Dávno ztracené přátelství
Kamarádky z dětství, nerozlučné duo... mělo to být přátelství až za hrob. Ale pak jsme dospěly, asi...
Byly jsme kamarádky kdysi, chodily jsme spolu na základní školu. Moc jsme si rozuměly, částečně možná i proto, že jsme obě byly jiné, kolektivem odmítané, a tak jsme se měly navzájem a bylo nám hej.
Vyrostly jsme, začaly chodit na vysokou a kamarádily dále. Tady se ale začaly projevovat rozdíly v našich zájmech a osobnostech a naráz jsme si neměly už moc co říct. Přátelství začalo drhnout, hovory váznout a ani nevím, jak se to stalo, naše rozhovory začaly silně připomínat nekončící monolog o problémech, které má kamarádka s lidmi. Možná to bylo tím, že ani ona nevěděla, o čem se mnou mluvit, a tak mluvila o tom, co jí leželo na duši: chlapi, co se k ní nechovali korektně, kamarádi, co se přestali ozývat, spolubydla, která se chovala jako asociální psychopat, a mimo jiné její druhá nejlepší kamarádka, která s ní přerušila kontakt, protože moje kamarádka je údajně nesnesitelný sobec. Kamarádka nechápala PROČ? Jak něco takového může říkat, vždyť to vůbec není pravda.
Jenže je.
A těžko se to poslouchalo. Těžko se to poslouchalo poprvé a ještě hůř po milionté. Nevěděla jsem, co jí mám na to říct. Na jednu stranu jsem cítila povinnost jako její nejlepší kamarádka držet basu s ní, postavit se na její stranu, ukázat soucit a politovat… jenže zároveň jsem si říkala, že jako nejlepší kamarádka bych jí měla spíš pomoct v tom si uvědomit, že některé věci se jí nedějí bezdůvodně a že trochu sebereflexe by asi neškodilo. Nejdřív jsem to zkoušela opatrně, naznačovala zlehýnká, pak už teda trochu přímočaře a nakonec jí natvrdo říkám, že možná něco na tom je, co jí řekla ta ex kamarádka. Ticho a ignor. Slyšíš mě vůbec? Ticho… nakonec: proč to říkáš, vždyť to vůbec není pravda.
Že není?
Odehrálo se to už dávno, psal se rok 2004. Slovensko oslavovalo vstup do EU, já a kamarádka jsme obě odjely do Bratislavy to taky oslavit. Byly jsme studentky, já měla opravdu hodně málo peněz, sotva na lístek do Bratislavy a na párek v rohlíků a kolu. Nevadilo nám to, byla bžunda i bez peněz. Začal se blížit večer a říkám kamarádce, že bychom měly pomalu vyrazit zpátky na nádraží. Tehdy jsem se dozvěděla, že kamarádka pojede až na druhý den, že bude spát v bytě, který patří jejím rodičům a leží ladem.
Dobře, ale já měla lístek na ten den, takže jsem řekla, že já půjdu už na nádraží. A tady to začalo, ukecávání, ať jedu až dalším vlakem a pak zase dalším a ještě dalším… no chtěla jsem kamarádce vyhovět a teda jsem se opakovaně nechala ukecat. Až bylo cca 50 min. do odjezdu posledního vlaku, procházely jsme se zrovna po nábřeží a říkám, že já už FAKT musím jít. A zase další kolečko ukecávání. Jo a prej ještě chce jít támhle do toho lesoparku, že to bude jenom na 5 minut. Já už fakt nechtěla, ale kamarádka byla jako posednutá. Prej pojď, pojď, je to jenom 5 minut a pak jdeme na autobus.
Kam měla přesně namířeno, to se nikdy nedozvím. Nikdy jsme to totiž nenašly, ztratily jsme hledáním toho mystického místa 15 minut, já už úplně nepříčetná, bylo mi jasné, že na nádraží to už nestihnu. Když jsme konečně našly autobusovou zastávku a já zjistila, že to nemám šanci stihnout, byla jsem už polohysterická. Naráz jsem si uvědomila, že ten problém má řešení a říkám kamarádce: prosím té, mužů přespat u tebe?
NE.
Ehhhh, ty asi nerozumíš. Mne právě ujel poslední vlak domů, za chvilku je půlnoc, nemám kam jít.
NE.
Ale proč ne, proboha? Prej by to mohlo vadit rodičům. Ale rodiče tam přece nejsou, ne? A i kdyby, to by fakt nechali stát 20letou holku uprostřed noci na ulici?
NE je NE.
Poslyš, to myslíš vážně? Kvůli tobě mi ujel poslední vlak domů a ty mi ani nepomůžeš?
Tak jsem se dozvěděla, že ona se necítí zodpovědná za mou situaci. Že ona mě přece nenutila s ní zůstat déle, a když jsem chtěla na nádraží jít, tak jsem měla, takže si za to můžu sama. Že na mne dělala docela slušný nátlak, o tom pomlčela. Já úplně v šoku, přemýšlela jsem co dál, nemyslela jsem si, že to opravdu myslí vážně. Pak ale přijel její autobus, kámoška nastoupila a ani se neotočila a odjela.
A tak se stalo, že jsem jako 24letá holka uvízla na přelomu jara v cizím městě, neměla kam jít, půlnoc na krku a v kapse ani pár korun na hostel… a já měla úžasnou příležitost vyzkoušet si zážitek bezďák na lavičce v parku. Nakonec se to nějak vyřešilo a po velmi dobrodružné ose jsem se nějak dostala domů, měla jsem víc štěstí než rozumu.
Co počít s kamarádkou, jsem netušila. Hlavou se mi honila tisíc a jedna myšlenka. Střídal se u mne šílený pocit vzteku, zrady a i vztek na sebe samotnou. Ono to totiž nebylo poprvé, co se kamarádka zachovala podobně, jenom ještě to nikdy nemělo tak dramatický výsledek. A co myslíte, že se stalo? Kámoška se mi po asi 2 týdnech odmlky ozvala, jako by se NIKDY nic nestalo, a chtěla znovu se mnou něco podniknout. A vůbec nechápala, proč se jí vyhýbám a už nechci kamarádit.
Po letech mi od ní na FB přistála žádost o přátelství. Opět, nechápala jsem. Nač to, už spolu víc než X let nekamarádíme, k čemu to má být dobré. Čekala jsem, jestli mi k tomu ještě něco napíše. Nenapsala. Přátelství jsem nikdy nepřijala a žádost po pár měsících sama od sebe zmizla.
O pár let později jsem byla na kafču s jednou společnou spolužačkou ze základky, řeč přišla samozřejmě na moji ex kamarádku. Spolužačka se divila, že už spolu nekamarádíme, vždycky jsme byly nerozlučná dvojka, nikdy jsme se nehádaly. Prý se nedávno s ní setkala a ona nic neříkala o tom, že už nejsme kámošky. Začala jsem nad tím přemýšlet. Přepadla mě nějaká nostalgie, naráz mi to celé přišlo dětské, že jsem nepřijala její žádost o přátelství na FB, a řekla jsem si, že tomu celému dám šanci. Když jsem večer přišla domů, hned jsem kámošku našla na FB a poslala ji žádost. Přijala ji okamžitě. Vypadalo to pozitivně.
Napsala jsem jí: ahoj, jak se máš? Zprávu četla, ale neodpověděla. Za pár dnů jsem to zkusila znovu a zase to stejné. Po třetím pokusu a třetím odignorování si říkám, že to snad dělá naschvál. Napsala jsem jí, jestli by byla tak hodná a odpověděla mi. Stále ticho. A tak mě to naštvalo… jako co to je? Proč mi posílá žádost o přátelství a proč si mě přidává do přátel, když ani neumí odpověď na slušný pozdrav? A toto přesně jsem jí napsala.
Reakce? Beze slova jsem byla odstraněna z přátel a bloknuta.
Bolí to? Vlastně ani nevím, zda se mám cítit uražená, nebo se tomu mám smát. Život píše zajímavé příběhy. Občas ale nad tím přemýšlím a říkám si, zda má kamarádka ještě stále problémy s tím, že si nedokáže udržet přátele, a jestli se stále ještě diví, proč zrovna ONA má být sobec.
Ale třeba ne, třeba je šťastná, kdo ví.
.pravda..řešíš blbosti..jeden člověk
odešel,.druhý přijde. C'est la vie 
Resila jsem to, ze moje udajne nejlepsi
kamaradka me nepomohla, kdyz jsem potrebovala pomoct a co horsi, ona me do te
situace dostala a pak se na me vybodla.
