Problém dospělé ženy s matkou
Dobrý den,
moc díky za Váš dotaz a Vaši otevřenost. Z dotazu cítím, že máte matku ráda, ale zároveň už nechcete být v područí jejích manipulací a chcete si více stát za svým, což je velmi náročné právě ve vztazích nejbližších, což vztah s matkou jednoznačně je.
Rozumím, že v této situaci se chovat „přirozeně“, jak Vám radí děti, není vlastně vůbec snadné. Jedná se zřejmě o dilema mezi „zajetým vzorcem“ a vlastním novým „vzorcem“, který byste ráda s ní měla. Je tu pro Vás třeba změny, ale matka té potřebě nemůže porozumět, protože celý život to fungovalo a Vy to teď (pro ni „najednou“) chcete jinak. Zároveň se může cítit neužitečná a možná v souvislosti s věkem řeší (je možné, že nevědomě) svoje existenční otázky a zhodnocuje svůj život a může Vaši potřebu změny vztahu cítit jako „nevděk“ od Vás.
Bylo by fajn, kdybyste si s ní mohla ve vhodnou chvíli sednout a otevřeně říci, že Vás tato situace trápí, že ji máte ráda a zmínit i věci, které si na ní vážíte a s čím Vám pomohla, ale že některé její jednání cítíte „úkorně“, že Vám to je nepříjemné a že byste to chtěla změnit, ale cítíte, že to pro ni není akceptovatelné a trápí jí to. Říci jí své pocity, že o ni máte starost, máte ji stále velmi ráda jako mámu, ale že máte vlastní rodinu a jste také matkou a potřebujete žít vlastní život.
Podle mne by ale byla velmi vhodná terapeutická práce s odborníkem, jelikož tyto vztahy jsou opravdu jedny z nejcitlivějších míst naší psychiky a není možné se s nimi „jednoduše“ vypořádat. Jsou to často malé krůčky, které nás vedou k „opravdové separaci“ od původní rodiny. Ne ve smyslu, že budete s matkou separované, ale že budete cítit, že máte vlastní život a ráda se s matkou budete potkávat z této jiné, „dospělé“ pozice. Vaše vlastní terapeutická práce pod vedením odborníka a Vaše změna chování (někdy stačí jen velmi drobná) může překvapivě změnit chování i u toho druhého člověka. Rodina je systém, který citlivě reaguje na všechny členy a změna jednoho vede ke změně celého systému. Je možné dávat lásku, péči, vycházet vstříc a přitom se navzájem respektovat jako dospělé osoby.
Myslím, že kromě terapie by Vám mohly být velmi nápomocné i rodinné konstelace pod vedením dobrého a zkušeného lektora. Také mě napadá, že z hlediska komunikace by pro Vás mohla být zajímavou inspirací kniha „Respektovat a být respektován“.
Přeji hodně štěstí ,
Další otázky z poradny
| Jak přizpůsobit své chování představám? | Laurau | Přijato: 07.01.12 | Zdpovězeno: 11.01.12 | Odpovídá: Mgr. Hana Dobešová a Mgr. Hana Krejsová |
|---|---|---|---|---|
| Tchán při hlídání syna pije | Kla | Přijato: 05.01.12 | Zdpovězeno: 23.01.12 | Odpovídá: Mgr. Hana Dobešová a Mgr. Hana Krejsová |
| Agresivita matky na straší dítě | malik63 | Přijato: 03.01.12 | Zdpovězeno: 11.01.12 | Odpovídá: Mgr. Hana Dobešová a Mgr. Hana Krejsová |
| Láska k ženatému. | já motýlek | Přijato: 29.12.11 | Zdpovězeno: 23.01.12 | Odpovídá: Mgr. Hana Dobešová a Mgr. Hana Krejsová |
| Neunesu střídavou péči | zouf | Přijato: 27.12.11 | Zdpovězeno: 06.02.12 | Odpovídá: Mgr. Hana Dobešová a Mgr. Hana Krejsová |
Dobrý den,
mám celý život problém s matkou, dnes jsem již dospělá, je mi 50 let a matce 80 let. Je čiperná a finančně nezávislá. Bydlí s námi v rodinném domě, ale v samostatném bytě. Celý život má sklon k hysterickému chování, dokáže být neuvěřitelně milá a vstřícná, ale zase někdy nepříjemná, vyčítavá a necitelná, manipulativní. Zřejmě se podepsalo i povolání – učitelka. Uvědomuji si, že je to můj subjektivní pohled. Snažím se na konflikty dívat střízlivě s vědomím dospělosti a shovívavosti vzhledem k jejímu věku. Přesto jsou chvíle, kdy jsem opravdu nešťastná a trpím strašnými pocity viny.
Jsem jí opravdu vděčná za pomoc s dětmi, perfektně s nimi vycházela, ale jen do té doby než pobrali vlastní rozum a měly vlastní názory. Ale již odmítám se sebou nechat manipulovat. Nic neudělám dobře, mám raději svého psa a kočku, to říká, tím chce naznačit, že se jí nevěnuji. Dělá nám schválnosti v domě. Když si chci normálně promluvit a vyjasnit si nedorozumění, tak mě odmítá. Všechno jsou to drobnosti, měla bych se na to dívat jako na projevy stárnutí, ale pořád brnká na moji citlivou strunu a já už sebou opravdu nechci nechat manipulovat a žit stále s pocitem viny.
Zamyká se přede mnou a pomlouvá u lidí, přitom bych pro ni udělala hodně. Mám o ni strach, aby se jí něco nestalo, ale nemám momentálně sílu za ní jít a vyjasnit si to. Stejně by to k ničemu nevedlo a bojím se zase odmítnutí a výčitek. Vím, že může být hůř, ale potřebuji aspoň nějakou záchovnou radu, jak se mám vlastně chovat. Asi přirozeně, jak říkají moje děti.
Děkuji