Nevím, co se "životem" - vzdělání atd.

Anonymní
24.6.21 20:51

Nevím, co se "životem" - vzdělání atd.

Ahoj, zkusím napsat stručně.

Je mi 37 let, ale necítím se na to, psychicky na o dost méně a fyzicky na 70. Žiju s matkou, otec donedávna těžký alkoholik, nevídáme se, jen telefonuje, nemám sourozence, děti, přítele, pár známých zbylo, jedna kamarádka.

Mám hafo psychiatrických onemocnění a i fyzické, takže žádný vztah už nehrozí.
2010 psychické zhroucneí, od té doby počítám život na před a po.
2013/2014 druhé, problém s hlukem, děsnej problém s žitím v paneláku, na sídlišti, mám ID necelých 8000kč, vyplňuju teda ještě dotazníky za pár korun, rozprodávám věci, aby mě to dostalo do baráku, což už mě stejně nespasí a nehrozí to - zatím.

Nevím, jestli je to Diazepamama, nebo samotou, ale došla jsem do bodu, že jsem na půl mrtvá, už netoužím po věcech jako dřív, chci dělat hlavně věci, aby to vypadalo, mám strach, jaká jsem nula, ne že mi ujel vlak, ale že mě rovnou přejel. Mám pár morčíků a skinny křečka :srdce:

Teď studuji Cestovní ruch, maturu už mám, dělám to kvůli sobě, chci něco umět, mám uznané předměty, taky kvůli pochvale, když jsem byla malá, řešila se škola, padaly facky a lítaly brýle kvůli matice a asi milionkrát jsem slyšela, jak jsem neschopná nebo že pujdu do zvláštní školy, pořád se řešila čísla. Mám ale problém s pamětí, ale dala jsem to hezky, však šlo „jen“ o Aj, Rj a dějepis a pomohla nám Corona.

Vůbec se necítím dobře, nemám energii, vše mi přijde marný, nechápu, jak jsem 4 měsíce nevyšla z bytu a malovala jsem si make - up, holila si nohy dvakrát týdně, kde jsou ty časy :nevim:

Teď jsem byla na pohřbu a došlo mi, jak tam o pratetě mluvili, co bude někdo říkat o mě? Dochází mi to už dlouho…
A došlo mi, že tam za pár let může ležet moje matka :(

Mám spolužačku, co studuje u nás cesták a krom toho druhou školu dálkově se zvířaty a napadá mě to, ale podle mě je to asi jen, abych něco jakoby světu dokázala. Ta malá holka křičí - POCHVAL MÉ!
Ale baví mě více věcí, teda baví, ono chodím od něčeho k ničemu, ale sedět pak nad něčím a sousetředit se už je problém :(

Mám problém i déle něco usedět, školu máme snad 12× za pololetí a to mám ještě pár hodin, když byla Corona online výuka, takže to šlo, ale naposledy jsem si brala dečku pod pr*el :andel:

Dřív jsem tak toužila po svatbě a přišly mi věci krásný a teď, jako bych vážně na půl umřela! Má to i výhody, zemřel morčík a já tu bolest spolku a jsem prázdná a jdu dál, vím že je uložená tam vzadu, ale moc jí necítím - díky Bohu.

Pomáhá mi ta naše studijní zóna, máme hodně věcí online, takže když tam něco dělám, zapomenu na svět okolo. ale jsem pořád roztřesená, ve stresu, nikdy pocit, že se rozletím na tisíc kousků jako puzzle.

Stěhování mám jako prioritu, být pár let „šťastná“ nebo aby jsme byli :nevim:

Jinak dokážu působit v pohodě, vtipkovat a tak, teda doufám.

Hodně myslím na budoucnost a neužívám vůbec přítomnost a co bude s tím a s tím a finance, vím, že až na tomhle světě zůstanu sama tak si to musím ho*it…

Zkoušela jsem za ta léta vše možné z alternativní mědicíny…

Jen jsem se potřebovala vypsat, nemám s kým mluvit :kytka:

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
1124
24.6.21 21:14

Ty facky padaly od koho? Od otce? Od matky? Bít dítě není v pořádku. Ponižovat ho také ne. Otec je alkoholik? A matka?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1578
24.6.21 21:35

Znam holčinu jako ty, i je v podobném věku. Hodně závislá na máme, která pro ni dělá první poslední, jinak je taky na ID kvůli psychice a téměř nechodi mezi lidi… Ale jednou si našla na seznamce přítele, sice jim to vydrželo jen pár měsíců, ale byla úplně k nepoznání, najednou i chodila po horách, když před tím neusla kilometr po parku :) Takze jak se říká láska hory přenáší… ;) Nenapadlo te někdy zajít a seznamku a zkusit štěstí?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
24.6.21 21:40

Kipa22

@Kipa22 píše:
Ty facky padaly od koho? Od otce? Od matky? Bít dítě není v pořádku. Ponižovat ho také ne. Otec je alkoholik? A matka? Napadá mě pár věcí, v čem by mohl být problém, ale na to mám málo informací, abych ti k tomu mohla něco říct. Drž se.

Facky od matky, ale jinak od obou, za nás to bylo normální, otec zvýšil hlas a už jsem mlčela, když jsem udělala něco špatně, dostala jsem na pr*el. Jednou jsem omylem zakopla o kabel od přímotopu a dostala strach, že dostanu a v 10 letech se počůrala a pamatuju, jak jsem v lednu chodila v těch mokrých punčocháčích venku, nikomu jsem to neřekla.

Otec byl alkoholik, teď co prodělal Koronu, 2× omdlel a zlomil si 4 žebra, pak ruku, nohu v krčku atd., tak už pije jen střik a po xx letech volá docela normálně, neoslovuje mě vole atd. Dal mě i k soudu, že mi nevěří, že chodím do školy a k Vánocům knihu o rakovině, ale za to může to co s ním žije. Je to už xx let zpět.

Matka je lehký alkoholik, pije jen piva 3 až 5 denně jen večer, každý večer se musí opít, i když nebyli peníze, musí tam být ten alkohol. někdy říkala, že jí seu atd. Dřív to byla taková dáma, dost to upadlo, ale jak jsem hdně v preli a zbyly jsme si, tak to někdy jde a člověk je rád, že tu někoho má, ale na víkendy jezdí k tetě, kde má jakoby svou rodinu v uvozovkách, tam se cítí asi dobře, jinak taky šťastná rozhodně není a podle mě to ani neumí a možná ani nechce :-(

Jinak jsem byla 4 roky obětí velký šikany a nikdo to neřešil, pak přišla na 4 roky anorexie, teda ona nikdy neodešla, ale 4 roky na ZŠ jakoby nebyly.
Matka už je unavená životem, ale já taky, od 20 hod. s ní „nesmím“ mluvit, asi jí obtěžuju, někdy radši na Tv čučí na reklamu, ale chápu jí…

Je mi líto, když slyším, že kamarádka přijde domů a slyší: Ahoj miláčku, já slyším Ježiš tady je zas bordel, tady je zas tohle špatně a onohle špatně…

Když přijela policie, doktorka mě nahlásila, že plánuju sebevraždu, domluvila s nimi a šla vařit. Po té reakci jsem to schválně v té době řekla otci (po telefonu) a on ať už si nikam na internetu nic nepíšu a pak začal vyprávět, že koupil té své matraci za 7 tisíc a nějaké podobné…

U nás je problém, že opravdu nevydařený pokus = 3 měsíce v Bohnicích a to je snad děsivější, jak ten život.

Vím, že bych si neměla stěžovat, jsou horší věci, zatím mám kde bydlet, co jíst atd. Podporujeme holčičku s Bangladéše a tam je nedostatek jídla a někdy se stydím, na druhou stranu, proč bych chvíli nemohla být šťastná, než to skončí? :think:

  • Citovat
  • Nahlásit
4101
24.6.21 21:42
@Anonymní píše:
Ahoj, zkusím napsat stručně.

Je mi 37 let, ale necítím se na to, psychicky na o dost méně a fyzicky na 70. Žiju s matkou, otec donedávna těžký alkoholik, nevídáme se, jen telefonuje, nemám sourozence, děti, přítele, pár známých zbylo, jedna kamarádka.

Mám hafo psychiatrických onemocnění a i fyzické, takže žádný vztah už nehrozí.
2010 psychické zhroucneí, od té doby počítám život na před a po.
2013/2014 druhé, problém s hlukem, děsnej problém s žitím v paneláku, na sídlišti, mám ID necelých 8000kč, vyplňuju teda ještě dotazníky za pár korun, rozprodávám věci, aby mě to dostalo do baráku, což už mě stejně nespasí a nehrozí to - zatím.

Nevím, jestli je to Diazepamama, nebo samotou, ale došla jsem do bodu, že jsem na půl mrtvá, už netoužím po věcech jako dřív, chci dělat hlavně věci, aby to vypadalo, mám strach, jaká jsem nula, ne že mi ujel vlak, ale že mě rovnou přejel. Mám pár morčíků a skinny křečka :srdce:

Teď studuji Cestovní ruch, maturu už mám, dělám to kvůli sobě, chci něco umět, mám uznané předměty, taky kvůli pochvale, když jsem byla malá, řešila se škola, padaly facky a lítaly brýle kvůli matice a asi milionkrát jsem slyšela, jak jsem neschopná nebo že pujdu do zvláštní školy, pořád se řešila čísla. Mám ale problém s pamětí, ale dala jsem to hezky, však šlo „jen“ o Aj, Rj a dějepis a pomohla nám Corona.

Vůbec se necítím dobře, nemám energii, vše mi přijde marný, nechápu, jak jsem 4 měsíce nevyšla z bytu a malovala jsem si make - up, holila si nohy dvakrát týdně, kde jsou ty časy :nevim:

Teď jsem byla na pohřbu a došlo mi, jak tam o pratetě mluvili, co bude někdo říkat o mě? Dochází mi to už dlouho…
A došlo mi, že tam za pár let může ležet moje matka :(

Mám spolužačku, co studuje u nás cesták a krom toho druhou školu dálkově se zvířaty a napadá mě to, ale podle mě je to asi jen, abych něco jakoby světu dokázala. Ta malá holka křičí - POCHVAL MÉ!
Ale baví mě více věcí, teda baví, ono chodím od něčeho k ničemu, ale sedět pak nad něčím a sousetředit se už je problém :(

Mám problém i déle něco usedět, školu máme snad 12× za pololetí a to mám ještě pár hodin, když byla Corona online výuka, takže to šlo, ale naposledy jsem si brala dečku pod pr*el :andel:

Dřív jsem tak toužila po svatbě a přišly mi věci krásný a teď, jako bych vážně na půl umřela! Má to i výhody, zemřel morčík a já tu bolest spolku a jsem prázdná a jdu dál, vím že je uložená tam vzadu, ale moc jí necítím - díky Bohu.

Pomáhá mi ta naše studijní zóna, máme hodně věcí online, takže když tam něco dělám, zapomenu na svět okolo. ale jsem pořád roztřesená, ve stresu, nikdy pocit, že se rozletím na tisíc kousků jako puzzle.

Stěhování mám jako prioritu, být pár let „šťastná“ nebo aby jsme byli :nevim:

Jinak dokážu působit v pohodě, vtipkovat a tak, teda doufám.

Hodně myslím na budoucnost a neužívám vůbec přítomnost a co bude s tím a s tím a finance, vím, že až na tomhle světě zůstanu sama tak si to musím ho*it…

Zkoušela jsem za ta léta vše možné z alternativní mědicíny…

Jen jsem se potřebovala vypsat, nemám s kým mluvit :kytka:

Ahoj, moc mě to mrzí, ale úplně se ve tvém příběhu poznávám, s tím, že u mě první zhroucení přišlo 2008. Od té doby se léčím na psychiatrii (léčila jsem se chvíli už předtím). Mám taky řadu psychických a fyzických problémů. Přesně v dětství to samé, tlak na výkon, jinak fyzické tresty… já se tedy učila výborně, prospěch se mi zhoršil až díky šikaně na ZŠ v 5. třídě, když jsem změnila školu, tak zas samé jedničky.
Obdivuji tě, že studuješ a je super, že máš něco, co tě baví. Já taky o studiu na VŠ přemýšlím, ale bojím se, že to dopadne jako s mými všemi VOŠ a VŠ, které jsem studovala.
Taky jsem neustále unavená, vyčerpaná… je mi tedy 35, ale to už je podobné, bydlím taky u rodičů. Můj táta taky dost pije.
Ráda bych tě nějak podpořila a nějak ti pomohla, ale jsem na tom úplně stejně asi, takže bohužel nemám moc do nabídnout, tak alespoň posílám :hug: a přeju ti, aby se ti v životě objevilo něco pozitivního taky.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
24.6.21 21:52

Janee19

@Janee19 píše:
Znam holčinu jako ty, i je v podobném věku. Hodně závislá na máme, která pro ni dělá první poslední, jinak je taky na ID kvůli psychice a téměř nechodi mezi lidi… Ale jednou si našla na seznamce přítele, sice jim to vydrželo jen pár měsíců, ale byla úplně k nepoznání, najednou i chodila po horách, když před tím neusla kilometr po parku :) Takze jak se říká láska hory přenáší… ;) Nenapadlo te někdy zajít a seznamku a zkusit štěstí?

Já už si to nedovedu představit, jsem pořád navázaná na člověka, s kterým už nemám vlastně nic společného, ale trpím sociální fobií, panickou poruchou atd. Dostávala jsem ataky, když na mě třeba někdo obejmul atd. Děje se to i při vyšetřeních - už moc nikam nechodím. Takže partnerský život nula nula, už ho ani nečekám.

Stává se to i když na mě leží morče, já dýchám a zaměřím se na to, ale neni tak hrozný když jsem nadopovaná. Jinak mám celkově zažívací problémy atd. Nedovedu si představit s někým být, fyzický problémy už jsou opravdový, nejen od psychiky…

Jako ženská se cejtim mizerně, pocení, zadejchávám se, tělo se opotřebovává atd.

Já si tady stěžuju a teď slyším o tornádu v Čr :zed:

To mě tady štve, jak jde všechno do kytek, Země, lidé, příroda…

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
24.6.21 21:58

Lollitka

@Lollitka píše:
Ahoj, moc mě to mrzí, ale úplně se ve tvém příběhu poznávám, s tím, že u mě první zhroucení přišlo 2008. Od té doby se léčím na psychiatrii (léčila jsem se chvíli už předtím). Mám taky řadu psychických a fyzických problémů. Přesně v dětství to samé, tlak na výkon, jinak fyzické tresty… já se tedy učila výborně, prospěch se mi zhoršil až díky šikaně na ZŠ v 5. třídě, když jsem změnila školu, tak zas samé jedničky.
Obdivuji tě, že studuješ a je super, že máš něco, co tě baví. Já taky o studiu na VŠ přemýšlím, ale bojím se, že to dopadne jako s mými všemi VOŠ a VŠ, které jsem studovala.
Taky jsem neustále unavená, vyčerpaná… je mi tedy 35, ale to už je podobné, bydlím taky u rodičů. Můj táta taky dost pije.
Ráda bych tě nějak podpořila a nějak ti pomohla, ale jsem na tom úplně stejně asi, takže bohužel nemám moc do nabídnout, tak alespoň posílám :hug: a přeju ti, aby se ti v životě objevilo něco pozitivního taky.

Ahoj, moc děkuji, já obdivuji Tebe, já do Tvé diskuze psala :kytka:

  • Citovat
  • Nahlásit
1578
24.6.21 22:00

Myslim ze jsi na sebe moc prisna, bohužel jsi jako dítě nezažila pořádnou lásku od rodičů a strašně z tebe čiší, že jsi méněcenna, ale to vážně nejsi :hug: Jsi super, ze zvládáš studovat, určit to neopoustej, navic se ani jen nemrskas a mas porad empatii k okolí :palec: Psychoterapii jsi nezvazovala? Určitě nejsi natrvalo ztracená, jen prostě musíš najít způsob, jak být šťastná… A co třeba pejska? Vytáhla by tě to ven, treba nějakého starika z útulku, který chodi kousek okolo baráku, ale lepší než nic. Nebo kdybys měla kousek někde útulek, treba bys zvládla i to, jediný kontakt je s chovatelem, který ti za minutu předá psa a ty uděláš dobrý skutek :) Navic s nemou tvari se můžeš krásně rozmluvit a trochu překonat sociální fobii…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8066
24.6.21 22:01

Zkusilas cvicit nekdy? Cokoliv, jogu treba?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4660
24.6.21 22:03

Přeji hezký večer. Myslím, že je krok kupředu už i jen to, že jsi sem o tom napsala a třeba ti pohled zvenčí trochu pomůže.
Především :je opravdu nezbytné bydlet s matkou? Nebyla by sebemenší naděje se osamostatnit? To bych viděla jako zcela zásadní a naprosto převratnou změnu, od které by se mohly odvíjet a nabalovat další úspěšně kroky směrem ke spokojenému životu. :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
24.6.21 22:25

...

Všem moc děkuji za reakce, napíši až zítra :kytka:

Teď bych nejraději byla v bezpečí domečku s matkou, morčíky a možná i tím hafíkem, náš zemřel 2006 a už se fyzicky ani psychicky necítím, ale třeba jednou :palec:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
24.6.21 22:47

Lollitka

Ještě pro Lollitka - Vím, že jsi přes to zdravotnictví, tak mě hodně zaujalo toto: https://www.szs-ruska.cz/…_vecerni.pdf

Vím, že oproti Tvým znalostem je to směšný, ale ta somatologie a patologie vypadá zajímavě. Já se dokážu bavit třeba o rakovině bez emocí skoro. Na 11 narozeniny mi na ní umřel děda a tak se zajímám, mám kolem sebe hodně lidi 60+ skoro 70, takže když někdo potřebuje poradit…, mám zvířátka kolik už měli nemocí, takže je to oblast, ze které něco vím, jen ta paměť na šprtání :-(

Zní to hrozně blbě, ale když jsme jely z pohřbu, jedna vzdálená teta se ptala na druhou, tak jsem jí vysvětlovala, čeho měla rakovinu a o lymfách, proč jí natékají atd. a ona mi říká: Ty děláš ve zdravotnictví, že toho tolik víš? A pak mi došlo, že toho trochu vím, ale naučil mě to život, ne nějaká škola. Škoda, že nejsem takový ten šprtací typ.

Já se bojím, že bych to nezvládla tam chodit, usedět to a celkově, nejde jen o psychiku, ale fyzično velmi špatný. Netuším, jaký to je, třeba tři, čtyři dny po sobě vstát dát se do kupy a moc fungovat, i kdyby jen zábava, nepředstavitelný.

Ale nějaké znalosti by se dali možná využít pak i pro sebe, i pro zvířata, ono je to podobné, náš morčík má roky průjmy ze stresu tzv. syndrom dráždivého střeva :zed: Ťuk ťuk, teď je to nějak o moc lepší. Taky ráda radím matce a ostatním, když jde např. na krev, tak musí ukazovat atd.
To mě tak teď napadlo.

Dobrou noc. :kytka:

  • Citovat
  • Nahlásit
486
25.6.21 08:34

Hraniční porucha?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4101
25.6.21 11:51
@Anonymní píše:
Ještě pro Lollitka - Vím, že jsi přes to zdravotnictví, tak mě hodně zaujalo toto: https://www.szs-ruska.cz/…_vecerni.pdf

Vím, že oproti Tvým znalostem je to směšný, ale ta somatologie a patologie vypadá zajímavě. Já se dokážu bavit třeba o rakovině bez emocí skoro. Na 11 narozeniny mi na ní umřel děda a tak se zajímám, mám kolem sebe hodně lidi 60+ skoro 70, takže když někdo potřebuje poradit…, mám zvířátka kolik už měli nemocí, takže je to oblast, ze které něco vím, jen ta paměť na šprtání :-(

Zní to hrozně blbě, ale když jsme jely z pohřbu, jedna vzdálená teta se ptala na druhou, tak jsem jí vysvětlovala, čeho měla rakovinu a o lymfách, proč jí natékají atd. a ona mi říká: Ty děláš ve zdravotnictví, že toho tolik víš? A pak mi došlo, že toho trochu vím, ale naučil mě to život, ne nějaká škola. Škoda, že nejsem takový ten šprtací typ.

Já se bojím, že bych to nezvládla tam chodit, usedět to a celkově, nejde jen o psychiku, ale fyzično velmi špatný. Netuším, jaký to je, třeba tři, čtyři dny po sobě vstát dát se do kupy a moc fungovat, i kdyby jen zábava, nepředstavitelný.

Ale nějaké znalosti by se dali možná využít pak i pro sebe, i pro zvířata, ono je to podobné, náš morčík má roky průjmy ze stresu tzv. syndrom dráždivého střeva :zed: Ťuk ťuk, teď je to nějak o moc lepší. Taky ráda radím matce a ostatním, když jde např. na krev, tak musí ukazovat atd.
To mě tak teď napadlo.

Dobrou noc. :kytka:

Ahoj,
promiň, já už včera spala, no ta SZŠ Ruská, tam by tě zaujalo večerní studium praktické sestry? Pokud už máš maturitu, jak píšeš, tak mi přijde lepší jít na VŠ, nebo VOŠ na kombinované studium diplomované všeobecné sestry. Já když přerušila medicínu, tak jsem šla na diplomovanou všeobecnou sestru denní studium. Sice jsem po měsíci skončila v Bohnicích, protože psychika nebyla dobrá, ale škola to fakt nebyla těžká, myslím, že se nemusíš trápit tím, že nejsi šprt (já tedy byla, ale na té VOŠ to fakt nebyla potřeba). Pokud se takhle zajímáš o somatologii a patologii, tak by tě to mohlo bavit, i když hlavní je podle mě ta praxe. Akorát když píšeš, že máš tolik problémů, tak na přihlášce musí být potvrzení od lékaře, já chtěla jít příští rok znovu na medicínu, ale psychiatrička mi řekla, že bych to potvrzení neměla dostat, tak nevím, jak na tom jsi ty a co by na to řekla tvoje Dr. Každopádně moc držím palce.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1124
25.6.21 16:48
@Anonymní píše:
Facky od matky, ale jinak od obou, za nás to bylo normální, otec zvýšil hlas a už jsem mlčela, když jsem udělala něco špatně, dostala jsem na pr*el. Jednou jsem omylem zakopla o kabel od přímotopu a dostala strach, že dostanu a v 10 letech se počůrala a pamatuju, jak jsem v lednu chodila v těch mokrých punčocháčích venku, nikomu jsem to neřekla.

Otec byl alkoholik, teď co prodělal Koronu, 2× omdlel a zlomil si 4 žebra, pak ruku, nohu v krčku atd., tak už pije jen střik a po xx letech volá docela normálně, neoslovuje mě vole atd. Dal mě i k soudu, že mi nevěří, že chodím do školy a k Vánocům knihu o rakovině, ale za to může to co s ním žije. Je to už xx let zpět.

Matka je lehký alkoholik, pije jen piva 3 až 5 denně jen večer, každý večer se musí opít, i když nebyli peníze, musí tam být ten alkohol. někdy říkala, že jí seu atd. Dřív to byla taková dáma, dost to upadlo, ale jak jsem hdně v preli a zbyly jsme si, tak to někdy jde a člověk je rád, že tu někoho má, ale na víkendy jezdí k tetě, kde má jakoby svou rodinu v uvozovkách, tam se cítí asi dobře, jinak taky šťastná rozhodně není a podle mě to ani neumí a možná ani nechce :-(

Jinak jsem byla 4 roky obětí velký šikany a nikdo to neřešil, pak přišla na 4 roky anorexie, teda ona nikdy neodešla, ale 4 roky na ZŠ jakoby nebyly.
Matka už je unavená životem, ale já taky, od 20 hod. s ní „nesmím“ mluvit, asi jí obtěžuju, někdy radši na Tv čučí na reklamu, ale chápu jí…

Je mi líto, když slyším, že kamarádka přijde domů a slyší: Ahoj miláčku, já slyším Ježiš tady je zas bordel, tady je zas tohle špatně a onohle špatně…

Když přijela policie, doktorka mě nahlásila, že plánuju sebevraždu, domluvila s nimi a šla vařit. Po té reakci jsem to schválně v té době řekla otci (po telefonu) a on ať už si nikam na internetu nic nepíšu a pak začal vyprávět, že koupil té své matraci za 7 tisíc a nějaké podobné…

U nás je problém, že opravdu nevydařený pokus = 3 měsíce v Bohnicích a to je snad děsivější, jak ten život.

Vím, že bych si neměla stěžovat, jsou horší věci, zatím mám kde bydlet, co jíst atd. Podporujeme holčičku s Bangladéše a tam je nedostatek jídla a někdy se stydím, na druhou stranu, proč bych chvíli nemohla být šťastná, než to skončí? :think:

No, myslím, že jsi byla týrané dítě a hádám, žes nikdy nepodstoupila terapii z CANu, takže máš v podstatě zakonzervovanou posttraumatickou stresovou poruchu. A nikdy ses neodpoutala od rodičů trýznitelů, protože tě svým trýzněním silně k sobě připoutali. A pokud matka pila i v těhotenství, tak máš poškozené CNS a hádám, že máš úzkosti, deprese a kdejaké další potíže. Potřebovala bys terapii zkušeného terapeuta, který rozumí takovým problémům. Problém je, že takových je velmi málo. A potřebuješ se odpoutat od rodičů a nechat je svému osudu. Je ti 37, to není konec života. Na terapii není nikdy pozdě. Pokud chceš, můžeš mi napsat, napíšu ti konkrétněji. Drž se zatím.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat