Psychické nemoci - sdílení

@Anonymní píše:
Zdravím,
Chtěla bych se svěřit, a zároveň třeba najít někoho, kdo prožívá něco podobného.

Je mi 23. Už odmala jsem byla úzkostlivé a pesimistické dítě, a nikdo to nikdy neřešil. Štěstí a smutek jsem vždy měla vystřelený do extrému. Neznám normální radost, nebo smutek, u mě je to vždy vrchol hory. Chápu, že tomu, asi nikdo nerozuměl, jak malá hezká holčička, která má vše, může prožívat něco takového. S pubertou a střední školou přišlo ale sebepoškozování, poruchy příjmu potravy a dost velká sociální úzkost. Měla jsem štěstí na svého třídního učitele a s jeho pomocí se v 18 dostala na terapii, i k psychiatrovi. Do mých 18 se držel on všech pouček, a byl mi i blízkým přítelem, což způsobilo, že můj stav se dal zvládat. Na terapii jsem byla asi rok, medikaci jsem měla zhruba stejně tak dlouho. Nebylo to ideální, ale můj stav se zlepšoval.

Často jsem měla pocit, že mi ani terapeutka ani lékař nerozumí, ale brala jsem to tak, že možná to mám v hlavě zkreslené já. A oni mají pravdu. Těsně před nástupem na vysokou - v jiném městě, jsem úspěšně terapii ukončila, i psychiatr se mnou postupně ukončil léčbu, a předepsal mi jen nouzové léky, kdyby někdy přišel nějaký stav, ať se dostanu aspoň k němu.

Žádný takový stav nepřišel. Nebyla jsem šťastná, nebo tak něco, ale stimulace nového prostředí mě držela nad vodou. Vždycky se mi líp vedlo, když mě někdo hodil do neznámé vody a já musela plavat. Také jsem dost ambiciózní, takže jsem se snažila být ve svém oboru dobrá. A taky přišla první láska, pusa, a mě racionálně dávalo smysl, že i když to skončilo nešťastně, tak to k životu patří.

Podstata mého vyprávění začíná až ve třetím ročníku, při odevzdávání tématu bakalářky. Tenkrát jsem byla asi naivní, pitomá a mladá holka… ale dnes už vím, že i kdybych byla - tohle byla věc, která se neměla stát. V té době - můj kamarád a spolubydlící - mě znásilnil. Můj stav se začal od toho momentu zhoršovat. Pila jsem až příliš alkoholu, zkoušela drogy (byť do té doby jsem nikdy neměla ani myšlenku na to), a nechala se večer vodit k neznámým klukům na byty. Trvalo to asi 3 týdny, ale nic se mi za tu dobu nestalo, vlastně mě asi zachránila intuice, kdy jsem po těch večerech těm klukům zlomená brečela na pohovce, a oni byli hodní a starali se (nejen v tu chvíli) o to, jestli mám kde spát, co jíst, atp. Držela jsem ale ze všech sil, protože přes den jsem prožívala ten sen, který jsem chtěla od začátku studia. Dělala jsem přesně to, co jsem si vysnila, ale se západem slunce - zapadla vždy i moje vůle chtít bojovat. Vzdávala jsem to.

Po třech týdnech to vyvrcholilo smskou domů, poprvé v životě (a věřím, že i naposledy) jsem se opila v práci, a napsala domů, že mi to je líto, ale nechci v tom městě být už ani vteřinu, že už nechci studovat, že chci domů. Že potřebuji pomoc. Vrátila jsem se domů.

Máma mě tenkrát poslala na krizové centrum, kde jsem dostala nouzové léky a seznam terapeutů a psychiatrů, které mám zkusit kontaktovat. Bohužel, buď byli plní, soukromí nebo už dávno neměli praxi. Stav se ale začal lepšit, takže jsem začala mít (asi pro spoustu lidí s podobnými problémy obvyklý) pocit, že to zvládám. Podala jsem si přihlášku na novou školu, celý ten rok (téměř) pracovala, poznávala nové lidi.

Při nástupu na novou školu, ale přišel propad. Začaly se mi vracet flashbacky, začala jsem mít zdravotní problémy, které omezovaly normální fungování a celé to začalo padat dolů. Do toho jsem se zamilovala, začala dělat projekty ve škole.

Skončila jsem nakonec na neurologii, protože máma ma RS a já měla příznaky, ale ukázalo se „jen“ to, že můj mozek je trochu jinak vyvinutý. Tedy asi to není „jen“. Než se oficiálně přišlo na tohle, skončila jsem na krizovém centru v noci, sanitkou, protože rodiče měli strach. Tam mě zesměšnili už na příjmu a i vzhledem k rok staré lékařské zprávě moje znásilnění nazvali „nepovedeným pohlavním stykem“. Nikdo mi tam nerozuměl, a ve tři ráno mě poslali ven s tím, že jsem teple oblečená a jen přeháním.

Na neurologii mi pak lékař vysvětloval, že je možné, a podle toho, co on všechno už dělal za vyšetření - to, že jednoduše celá ta moje deprese a úzkost, a pohybování se v extrémech je moje osobnost. Že to můj mozek jinak neumí, že se tak narodil, a podle toho, co jsme spolu mluvili si myslím, že má pravdu. Věděl, co řeknu, co prožívám a nepřekvapovalo ho, jak dlouho, nebo proč o tom častokrát nikdo v rodině nevěděl. Prý nejsem takový jeho první případ. Odkázal mě na jeho kolegyni - psychiatričku, s tím, že by bylo dobré zkusit léčbu medikací (opět), ale podle toho, co mám za příznaky a co říkají neurologická vyšetření (mám na mozku větší/menší odchylky v různých částech). Sám mi nasadil cipralex, protože jsem mu tam seděla jako hromádka neštěstí a bylo jasné, že to zase spěje k nějakému velkému záchvatu úzkosti a pocitu bezvýchodnosti.

Chtěla bych se zeptat, jestli je tu někdo, kdo má podobné zkušenosti a chtěl by si třeba popovídat? O radostech, o všem? Popřípadě někdo, kdo má depresi nebo jiné podobné stavy pravděpodobně „geneticky“ (bez nutných externích vlivů)? A možná ani to ne, hledám někoho s kým bych mohla sdílet některé svoje obavy nebo postřehy, a navzájem bychom si mohli ulevit třeba

Ahojky, jako bys mi v něčem mluvila z duše, od dětství jsem byla úzkostná a pesimistická, pak ve 14ti letech anorexie, později znovu, pak bulimie a pak záchvatovité přejídání, s PPP bojuji skoro celý život. Mám ještě hraniční poruchu osobnosti, takže sebepoškozování už 13 let. A jiné problémy. VŠ jsem ze zdravotních důvodů nedokončila. S depresí se potýkám též, chodila jsem i na elektrošoky. Momentálně jsem hospitalizovaná na psychiatrii. Pokud chceš, tak se klidně ozvi do SZ. Moc ti držím palce, aby bylo lépe. Je dobře, že půjdeš zas k psychiatrovi, jak jsem pochopila. A chtělo by to i nějakého dobrého terapeuta.