"jen" opožděné dítě

Dobrý den,

můj problém ani žádným problémem není, ale podle hesla o 100× nic a tažném zvířeti mi už docházejí síly.

Jedná se o moji čtyřletou dcerku. Narodila se o několik týdnů dříve, nic extrémního, ale i tak se s ní od narození táhne kolonka „předčasně narozené dítě“. Díky bohu není nijak postižená, je to veselá, chytrá, ukecaná holka. Je „jen“ pohybově pozadu.

Od jejího narození se s námi táhne červená nit pravidelných kontrol u neurologa „Rozumově nad rámec svého věku, pohybově pomalejší“… chodit začala doslova poslední den termínu, který nám neuroložka stanovila „jinak to budeme muset řešit, jestli se nerozchodí sama“. V necelých dvou letech přechod od neurologa („Z neurologického hlediska v pořádku, pohybově mírně opožděná“) k fyzioterapeutce („oslabený střed těla, chybné postavení kyčlí, kolen, vbočené kotníky“). Její chůze vypadá jako parodie. Každý nákup bot je horor, jejím nohám neodpovídají ani klasické boty, ani tolik populární barefoot. Takže každý nákup probíhá stylem „objednat - zkusit - poslat zpět - objednat - zkusit - poslat zpět -… - objednat - zkusit - rezignovat a nechat nejmenší zlo“. Pak se jen dennodenně dívám, jak jí klasické boty ničí prsty, dělají ji puchýře a holka po pár krocích brečí, že nechce chodit, nebo jak chodí v plandavých barefoot botách, ve kterých zakopává o chodník nebo o vlastní nohy, díky bohu za těch pár chvil a míst, kdy ji můžu dovolit chodit bosá (a to už od března slyším „A maminko, už můžu jít ven bez bot? Aspoň na zahraduuuu“). Když to řeším dostanu se k odpovědi „nechte ušít boty na míru“, ale už nikdo samozřejmě neřekne, kde, u koho a hlavně za co, protože na to při nejlepší vůli nemám, ani kdybych se rozkrájela.

Kdybych mohla, dávno bych to vzdala (a anonymně se přiznám, jak ráda!). Ale místo toho jsem jak křeček v kolečku a běžím, protože zastavit není možné. Nemůžu ji nevidět, nechodit s ní na rehabilitace, necvičit s ní, nekoupit ji žádné boty… Už mám ale všeho po krk a jsem z toho prostě vyčerpaná. Jdu po ulici a vidím dvouleté nebo mladší dítě, jak zvesela běží po chodníku, klade jednu nožku vedle druhé, jak z nějakého manuálu, a mám sto chutí brečet. Závidím, sprostě závidím, všem rodičům, kteří žijí ve sladké nevědomosti a jejich jedinou starostí je, jestli koupí boty se Spidermanem nebo jednorožcem, „kvalitní Adidas“ nebo raději „Sante z lékárny“. Když byl lockdown a já kolem sebe slyšela stížnosti o tom, jak jsou zavřená nákupní centra a oni nemůžou jít do Deichmanu a porovnat, jestli bude dítě chtít spíš modré nebo zelené boty, myslela jsem, že budu řvát „O čem to tady kecáte, na co si stěžujete? Vy nemáte nejmenší ponětí, co to je kupovat děcku boty?!“. Ve školce si mě paní učitelka vzala taktně stranou s otázkou, jestli jsem si všimla, že má dcerka šmajdá a jestli bych ji neměla vzít někam k odborníkovi a koupit jí „pořádné boty“ - stálo mě to hodně sil, abych zachovala dekorum a v klidu paní učitelce odpověděla. Teď nás čeká další rozhovor - pro změnu jsem zjistila, že ani přes naši prosbu dceři nekontrolují boty, než jdou ven, takže holka běhá po hřišti s napůl zapnutými botami (neumí si suché zipy pořádně utáhnout a potřebuje, aby jí boty opravdu dobře seděly kolem kotníku a paty, jinak šmajdá mimo podrážku a také hrozí, že si nohu zvrtne)… Už se „těším“, ale když to nechám na manželovi, můžu si být jistá, že se neovládne - když to na hřišti viděl na vlastní oči, jediný důvod, proč neudělal „haló“ hned na místě, bylo, že netušil, která ze 4 přítomných učitelek je ta „naše“, přišel domů a vzteky mu div nešla pára od uší.

S manželem máme za sebou dva roky hádek jen kvůli tématu boty-nohy-chůze, nakonec jsme časem našli jediné řešení - oba mlčíme, tiše vržeme zuby a snažíme se toho druhého zbytečně víc neprovokovat. S kamarádkami tohle probírat nemůžu, buď děti nemají, nebo patří do výše uvedené skupiny „šťastlivců“ a mou situaci nechápou. Vyslechnou, ale nemají k tomu co říct, a upřímně, ono ani není co říkat, protože je to pořád dokola to samé, takže jsem časem přestala. Zkrátka čtyři roky jsme zaseknutí na jednom místě a zlepšení? Nula. Donekonečna si opakuji, že jsou na tom jiní hůř, ale ono je to hezká mantra, ale nefunguje.

Kde mám brát energii na další běh v kolečku?

Děkuji