Rozvod z pohledu dítěte

Naši se rozváděli když mi bylo 14 (2003). Ale peklo to bylo cca už od mých 11/12 let. Hádky, alkohol byl mnohem dříve a vždy jsem si říkala, hlavně ať se nerozvádějí. Jenže se to postupně zhoršovalo a kolem těch 11/12 jsem si už přála, ať se rodiče rozvedou. Táta mámu přes rok podváděl, nic jí neřekl. Z dnešního pohledu mohu říci, že život s mou mamkou nebyl jednoduchý, byla dost pes, sekýrovala tátu za milion jedna věcí, ale táta byl zase takovej, že nikdy doma s ničím nepomohl, do našich asi 5 let chodil zásadně kolem 19-20h kdy jsme s bráchou byli už v posteli. Mamka vyčerpaná, na vše sama, venku na kávě nebyla asi 12 let a tohle se na ní časem podepsalo. Táta měl rád alkohol, nechával se zvát kamarády a často chodil úplně na mol a výplatu klidně prohrál v automatech. Táta vydělával hezké peníze, ale žili jsme jak chudáci.
Když došlo na to, že se mamka chce rozvést, táta nechtěl (nechápu proč), doma nespal už přes půl roku, na nic nepřispíval, nedělal nic, jen problémy. Když přišel, mámu dobil, mě několikrát odhodil, když jsem se stavěla mezi jeho a mamku. Chtěl půlku bytu (prodat jej a dostat půlku hodnoty), bylo mu jedno, že skončíme na ulici/azyláku. Ani do péče nás chtěl, klidně at skončíme v děcáku. Byla jsem akorát v 9. třídě a řešila kam na SŠ. Mamka se taky dala na pití a nevěděla kam mě dát na školu. Její kamarádka byla učitelka na obchodce, tak řekla at se přihlásím tam, že budu mít ekonomické zařazení a že škola mi určitě půjde. Nikdo mi vlastně s výběrem, zaměřením nebo nějakým nasměřováním nepomohl. Prostě jsem řekla, tak jo. Protože jsem asi nechtěla mamku zatěžovat více.
Nechtěla jsem aby táta už pak za náma chodil, vždy to končilo křikem, bojem, pláčem. Máma nás neskutečně očkovala proti tátovi, dárky které nosil vyhazovala z okna, bránila aby nás viděl, byla neskutečně agresivní. V něčem se nedivím, jak se táta choval, na druhou stranu byl vohado, že takhle vztahoval na mámu a někdy i mě ruku. Přes 3 roky nedával ani korunu, až když to dostal soudně, přímo z jeho platu.
Když bych měla říct, zda mě to nějak poznamenalo, tak asi nijak razantně. Byla jsem vždy splachovací a uměla rychle zapomínat.
Můj brácha, o 2,5 roku mladší to odnesl mnohem více. Chlapská ruka mu chyběla, hrozně zvlčil, z usměvavého chlapečka se stal zamračený a agresivní kluk. Skončil u psychologa, kam odmítal chodit, bránil se, jednou si doma pořezal ruku o dveře, když ho mamka oblékala, že už musí jít, vysklil v afektu sklo ve dveřích. Těsně střepy minuly tepny v zápěstí. Zhoršil se ve škole, začal dělat blbiny. Když táta přestal úplně za námi chodit, zlepšil se a nebyl tak agresivní. Po nástupu na SŠ se chytl kamarádů, kteří byl strašně cool - ničili majetek ve škole, hodili nějaké plakáty do kolejiště metra, začal kouřit a další. Moje mamka se neskutečně utápěla v alkoholu, byla zoufalá ze svého 16letého syna a před známými se za něj styděla a nemluvila o něm. Já jsem tehdá poznala nyní svého současného manžela a trávila jsem s ním co nejvíce času, protože jsem doma nechtěla vidět spitou mámu. Když mamka vyřešila všechny soudy a instituce (svěření dětí do péče, rozvod, majetkové poměry, přepis všech plateb na své jméno), zajistila si 3 práce, nepila už denně, ale jen o víkendu. Našla jsem si brigády a snažila se doma pomáhat. Brácha kupodivu taky trochu ubral a dokonce jsme byli spolu několikrát na rodinných výletech. Drželi jsme spolu, mamka kdyby mohla nechá tátu s jeho ***** (dostala bych ban za to slovo) odstranit ze světa, často je hledala a chtěla se nějak mstít. Ale nevím jestli na to kdy došlo, buď mi to neřekla, nebo se k ničemu neodhodlala.
Tátovi do dneška nemůže přijít na jméno, oslovuje ho sprostým jménem a cítí vůči němu velkou nenávist a zášť. Kdybyste chtěla nějaké detaily, klidně tu odpovězte