Cesta ke dni D

Naše cesta k miminku byla celkem složitá. V 18 letech mi doktoři diagnostikovali endometriózu a se slovy doporučení co nejbrzčího otěhotnění, propustili domů. V té době jsme tomu s přítelem moc velkou váhu nepřikládali, byli jsme ve čtvrťáku na gymplu (a měli trošku jiné starosti ), ale s každou další prohlídkou u mého gynekologa jsme tomu začínali věnovat větší a větší pozornost. Až jsme se tedy rozhodli - chceme miminko.

Když jsem to řekla mému dr., tak mi ihned vypsal žádanku do CARu a upozorňoval mě, abychom se o dítě přirozeně nepokoušeli. Takže opět neplánovaná situace. Měsíce plynuly, já se zajímala o všechny CARy, až jsem se objednala na červenec 2010. Ale co vám budu povídat, nějak jsme to s příťou nevychytali a já stála nechápavě 2. 6. 2010 nad pozitivním TT. I když hrozně šťastná a nevěřící (během týdne jsem si udělala 15 tt )), tak i plná obav, zda-li to bude v pořádku, když mě dr. varoval. Nakonec vše dobře dopadlo a já byla zdravá těhule.

Těhotenství nestálo za nic. Dnem, kdy jsem zjistila, že čekám mimi, začala muka na wc, celé těhu jsem prozvracela, zhubla 10 kg a na jídlo se nemohla ani podívat. Od 4. měsíce mi tvrdlo břicho, tak jsem musela převážně ležet. Ale jinak jsem si vše užívala, pohyby, časté čurání, nevědět, jak si lehnout 

Ve 38. týdnu, kdy mi začaly poslíčky, mi dr. oznámil, že se na příští kontrole neuvidíme, že určitě do té doby porodím. Jak já byla šťastná a netušící, jak se dr. mýlil. Byl čtvrtek 3. 2. 2011 (byla jsem 40+1), seděla jsem u kámošky celá nešťastná, že už asi ani neporodím. Večer jsem si lehla k tv, že se budu dívat na Růžovku a ejhle, ve 20:05 nějaký doposud neznámý pocit a 20:10 zase, 20:15 zase, a tak se to každých 5 minut opakovalo. Dala jsem si vanu a když se to ani po ní nezlepšilo, volala jsem své PA, která mi řekla, že se za půl hodiny sejdeme v nemocnici.

Tam mě přijali a odvedli na porodní sál. Příťu jsem poslala domů (nemocnice byla přes cestu) s tím, že mu zavolám, až se bude něco dít. Ale ono nic, kontrakce pořád po 3 minutách a já jsem se vůbec neotvírala. Ve 2 ráno mi dr. udělal Hamiltona s tím, že to určitě pomůže… opět žádná změna. V pátek 4. 2.2 011 v 7:30 vizita a dr. se mě ptá, jestli chci dnes porodit. No co to bylo za otázku, to bylo snad samozřejmé, byla jsem hladová a tááák unavená. Dali mi vyvolávací tabletku a už to jelo.

V 8 začaly ty „pravé“ kontrakce, které se každou minutou zhoršovaly, tak jsem volala příťovi, ať okamžitě nakluše. Ani nevím, kdy přišel, přestala jsem vše kolem vnímat, pouze jsem cítila tu hroznou neustávající bolest. V 9 mi píchli vodu a v 10 přišel anesteziolog, že tomu pomůžeme epiduralem, že se mi uleví a hlavně se prospím, že budu rodit až odpoledne. Tvrdil mi, že za 15 minut ucítím úlevu, ale už to byla půl hodina a já pořád cítila tu děsnou bolest. A tááák se mi chtělo čurat a nešlo to. Tak jsem šla do sprchy a tam to začalo, najednou divný tlak a touha zatlačit. Kolem mě zmatek a pak slyším: "maminko a teď zatlačte, ááá, ještě, ááá, ještě, a pak úleva… a křik 

Bylo 4. 2. 2011 11:31 hodin a já slyším říkat přítele: „máme krásnou zdravou holčičku!“ A já se na ni podívala a věděla, že jsem v tu chvíli nejšťastnější maminkou.

Děkuji, že jste dočetly až sem