mimčo pořídila až po 4 letech po prvním. Měla poporodní psychózu (snad to píšu správně). Na druhé neměla ani myšlenky a sama to neřešila.. s tím že buď strach že se bude opakovat to co zažila pomine a druhé dítě bude nebo ne a druhé dítě nebude…
Strach pominul, mají druhé a je šťastná, ale byla by i s jedním
- Citovat
- Upravit
17.11.22 22:21
Tak druhé prostě neměj, není to povinnost. Máš dost „starostí“ a psychického nepohodlí s jedním.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.22 22:26
Myslím, že na závěry, jestli druhé dítě mít nebo nemít, je opravdu velmi brzy. Kolem mě po prvním dítěti tvrdili snad všichni, že druhé po zkušenostech s prvním (náročné těhotenství, špatný porod,…) mít nebudou. Druhé mají prakticky všichni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.11.22 22:32
Myslím si, že je ještě brzo mluvit o druhým dítěti. Je jí teprve 8M 
.
- Citovat
- Upravit
17.11.22 22:34
Přijdeš mi opravdu jako uzlík roztřesených vycukaných nervů. Potřebuješ odbornou pomoc. Protože - co bude následovat? Budeš ji mít do 6 let doma pod dozorem v pokojíčku a pak bude home school, protože maminka trpí úzkostnou poruchou? To dítě bude růst, bude chtít objevovat a žít a ty ji v tom máš podporovat a vést ji. Zatím ale osciluješ mezi opičí láskou a emocionální nestabilitou, kterou předáváš i děcku. 
Dělej se sebou něco.
Dítě mám jedno a u toho to i zůstane. Nevidím na tom nic špatnýho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.11.22 22:39
Taky jsem to tak měla. Do druhého jsem nakonec šla, ale až po 5 létech. Není povinnost mít dvě mateřské navazující. Taky jsem v mezidobí na sobě zamakala psychicky.
- Citovat
- Upravit
17.11.22 22:39
Já jsem žádné drama neprožila, přesto když byla první dcera v tomto věku jsem neměla na žádné další dítě ani pomyšlení. Měla jsem pocit, že jí miluju tolik, že další lásku pro další děti nemám, neměla jsem vůbec potřebu o tom uvažovat. Ty si hlavně užívej miminko a snaž se dostat do klidu, druhé dítě teď není na pořadu dne. Nevím kolik ti je let, ale pokud tě netlačí věk, nemusíš si s tím dělat starosti, za nějaký ten rok můžeš změnit názor. Hlavně zapracuj na svých uzkostech, nejen kvůli sobě, ale i kvůli dceři.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.22 22:41
Promin, ale touhle tvoji uzkostlivosti ji strasne skodis, ted jeste tolik ne, je to mimino a potrebuje jen tebe, ale ty nejsi cely jeji svet, ona potrebuje neco videt, neco zazit, delat si pouto i s jinymi lidmi nez jsi ty. Musis najit odbornou pomoc, jinak svoje dite psychicky znicis.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.22 23:25
No, ty bys tech deti mela mit naopak aspon pet, abys na ty silene strachy nemela kapacitu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.22 23:32
Urcite by to chtelo osetrit sebe psychoterapii, jinak hrozi, ze malou vase uzkosti casem semelou a vychovate z ni chte nechte uzlicek nervu, zavisleho nesebevedomeho cloveka.. A druhe bych si poridila, aby se ta vase pece o dite rozmelnila ono potom nebude tolik casu vse rozebirat, pozorovat, strachovat se (nadmerne). Zatim je to miminko, ale opravdu bych necekala a nekam zasla uvidite, ze pak bude lip 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.22 23:50
Tak strach člověka někdy prostě přemůže po všem, co zažil; ale je nutný se teď zaobírat tím, jestli budeš mít druhý dítě? To ukáže čas. Máš tedˇ 8měsíční, potřebuje tvojí péči a tvojí pohodu. Všechno, co si zažila, tě vyčerpalo, tak si nenakládej zbytečně navíc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.11.22 08:59
Měla jsem těžké těhotenství, bolesti, hrozil předčasný porod a denně jsem se modlila za každý další den 2v1.
Naštěstí jsem porodila „jen“ o měsíc dřív - 4 dny v inkubátoru a mám krásnou, zdravou holčičku. V 8. měsících věku dcery jsem se psychicky zhroutila (vleklá poporodní deprese vygradovala) a pořád jsem si říkala, že už další dítě nechci, nebudu mít, dcera bude jedináček a že mateřství není pro mě a je za trest…
Byla mi nasazena AD, které už nějakou dobu postupně vysazuji a je mi dobře, jsem šťastná, zvládám to. A nemůžu tomu uvěřit, ale začali jsme s manželem mluvit o druhém dítěti a já cítím radost z toho, kdyby tady ten druhý drobek byl. Jasně, že mám strach, že by se opakoval podobný scénář jako u první dcery. Ale právě proto to chci nechat až AD vysadím úplně a zkonzultuji to s gyndařkou.
Má ráda pro tebe - děj se do kupy hlavně ty. Přehnaná starost a strach není dobře - dítě vnímá veškeré tvé emoce.
Najdi si psychologa a začni pracovat sama na sobě a o druhém dítěti teď vůbec nepřemýšlej. Není to povinnost…
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Hezký den,
na začátek se omlouvám za anonym, ale mám zde pár lidí co mě zná a nepotřebuji, aby o mě věděli všechno
Mám doma 8 měsíční holčičku a bojím se mít druhé dítě.
O mimi jsme se s manželem pokoušeli přes dva roky a mezitím jsem si prošla několika samovolnými potraty, kdy jseště nebylo ani vidět srdíčko. Když se nám to konečně povedlo, tak jsem začala po několika dnech od zjištění poz. testu silně krvácet, tak jsem si myslela, že jsme o mimi zase přišli. V té době jsem měla zrovna cystu, kdy mne pozorovala doktorka a měla jsem jít na kontrolu. Po skončení údajné MS jsem šla tedy na kontrolu a rovnou jsem řekla doktorce, že jsem zase určitě potratila. A ejhle už tam bylo miminko s ručkama a nožkama a bijícím srdíčkem. Manžel měl zrovna ten den dovolenou a čekal na mě v autě a já celá v šoku beze slov jsem mu jenom podala fotku mimča. Neumíte si ani představit jak byl šťastný a i celá naše rodina.
Zrovna v den oznámení, že čekáme přírůstek jsme měli autonehodu(vinou druhého řidiče) a málem jsme o mimčo přišli(byla jsem v té době na konci 4.měsíce). Od té doby se strašně bojím na cestu, když kolem nás něco rychleji projede, tak se začnu klepat a mám úzkosti. Mám řidičák, ale vím, že za volant už asi nesednu. V té době jsme ještě navíc čekali na výsledky, jestli nebude mít malá downův syndrom, měli jsme tam velké riziko a raději jsme si zaplatili rozbor krve(ale nakonec vše v pořádku) Takže mazec, strašný nápor na psychiku.
Celé těhu jsem se trašně bála, ale nakonec se nám narodila zdravá holčička.
Několikát se nám v noci stalo, že nám začal řvát monitor dechu,, ale vždy naštěstí v pořádku, asi se jenom dostala mimo snímání.
Asi v půl roce se nám stala nehoda, že mi malá, jak se houpala na kolínkách, tak sjela z postele i s peřinou na zem. Rána to byla pořádná a řev strašný. Ale malá naštěstí bez následků. Asi si to nedokážu nikdy odpustit a strašně si to vyčítám. Kdyby se jí tehdy něco stalo, tak si to asi někde hodím. A když má při zubech horečky, tak to strašně špatně nesu a vždycky to obrečím. Nedokážu se dívat na to jak malá trpí a mám o ní strašný strach. Vždycky si vzpomenu, jak dlouho jsme na ni čekali a jak jsme o ni málem přišli. Bojím se jí i někomu půjčovat, vidím ty vždycky ty nejhorší scénáře co by se jí mohlo stát. Myslím, že i v budoucnu se budu bát, ji pustit s prarodičemi třeba jet na výlet samotnou autem, po mé zkušensti. Navíc malá ani u nikoho jiného nechce být, ani jet bez nás s kočárkem. Vždycky musí mě nebo manžela vidět. Když nás nevidí, tak začne šílený řev až se začne klepat a slzy jako hrachy.
Možná se Vám budu zdát jako hysterka a přehnaně ochranitelská, ale po všech tady těch událostech se prostě bojím mít druhé dítě. Nechci si tím vším znovu procházet. Manžel by asi chtěl druhé, ale prý to nechá na mě, podle toho jak se budu cítit a nebude mě do ničeho tlačit. Není to možná, že bych nechtěla, ale opravdu se bojím.
Ráda bych chtěla vědět vaše zkušenosti, jestli jste to některá taky tak měla a názor jste nezměnila a máte jenom jedno a další už nechcete.