Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Těhotná v dysfunkčním vztahu
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
24.1.25 13:41
Je mi moc líto v jaké situaci právě jsi, věřím že to není jednoduché 😔 bohužel sis opravdu nevybrala dobře, ale je vidět že nejsi hloupá a moc dobře si to uvedomuješ.
Myslím že už sama víš co máš dělat, v podstatě si to tady i shrnula. Sama tři děti nezvladneš, finančně, prakticky… Tudíž je jediné řešení. Potrat. Není to ideální, ale opravdu zůstat v tomhle vztahu tě jenom zničí, tebe, to nenarozené dítě a i tvé děti. Už nejsou tak malí aby nevnímali co se doma děje a žádné dítě si nezaslouží vyrůstat v takovém prostředí. Bez lásky, bez respektu, bez podpory… Partner se už ukázal jaký je.. urážky, nadávky, vyhrožování. To se nikdy nezmění, naopak když to teď přijdeš bude se to jen stupňovat a s miminkem už neodejdeš a nebo to bude o to těžší. Já bych na tvém místě šla na potrat a zůstala sama s dětma co už mám a věnovala se plně jim. Máš za ně zodpovědnost a oni by neměli trpět za to že si zvolila špatně.
Co si pomyslí doktorka na to se nevaž, ona tvůj život nežije.
Držím palce, ať to nějak zvládneš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.1.25 13:57
Je bohužel pravda, že je hodně žen v těhotenství nesnesitelných :/ nicméně i tak by se takto neměl chovat. Myslím, že to musíte vyřešit spolu, klidně i s nějakým terapeutem.
- Citovat
- Upravit
Codalnevim
Anonymní
24.1.25 14:52
Původní zakladatelka Děkuji za všechny vaše odpovědi, především za obsáhlou odpověď @Jelitoo . Zase partnera nechci přehnaně démonizovat. Rozhodně si nemyslím si, že je nějaký násilník. Nemyslím si, že by mi dokázal skutečně ublížit (to poslední zmíněné, co mi řekl, bylo v jeho dost podnapilém stavu, což byla výjimka - jinak téměř nepije). K mým klukům se celou dobu chová moc hezky. Nemyslím si, že je špatný člověk. Jen si myslím, že nejsme vhodní pro sebe. Jak jsem už psala, jsme oba opravdu hodně odlišní, nerozumíme si, vytáčíme se tím, jak rozdílní jsme… Popravdě, začínalo mě i napadat, za možná proto jsem tolikrát potratila, že to moje tělo poznalo dřív… Ale to teď už není úplně podstatné. Nicméně si myslím, že by byl dobrý otec. Jen nevím, jestli bychom zvládli společný vztah, nebo spíš, jestli on by to zvládl se mnou, když už teď to je tak, jak to je… Jestli by mě nakonec neopustil on. Obzvlášť, když nikdy neměl jiný vztah. Říkám si ale, že pokud bychom jako rodiče fungovali dobře, že by se i celkový vztah mezi námi mohl zlepšit. Že by si mě třeba po porodu začal víc vážit… Nebo je to naivní představa? Možná působím, jak to mám všechno shrnuté a hezky srovnané, ale opravdu stále přemýšlím nad všemi variantami…
Příspěvek upraven 24.01.25 v 15:34
- Citovat
- Upravit
24.1.25 14:56
@Anonymní píše: Více
A co budeš dělat, když se to po porodu nezlepší? Máš své zázemí, máš nějaké úspory a podporu v rodině? Máš práci, kam se můžeš vrátit a s třemi dětmi skloubit?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.1.25 15:13
Máš 4 lety dítě a uz další vztah a hned se snažit o dítě 
ja nevim, kam ty pospícháš, navic pokud ty jsi jeho první vztah?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.1.25 15:14
@princess.consuela
Zázemí mám, práci taky (objektivně podprůměrná mzda - mám sice VŠ, ale bohužel státní sektor), s úspory je to horší. Se dvěma dětmi dokážu vyjít tak, že si nemusíme příliš odříkat (tj. děti nestrádají, ale kupuji spíš levnější značky oblečení či obuvi, herny a podobné akce spíš jednou za čas než pravidelně apod.), ale určitě při tom nejsem při svém platu schopná nějak závratně našetřit/odkládat bokem. Podporu v rodině příliš neočekávám, už při minulém těhotenství (které pak nedopadlo) mi rodiče dali najevo, že rozhodnutí mít další dítě je ode mě sobecké a že bych se měla soustředit na kluky
Příspěvek upraven 24.01.25 v 15:33
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.1.25 15:23
@pikola No, už mi není zrovna dvacet, takže i tohle byl (je) určitě faktor… Myslím, že touha mít dítě s novým partnerem není až tak neobvyklá…? Bohužel, jak jsem psala, vybrala jsem nejspíš nevhodného partnera.
- Citovat
- Upravit
24.1.25 23:06
VŠ jsi dokoncila v 25
pak jsi 7 let pracovala
pak ve 32 a 34 letech deti s prvnim spatne zvolenym zivotnim partnerem
tedka v 38 letech druhy spatne zvoleny zivotni partner a mozne tehotenstvi - dite
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.1.25 14:24
Život vám dával dostatečně jasně najevo, že se snažíte jít cestou, která není správná. Neposlechla jste a prosadila jste si svou. Teď za to platíte. Je to kruté, ale takhle život funguje. Na vašem místě bych žádné další dítě na svět nepřiváděla. Už teď máte ten život tak komplikovaný, že není dobrý nápad to ještě zhoršovat. Prioritou by mělo být odejít a pracovat, abyste se mohla postarat o děti, které máte. Ne na další tři roky živořit…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.1.25 14:32
@Anonymní píše: Více
Všechny ženy, které prošly domácím násilím si napřed myslely, že by jim nikdy neublížil. Ono to totiž nezačíná profackováním na první schůzce… A za mě ne. Pokud se k matce svého dítěte chová takto, nebude dobrý otec. Můj nevlastní děda se k mamce choval velmi hezky, protože nebyla jeho. K vlastním dětem, k mému nevlastnímu strýci a tetě, se choval naprosto odporně… A že je to jeho první vztah? Nejmladší nebudete asi ani jeden, takže to je docela zvláštní, ne? V čem byl problém, že si nikdy nedokázal najít vztah a ten jeho první je se ženou s dvěma dětma?
Nikdo, kdo si vás neváží v těhotenství, si vás nezačne vážit po porodu. To, zda si vás někdo váží totiž není výsledek toho, co pro něj uděláte. To je samozřejmost, že si vás buď váží, anebo ne. Není to za zásluhy. Naopak, díky porodu vás má svým způsobem jistou, tudíž se obvykle stane opak - bude si vás vážit ještě méně…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zpožděná menstruace 22 dní
- 05.10.26
- Anonymní
Krvácení mimo cyklus při braní antikoncepce
- 03.09.26
- Anonymní
Chloprothixen 50 mg
- 07.09.26
- Anonymní
Očkování živou vakcínou
- 04.09.26
- Anonymní
Omlouvám se, bude to delší čtení. Jsem těhotná a bohužel až v posledních týdnech se mi definitivně otevřely oči ohledně mého partnera a skutečnosti, že s ním už nechci být. Ačkoliv jsem už delší dobu ve vztahu pozorovala určité varovné signály (například to, že se se mnou v minulosti rozešel - byl nevyzrálý, jsem jeho první vztah - nebo poměrně časté hádky kvůli naší dost odlišné povaze a životnímu stylu), nevěnovala jsem jim pozornost. Nebo spíš - nechtěla jsem jim věnovat pozornost. Chtěla jsem se soustředit na to hezké a především na to, co nás spojovalo nejvíc - že oba chceme dítě. Snažili jsme se o něj. Dokonce jsme i podstoupili několik vyšetření, protože se nám těhotenství nedařilo (resp. dařilo, ale vždy jsem o miminko ve velmi raném stádiu přišla). Čím víc nevydařených pokusů, tím víc na mé straně přibývalo úzkostí, strachů a nejistoty. Přítel zase (v reakci na mé stavy) začal být často frustrovaný, podrážděný. Hádky byly stále častějsí. S posledním pozitivním těhotenským testem před pár týdny nepřišla radost, ale nepříjemně napjaté ticho. O pár dní později jsem se v dalším vyhroceném incidentu dozvěděla, že jsem trapná hystetická krva. V dalším, že kdyby věděl, jak mi v těhotenství jebne, tak se mnou dítě mít nikdy nechtěl. V dalším, že mu bylo lépe beze mě, že nemusel dennodenně řešit nějaký hova. V dalším, že si mám jít klidně sbalit tašky, támhle jsou dveře. V dalším, že jestli nepřestanu mluvit, jednu mi… Opravdu myslím, že nechci přivést dítě do takového vztahu (když už teď máme vůči sobě takovou averzi, jaké to asi bude po porodu, kdy bude všechno mnohem náročnější)? Jenže nevím, jestli si mohu dovolit si dítě nechat. Z předchozího vztahu mám dvě děti (syny 4 a 6 let). Vím, že s podporou partnera bych tři děti zvládla. Ale bez partnera… To si neumím představit. Nevím, co mám dělat. Miminko moc chci. Ale nechci ho přivést do situace, kdy pak budeme s dalšími dvěma dětmi všichni živořit. Nechci snížit kvalitu života svým dvěma starším dětem tím, že jsem se sobecký rozhodla nechat si dítě v situaci, kdy by bylo nejrozumnější dát ho pryč. Nechci být nervní, zdeptaná, uřícená matka, která nic nestíhá a nezvládá, protože těch dětí má moc a je na ně sama (jaká je asi šance, že si najdu partnera se třemi dětmi s dvěma různými tatínky?). Už mě začaly napadat i myšlenky na adopci, že by miminko alespoň mělo šanci na pěkný život v opravdu vhodné rodině, která děti mít nemůže… A potrat? Ani to si neumím představit. Včera jsem viděla srdíčko, jak krásně tlouklo. Taky to, že půjdu za svojí lékařkou po té, co se zoufale rok snažíme, běhám po vyšetřeních, beru léky na udržení, všemožné vitamíny… abych jí pak řekla, že chci přerušení? Absurdní. Kdybych se měla rozhodnout za sebe, miminko moc chci, ale připadá mi to sobecké, nezodpovědné a nerozumné. Obzvlášť, když vím, že tu situaci sama se třemi dětmi prostě nezvládnu. Finančně, prakticky, psychicky… Po všech stránkách. Znám své limity. Prosím, napište mi cokoliv, co se vám honí hlavou. A ne, není to jen vyhrocenými těhotenským hormony. Nevybrala jsem si dobře partnera a dlouho jsem nad tím zavírala oči a jen si něco nalhávala. Samozřejmě je možnost snažit se nějak zachránit vztah s partnerem, ale nevím jak. Do poradny jít nechce, on prý žádný problém nemá, všechno je jen moje chyba.