Ach ty kyčle!!!
- Rodičovství
- janinaxx
- 14.11.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj maminky, chtěla bych Vám popsat náš příběh, který se stal minulý rok, vlastně na přelomu roku s mou dcerou.
- 1
- 2
- 1
- 2
Je právě 20.9.2013 a nám se narodila naše druhorozená dcera Viktorka. Prožívali jsme neskutečné štěstí, že je zdravá po všech stránkách. Rodiče a známí za mnou chodili na náštěvu a obdivovali naše vlasaté miminko. Její bratříček (6 let) Pavlík se na ní taky hrozně těšil.
Začátek s Viki nebyl moc lehký. Byla uplakaná, kojit nám nešlo, málo spinkala, já jsem byla vyčerpaná, ale po 6 týdnech si už našla svůj režim a já se taky dala do klidu.
V 6 týdnech nás čekala běžná kontrola na ortopedii. Šla jsem tam až s velkým klidem, syn měl nožičky v pořádku, Viki v porodnici taky, tak proč bychom měli mít problém že…
Vešly jsme do ordinace, doktor si položil malou na lehátko a pak to začalo. Dlouze jezdil s ultrazvukem po levé nožičce, pak kroutil nožičkami, pořád nic neříkal. V tom jsem si už uvědomovala, že je něco špatně. Potom se na mě podíval a říkal, že dcera má luxaci levé kyčle - pro laiky, že prostě kyčel není v jamce ale mimo.
Pořád mi to nedocházelo, co nás čeká. Říkal, že nasadí Pavlíkovi třmínky a za 2 týdny na kontrolu. Poslal nás vedle do ordinace, že mám chvíli počkat, že jí ty třmeny nasadí. V tom mi vše došlo a začala jsem neskutečně brečet. Nemohla jsem přestat, pořád jsem se dívala na toho drobečka malého, že si nebude moc pořádně kopat. Doktor po chvíli přišel, nasadil třmeny, dál mi instrukce, že po celé dva týdny vůbec nesundávat.
S brekem jsem odjela domů, vše jsem vysvětlila manželovi. Smířili jsme se s tím a nakonec jsme byli rádi, že to není nic vážnějšího. Vikinku jsem koupat nemohla, tak jsem ji jen otírala, na třmínky si zvykla úplně v klidu.
Po dvou týdnech jsme jeli na kontrolu. To si pan doktor už přivolal i primáře, že se stav Viktorce vůbec nelepší, že budeme muset nastoupit do nemocnici na trakci. Pak ale zjistil, že Viktorce jsou pouze dva měsíce, takže ještě jeden měsíc počká.
Měsíc uběhl jak voda a já prostě věděla, že hospitalizace je nevyhnutelná. Bylo to hrozné, 2 měsíce bez rodiny, Viki zavěšená 2 měsíce za nožičky na nějaké konstrukci. Jak ji budu zabavovat nebo jak bude plakat a rušit spolubydlící? Byla jsem v šoku. Co můj malý chlapeček a manžel? Ti nás taky potřebujou. Nevěděla jsem co dělat. Pak jsem našla tady na eMiminu konverzaci a tam mi maminky hodně pomohly, že to prostě taky zvládly a že miminka to zvládají mnohem lépe než maminky (a to je pravda). Nejhorší bylo, že jsme tam musely být i přes Vánoce. 
Byl pátek 13.12. a my jsme šli na poslední kontrolu, po krátké chvíli byl ortel jasný. V pondělí nástup do nemocnice.
Celý víkend jsem probrečela a u toho balila věci, hodně věcí… Pavlík plakal, nikdy jsme od sebe nebyli déle než jeden den.
V pondělí jsme tedy nastoupili do nemocnice. Ubytovali nás a já strašně prosila sestřičky, že kdyby to šlo, chtěla bych být sama s dcerkou, že to pro nás bude těžké a nechci nikoho rušit. Vyšly mi vstříc.
Po veškerých vyšetřeních, rtg, sono přišli doktoři a začali stavět tu hnusnou věc na postýlku. Nejdříve měla mít 2 týdny nožičky horizontálně (kde se ten kloub uvolňuje a vytahuje) a poté vertikálně. Viktorka už byla za ten celý den tak unavená, že to celé proplakala. Obvázali jí nožičky do obvazů, nakonec dali takové špagáty a přivázali na ně závaží, aby to jakoby táhlo.
Kdo nezažije, nepochopí, co je to pro matku vidět své dítě trpět. Jak vidí, jak pláče a nemůže mu pomoc. Jen tam ležela, koukala na mě a plakala. Pak vyčerpáním usnula a spala až do rána.
Já si pomalu zvykala, pořád jsem brečela. Bylo mi smutno, byla jsem tam sama s malou. Třetí den nastal zvrat, přiběhly sestry, že nás stěhujou, že tady je ještě jedna maminka s holčičkou taky na trakci. No v tu ránu slzy… tak jsem chtěla být sama a nikoho nerušit.
Po nastěhování do jiného pokoje jsme si pár dní zvykaly, holky pláčem se budily a my jsme byly na nervy. 
Po týdnu se to spravilo a holky spaly celkem stejně. Co nás nejvíce trápilo po celou dobu, bylo bříško. Tím, jak neměla pohyb, tak skoro každý večer trpěla na koliky.
Vánoce jsme taky přežili. Mám neskutečně hodnou maminku, která nám všechno na Vánoce připravila, obalila kapry, udělala salát a na dvě hodinky přijela do nemocnice pohlídat Viktorku, ať můžeme být se synem. Co vám budu povídat, Vánoce byly takové smutné, ale syn měl radost, to je hlavní.
Po Novém roce jsme měli kontrolní sono. Do pokoje naběhlo asi 6 doktorů a stavělo se konstrukci na vertikální trakci, což znamená nožičky nahoru a posouvá se cca co týden zhruba o 10 cm až do úplné roznožky. Sono dopadlo dobře, kloub se hýbe tak, jak má, ještě ho zakloubit. Konečně dobré zprávy po tak dlouhé době.
Páni doktoři stavěli 2 konstrukce celé dopoledne 
a my jsme si mohly alespoň pořádně s holkama pomazlit. Jinak jsme je sundavali co týden na koupání, toť vše, jinak vůbec, pořád byly připoutané.
Jak Viktorka už „visela“, přestalo nás i trápit bříško. Na té kontrukci se fajně pohupovala nožkama. Začala si více hrát s hračkama a byla celkově klidnější. Dohodli jsme se s manželem, že mě bude každou neděli střídat vždy odpoledne a já pojedu domů se synem. Moc mi chyběl po celou dobu.
Od Nového roku tam byly i ve čtvrtky takové výtvarné kroužky, tak Pavlík vždycky za mnou přijel s dědou, ten ho tam nechal a my si hráli a tvořili. Manžel pro něho večer přijel.
My jsme si se spolubydlící na sebe zvykli a kamarádíme se do dneška, často si voláme co nového atd.
Čas plynul dál a dál a nám pořád nebyl schopen nikdo nic říct, jak tady dlouho budeme. V úterky vždy i jezdil nějaký specialista přímo na dětské kyčle, který nám konečně řekl, že 5.2. půjdou holky na sál pod narkózu, kde se kloub zakloubí a udělá se sádrová spika (což jsou takové kalhotky ze sádry, kde je dítě zasádrované od bříška až pod kolínka a je udělán jen otvor na kakání a čurání). Následný den můžeme jít domů.
Neumíte si představit, jakou jsme měli radost, že už budeme doma se svými milovanými.
4.2. jsme dostaly instrukce, že holky se můžou naposledy napít ve 2 v noci, pak už vůbec. Z toho jsme měly strach, protože se někdy budily i k ránu. Nakonec holky spaly dobře, napily se kolem 2 a spinkaly do rána.
Ráno dostaly kanylu a takový oblbovák. První šla na sál Karolínka, pak Viktorka.
My čekaly na pokoji. Karolínka přijela jako první, narkózu těžce zvládala, dlouze po ní plakala. Viktorka byla v pohodě, byl to malý sádrový trpaslíček.
Odpoledne jsme šli na rtg. Kloub je v jamce na půl vyhráno, teď ještě aby se udržel, jak se po 6 týdnech sundá sádra.
Na druhý den jsme konečně po dlouhých 57 dnech odjížděli domů. Oblečení byl kámen úrazu, musela mít velikost 80, na rukách zahnuté rukávy. Do vajíčka se samozřejmě taky nevlezla, jela ve větší sedačce, kde jsme ji podložili polštářema a zapnuli.
Po příjezdu domů jsme si zvykali na oblíkání, vychytaní všecho. Nejhorší bylo přebalování - musela jsem ji celou sádru oblepovat intimníma vložkama. Dovnitř jsem ostřihávala malou plínku a přes to ještě jednu plínku. Koupání samozřejmě žádné nebylo, jen jsem opět otírala. Kočárek jsem si musela půjčit větší, jinak se nikde nevlezla, ale dalo se vše přežít.
Datum kontroly a sundání sádry se blížil a já měla neskutečný strach, aby bylo vše v pořádku a malá nemusela na operaci. Na kontrole sádru sundali, potom jsem šli na rtg. a čekalo se. Po chvíli jsme šli do ordinace a už nás čekali jen dobré zprávy. Kloub zakloubený a DRŽÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!! Jak my jsme byli šťastní!
Dostali jsme ještě třmínky a frejkovou peřinku, ale to už bylo nic. Na kontroly jsme jeli každé 3 týdny. Po dalších 6 týdnech nám sundali peřinku a v srpnu tedy po 10 měsících léčby nám sundali i třmínky.
Viktorka vše krásně dohání, leze po čtyřech, chodí za ručičky (sama ještě ne), ale nejsme tomu tak daleko. Je jí teprve 13 měsíců. Jsme velice rádi, že jsme to zvládli, i když někdy to bylo velice težké…
Děkuji všem za přečtení tohoto příběhu až do konce a věřte, že zvládnout se dá všechno, když chcete.
Přečtěte si také
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1619
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 2247
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 1270
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 1178
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 1381
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 4062
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 3183
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 2211
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 2481
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 1986
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
Teď už bude dobře a malá vše krásně dožene 
nedokazu si vubec predstavit jake to muselo byt, dost drsny cim si nekteri musi projit. Jsem rada, ze uz je vse v poradku 
A proc na zacatku cekali s terapii? Kycle se rapidne vyviji do cca 16tydne. To jde opravdu exponencialne, pak se to hoodne zpomali a terapie trva tim padem o dost dele a nemusi byt vzdy uspesna. S nasi malou jsme si prosly to same, jenze nam to zjistili hned ve 2.tydnu. Na zacatku jejiho 3.tydne jsem nastupovala do nemocnice, kde mala 16 dni visela (trakce), pak 4t spika a 9 tydnu postrojek. Po 4m mame uplne naprosto zdrave kycle. Samozrejme, ze jsme to na zacatku obreceli. Male to bylo ale uplne ukradene, protoze ve 2t dite skoro nic nevnima (s nadsazkou samozrejme). 
…když já si vzpomenu, když musela být v roce a půl dcera 5!!! dní v nemocnici s angínou a musela jsem na noc domů, co jsem vyváděla a jak jsem jela druhý den ráno za ní totálně opuchlá a uřvaná 
