Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
@Jahudka82 Moc to tu nechci právě veřejně rozmazávat. Je to pro mě strašně citlivé. Raději bych si s někým psala soukromě. Důvodů bylo víc… byly převážně subjektivní (např. strach, že už to psychicky nedám), ne objektivní jako jsou finance. Bylo to šílené rozhodování, nejtěžší v životě. Bohužel přes veškerou snahu špatné.
Holka, Holka… to je těžký, taky jsem si tím prošla a nikdy nelitovala, že jsem to udělala, ale bylo mi taky strašně. I dneska je to období na které vzpomínám hodně nerada.
Pár týdnů to potrvá a kdyby to trvalo déle, asi bych šla za nějakým odborníkem.
Postaborativní syndrom není legrace … ![]()
@Anonymní píše:
@Jahudka82 Moc to tu nechci právě veřejně rozmazávat. Je to pro mě strašně citlivé. Raději bych si s někým psala soukromě. Důvodů bylo víc… byly převážně subjektivní (např. strach, že už to psychicky nedám), ne objektivní jako jsou finance. Bylo to šílené rozhodování, nejtěžší v životě. Bohužel přes veškerou snahu špatné.
Tak mi klidně napiš, já spíš myslela jestli jsi na to třeba zůstala sama bez chlapa nebo strašili nějakým postižením, ale nebylo to jisté, prostě něco takového. Děti už nějaké máš? Já 2 a ve svém věku už bych se na další taky necítila a netuším, co bych dělala. Věřím že to nebylo lehké rozhodnutí, ale udělala jsi v tu chvíli asi to, co jsi považovala za nejlepší. Co psycholog?
@Anonymní píše:
Holka, Holka… to je těžký, taky jsem si tím prošla a nikdy nelitovala, že jsem to udělala, ale bylo mi taky strašně. I dneska je to období na které vzpomínám hodně nerada.
Pár týdnů to potrvá a kdyby to trvalo déle, asi bych šla za nějakým odborníkem.
Postaborativní syndrom není legrace …
Děkuju moc za reakci. Já budu mluvit s psycholožkou zítra. Já mám každý den jinak hroznou náladu. Já už na tom byla psychicky šíleně ke konci rozhodování, jak se krátil čas. No a teď jsem v takovém úžasu, jak jsem to mohla udělat a celé to nechápu. Přitom jsme to s manželem probírali hodně, nebylo to rozhodně impulzivní. Ale po upt, jak kdyby mi přecvaklo a ty původní racionální důvody mi teď přijdou malicherný a hlavně řešitelný.
@Jahudka82 Děkuju
A ty jsi to zažila? Pokud ano, byly bychom na tom podobně. Taky mám dvě děti a další jsme se báli, že bychom psychicky nedali a bylo by to na úkor rodiny. Já už jsem na tom byla příšerně dva tři dny před upt. Praskala mi hlava z toho, jak jsem přemýšlela nad všemi scénáři. Myslela jsem, že jsem zvolila „menší zlo“. Strach byl špatný rádce. Nebyla jsem schopná vidět možnosti a konstruktivně to řešit. Teď mi přijde vše úplně jasné, ale je pozdě.
S psycholožkou budu mluvit zítra.
@Anonymní píše:
Ahoj,
před pár dny jsem se špatně rozhodla a šla na UPT. Teď je mi hrozně, každý den jinak hrozně. Jste tu na tom některá podobně? Ráda bych si psala s někým se stejnou zkušeností.
Díky
Nebyla to ta diskuze, že máte dvě děti a náročný byl jejich první rok? Pokud ano, tak samozřejmě všechny důvody byly celkem drobné a rozhodně řešitelné…
Co se stalo už nevrátíš, soustřeď se na své psychické zdraví. Pomoc psychologa či psychiatra asi bude na místě. Ono i UPT ze zdravotního důvodu s člověkem zamává, natož takto víceméně zbytečně…drž se!
@Amandine Ano, byla. Důvody to malicherné úplně nebyly. Každý máme psychickou odolnost jinde. Nechtěla jsem to úplně do detailu rozmazávat ani tam, ani tady. Ano, objektivní překážku jsme neměli, ale subjektivní bohužel ano, ale ta se hůř chápe a popisuje. I proto pro mě bylo rozhodnutí tak náročné.
Ale opravdu jsem si spíš chtěla psát s někým, kdo to zažil.
@Anonymní píše:
@Amandine Ano, byla. Důvody to malicherné úplně nebyly. Každý máme psychickou odolnost jinde. Nechtěla jsem to úplně do detailu rozmazávat ani tam, ani tady. Ano, objektivní překážku jsme neměli, ale subjektivní bohužel ano, ale ta se hůř chápe a popisuje. I proto pro mě bylo rozhodnutí tak náročné.
Ale opravdu jsem si spíš chtěla psát s někým, kdo to zažil.
Zažila jsem UPT že zdravotní indikace a bylo to něco tak hroznýho, že teď když čekáme neplánovaně přes antikoncepci třetí dítě, tak jsem na potrat nešla. Ač přemýšlela. Ale důvody byly prostě řešitelný. Jenom ve stylu že to bude s odrostlými dětmi „krok zpátky“, že se možná nevyspíme, jasně že budou krizový okamžiky a dny, pokles příjmu, dvě děti v jednom pokoji…spousta drobných důvodů, ale subjektivně nestačily na to rozhodnutí pro interupci. Samozřejmě teď už se na mimino jen těšíme a hlavně se modlime ať je v pořádku.
Já neříkám malicherné důvody, ale řešitelné. Ale ano, souhlasím že každý máme psychickou odolnost někde jinde a je to tak v pořádku. Takže napnout síly a už nezpochybňovat co se stalo. Nebrat to jako selhání, ale prostě špatné rozhodnutí, jehož následkem nemusí být nutně trauma nebo deprese ale třeba změna náhledu na život. Vděk za zdravou rodinu a trošku víc pokory. Hodně sil přeju.
@Amandine Děkuju. Přeju ti zdravé dítě a ať jste šťastní ![]()
Já mám právě děti malé a nějak všechno u mě přehlušil strašný strach, že to nezvládnem. Oba jsme spíš pesimisti, tak jsme viděli spíš ty horší scénáře. Mně se z toho strachu nejspíš nějak „zablokoval“ mozek a nebyla jsem schopná vidět řešení. Navíc mám ještě v živé paměti první roky s oběma dětmi, které bohužel ideální nebyly.
Me to čeká v pondělí. Ačkoliv jsem presvedcena, že je to správné rozhodnutí, tak se stejně bojím, co to se mnou udělá. Uvidíme. Asi nemá cenu se v tom rypat. Z nějakého důvodu jsi to rozhodnutí udělala, tak se k němu v myšlenkách vrat. Teď je všechno čerstvý, pocity šílený, ale věř si, že ses rozhodla správně.
@Anonymní píše:
Me to čeká v pondělí. Ačkoliv jsem presvedcena, že je to správné rozhodnutí, tak se stejně bojím, co to se mnou udělá. Uvidíme. Asi nemá cenu se v tom rypat. Z nějakého důvodu jsi to rozhodnutí udělala, tak se k němu v myšlenkách vrat. Teď je všechno čerstvý, pocity šílený, ale věř si, že ses rozhodla správně.
Já byla tohle pondělí. Nejradši bych teď všechny přemlouvala, ať to nedělají. Ale na to nemám právo. Každý má své důvody. Já jsem byla zaslepená strachem, že to nezvládnem. Strašně mě zaskočilo, jak se mi to po upt úplně otočilo. Vše, co jsem předtím viděla černě, bylo najednou bílé.
Doporučím aspoň tyto dva články k přečtení:
https://www.podkrovy.cz/…enom-clovek/
https://www.podkrovy.cz/…i-cernobile/
Paní terapeutka ví, o čem píše. Stále jsem si je četla dokola a přemýšlela o každé větě. Stejně jsem se rozhodla špatně.
Ale rozhodně to nedoporučuju křehčím duším. Zajímalo by mě, jestli jsou ženy, které to nesemele.
@Anonymní píše:
@Jahudka82 DěkujuA ty jsi to zažila? Pokud ano, byly bychom na tom podobně. Taky mám dvě děti a další jsme se báli, že bychom psychicky nedali a bylo by to na úkor rodiny. Já už jsem na tom byla příšerně dva tři dny před upt. Praskala mi hlava z toho, jak jsem přemýšlela nad všemi scénáři. Myslela jsem, že jsem zvolila „menší zlo“. Strach byl špatný rádce. Nebyla jsem schopná vidět možnosti a konstruktivně to řešit. Teď mi přijde vše úplně jasné, ale je pozdě.
S psycholožkou budu mluvit zítra.
Já jen spontánní potrat, taky nic moc teda.
@Anonymní píše:
Me to čeká v pondělí. Ačkoliv jsem presvedcena, že je to správné rozhodnutí, tak se stejně bojím, co to se mnou udělá. Uvidíme. Asi nemá cenu se v tom rypat. Z nějakého důvodu jsi to rozhodnutí udělala, tak se k němu v myšlenkách vrat. Teď je všechno čerstvý, pocity šílený, ale věř si, že ses rozhodla správně.
Díky. Mě mělo varovat, v jakém psychickém stavu jsem se nacházela pár dní před upt. Ty zníš mnohem vyrovnaněji. Pro mě to nebylo správné rozhodnutí, ale rozhodnutí, které jsem doufala, že míň poškodí mou rodinu.
Paní terapeutka tam píše, ať si žena nechá čas na rozhodnutí do poslední vteřiny. Snad to nebudeš mít jako já. Hodně sil.
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.
Ahoj,
před pár dny jsem se špatně rozhodla a šla na UPT. Teď je mi hrozně, každý den jinak hrozně. Jste tu na tom některá podobně? Ráda bych si psala s někým se stejnou zkušeností.
Díky