Dávno ztracené přátelství

Kamarádky z dětství, nerozlučné duo... mělo to být přátelství až za hrob. Ale pak jsme dospěly, asi...

Dávno ztracené přátelství

Byly jsme kamarádky kdysi, chodily jsme spolu na základní školu. Moc jsme si rozuměly, částečně možná i proto, že jsme obě byly jiné, kolektivem odmítané, a tak jsme se měly navzájem a bylo nám hej.

Vyrostly jsme, začaly chodit na vysokou a kamarádily dále. Tady se ale začaly projevovat rozdíly v našich zájmech a osobnostech a naráz jsme si neměly už moc co říct. Přátelství začalo drhnout, hovory váznout a ani nevím, jak se to stalo, naše rozhovory začaly silně připomínat nekončící monolog o problémech, které má kamarádka s lidmi. Možná to bylo tím, že ani ona nevěděla, o čem se mnou mluvit, a tak mluvila o tom, co jí leželo na duši: chlapi, co se k ní nechovali korektně, kamarádi, co se přestali ozývat, spolubydla, která se chovala jako asociální psychopat, a mimo jiné její druhá nejlepší kamarádka, která s ní přerušila kontakt, protože moje kamarádka je údajně nesnesitelný sobec. Kamarádka nechápala PROČ? Jak něco takového může říkat, vždyť to vůbec není pravda.

Jenže je.

A těžko se to poslouchalo. Těžko se to poslouchalo poprvé a ještě hůř po milionté. Nevěděla jsem, co jí mám na to říct. Na jednu stranu jsem cítila povinnost jako její nejlepší kamarádka držet basu s ní, postavit se na její stranu, ukázat soucit a politovat… jenže zároveň jsem si říkala, že jako nejlepší kamarádka bych jí měla spíš pomoct v tom si uvědomit, že některé věci se jí nedějí bezdůvodně a že trochu sebereflexe by asi neškodilo. Nejdřív jsem to zkoušela opatrně, naznačovala zlehýnká, pak už teda trochu přímočaře a nakonec jí natvrdo říkám, že možná něco na tom je, co jí řekla ta ex kamarádka. Ticho a ignor. Slyšíš mě vůbec? Ticho… nakonec: proč to říkáš, vždyť to vůbec není pravda.

Že není?

Odehrálo se to už dávno, psal se rok 2004. Slovensko oslavovalo vstup do EU, já a kamarádka jsme obě odjely do Bratislavy to taky oslavit. Byly jsme studentky, já měla opravdu hodně málo peněz, sotva na lístek do Bratislavy a na párek v rohlíků a kolu. Nevadilo nám to, byla bžunda i bez peněz. Začal se blížit večer a říkám kamarádce, že bychom měly pomalu vyrazit zpátky na nádraží. Tehdy jsem se dozvěděla, že kamarádka pojede až na druhý den, že bude spát v bytě, který patří jejím rodičům a leží ladem.

Dobře, ale já měla lístek na ten den, takže jsem řekla, že já půjdu už na nádraží. A tady to začalo, ukecávání, ať jedu až dalším vlakem a pak zase dalším a ještě dalším… no chtěla jsem kamarádce vyhovět a teda jsem se opakovaně nechala ukecat. Až bylo cca 50 min. do odjezdu posledního vlaku, procházely jsme se zrovna po nábřeží a říkám, že já už FAKT musím jít. A zase další kolečko ukecávání. Jo a prej ještě chce jít támhle do toho lesoparku, že to bude jenom na 5 minut. Já už fakt nechtěla, ale kamarádka byla jako posednutá. Prej pojď, pojď, je to jenom 5 minut a pak jdeme na autobus.

Kam měla přesně namířeno, to se nikdy nedozvím. Nikdy jsme to totiž nenašly, ztratily jsme hledáním toho mystického místa 15 minut, já už úplně nepříčetná, bylo mi jasné, že na nádraží to už nestihnu. Když jsme konečně našly autobusovou zastávku a já zjistila, že to nemám šanci stihnout, byla jsem už polohysterická. Naráz jsem si uvědomila, že ten problém má řešení a říkám kamarádce: prosím té, mužů přespat u tebe?

NE.

Ehhhh, ty asi nerozumíš. Mne právě ujel poslední vlak domů, za chvilku je půlnoc, nemám kam jít.

NE.

Ale proč ne, proboha? Prej by to mohlo vadit rodičům. Ale rodiče tam přece nejsou, ne? A i kdyby, to by fakt nechali stát 20letou holku uprostřed noci na ulici?

NE je NE.

Poslyš, to myslíš vážně? Kvůli tobě mi ujel poslední vlak domů a ty mi ani nepomůžeš?

Tak jsem se dozvěděla, že ona se necítí zodpovědná za mou situaci. Že ona mě přece nenutila s ní zůstat déle, a když jsem chtěla na nádraží jít, tak jsem měla, takže si za to můžu sama. Že na mne dělala docela slušný nátlak, o tom pomlčela. Já úplně v šoku, přemýšlela jsem co dál, nemyslela jsem si, že to opravdu myslí vážně. Pak ale přijel její autobus, kámoška nastoupila a ani se neotočila a odjela.

A tak se stalo, že jsem jako 24letá holka uvízla na přelomu jara v cizím městě, neměla kam jít, půlnoc na krku a v kapse ani pár korun na hostel… a já měla úžasnou příležitost vyzkoušet si zážitek bezďák na lavičce v parku. Nakonec se to nějak vyřešilo a po velmi dobrodružné ose jsem se nějak dostala domů, měla jsem víc štěstí než rozumu.

Co počít s kamarádkou, jsem netušila. Hlavou se mi honila tisíc a jedna myšlenka. Střídal se u mne šílený pocit vzteku, zrady a i vztek na sebe samotnou. Ono to totiž nebylo poprvé, co se kamarádka zachovala podobně, jenom ještě to nikdy nemělo tak dramatický výsledek. A co myslíte, že se stalo? Kámoška se mi po asi 2 týdnech odmlky ozvala, jako by se NIKDY nic nestalo, a chtěla znovu se mnou něco podniknout. A vůbec nechápala, proč se jí vyhýbám a už nechci kamarádit.

Po letech mi od ní na FB přistála žádost o přátelství. Opět, nechápala jsem. Nač to, už spolu víc než X let nekamarádíme, k čemu to má být dobré. Čekala jsem, jestli mi k tomu ještě něco napíše. Nenapsala. Přátelství jsem nikdy nepřijala a žádost po pár měsících sama od sebe zmizla.

O pár let později jsem byla na kafču s jednou společnou spolužačkou ze základky, řeč přišla samozřejmě na moji ex kamarádku. Spolužačka se divila, že už spolu nekamarádíme, vždycky jsme byly nerozlučná dvojka, nikdy jsme se nehádaly. Prý se nedávno s ní setkala a ona nic neříkala o tom, že už nejsme kámošky. Začala jsem nad tím přemýšlet. Přepadla mě nějaká nostalgie, naráz mi to celé přišlo dětské, že jsem nepřijala její žádost o přátelství na FB, a řekla jsem si, že tomu celému dám šanci. Když jsem večer přišla domů, hned jsem kámošku našla na FB a poslala ji žádost. Přijala ji okamžitě. Vypadalo to pozitivně.

Napsala jsem jí: ahoj, jak se máš? Zprávu četla, ale neodpověděla. Za pár dnů jsem to zkusila znovu a zase to stejné. Po třetím pokusu a třetím odignorování si říkám, že to snad dělá naschvál. Napsala jsem jí, jestli by byla tak hodná a odpověděla mi. Stále ticho. A tak mě to naštvalo… jako co to je? Proč mi posílá žádost o přátelství a proč si mě přidává do přátel, když ani neumí odpověď na slušný pozdrav? A toto přesně jsem jí napsala.

Reakce? Beze slova jsem byla odstraněna z přátel a bloknuta.

Bolí to? Vlastně ani nevím, zda se mám cítit uražená, nebo se tomu mám smát. Život píše zajímavé příběhy. Občas ale nad tím přemýšlím a říkám si, zda má kamarádka ještě stále problémy s tím, že si nedokáže udržet přátele, a jestli se stále ještě diví, proč zrovna ONA má být sobec.

Ale třeba ne, třeba je šťastná, kdo ví.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
3895
27.6.20 05:23

Panebože to je ale brak… ve 20 nebo 24 se chovat takhle a pak jeste par let resit pratelstvi na facebooku, to je psycho teda, vy dvě si nemáte co vyčítat :zed:

  • Zmínit
  • Nahlásit
12171
27.6.20 07:15

Nic takoveho jsem nezazila. Lidi podiviny, manipulatory a sobce ano, ale nikdy ne nic tak zasadniho jako autorka v te Bratislave. Timto denickem si sama v sobe udelala poradek s historii vztahu s tou kamoskou, zpetne se mozna divi, proc s ni tak dlouho byla a proc si leccos nechala libit. Co bych neudelalala, tak to pratelstvi na fcb. Mne se denicek libil.

  • Zmínit
  • Nahlásit
868
27.6.20 08:25

Za prvé nechápu, jak jsi mohla s někým takovým kamarádit, vždyť je to normální sociopatka. Za druhé nechápu, že ses ještě pokusila o kontakt na Fb. Ty chceš takové lidi ve svém životě?

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
27.6.20 09:26

@LennyL1 byla to kamaradka z detstvi. Kdyby jsme se seznamily v dospelosti, tak bychom s nejvetsi pravdepodobnosti nikdy nekamaradily. Clovek dokaze hodne prominout nekomu, ke komu ma dlouhodoby citovy vztah a ten ja k ni mela. Ze je sobec, to jsem vedela uz dlouho, profilovala se tak uz v detstvi, brala jsem ji takovou, jaka je. Netusila jsem ale, jak zle to muze byt.

Co se tyka toho pratelstvi na FB, ano, byla to chyba. A clovek dela chyby, premohla me nostalgie. Vlastne nevim, co jsem cekala. Asi nejake „ahoj, jak se mas“. Misto toho jsem dostala pripominku, proc jsem utnula kontakt. A mozna to tak je i dobre.

Jinak zajimave je, kolik lidi ten pribeh drazdi. Nic tak ofenzivniho pro nezucastnene lidi se tam nestalo. Ze JA jsem naivni blbka, to mi je jasne. O tom cely ten pribeh byl. Myslela jsem si, ze neco takoveho zazije asi vetsina lidi. Myslim ten proces dospeni a rozcarovani z lidi, kterym jsme duverovali a meli je radi. Ale mozna jsem to zazila jenom ja, mozna vetsina lidi ma obranne mechanizmy, ktere by vcas zabranily teto situaci, ze by na ni ani nedoslo?

Nevim presne, jak si to mam probrat? To se vam v mladi nikdy nestalo, ze vas zradil clovek, kteremu jste duverovaly? To se mi nejak nechce verit.

  • Nahlásit
8293
27.6.20 13:46

No a? Mě ex vykopl ozralej z baráku kvůli někomu kdo si říkal „kamarádka“.. připomínám že to bylo kolem deváté večer v Anglii kde jsem nikoho neznala..prachy mi sotva vystačili na cestu domů do Irska..peníze na jídlo jsem neměla..takže sama v Bristlu, jela jsem vlakama na Holyhead abych chytla poslední loď domů..nechytla.. 8hodin jsem čekala na „nádraží“, hladová, jen s lístkem v ruce..v zimě jako hajzl..je to trapné ale corla jsem rohlík v pekařství abych aspoň něco hodila do huby..od té doby se mě snažil kontaktovat tisíckrát a tisíckrát jsem ho poslala do pdele s tím že pokud nepřestane volám benga..taky že jsem volala a nikdy by mě nenapadlo ani po X. letech se snažit navázat kontakt..nevím proč ty seš snažila ale já bych na ni prala už z osmého patra..

  • Zmínit
  • Nahlásit
6
27.6.20 13:49

@Kaileee
Věk s tímhle nemá nic společného :lol:
Chovat jako kra.. se můžeš v mládí i staří.
Mně se deníček líbil :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
27.6.20 13:49

@Skaiqy tak asi tusis, jak jsem se citila. Takze proc ta agrese?

  • Nahlásit
8293
27.6.20 14:59

Anonym - agrese? :mrgreen:.pravda..řešíš blbosti..jeden člověk odešel,.druhý přijde. C'est la vie :) zavři dveře, bud rada že vytvořila místo pro nového člověka.. cítila? Řešila jsem vzniklou situaci a ne to, že mě kamarádka nevezme k sobě spinkat :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
27.6.20 15:57

@Skaiqy ja neresim TED, ze me k sobe nevzala spinkat. Uz jen ta volba slov jako „spinkat“… huh? 8o Resila jsem to, ze moje udajne nejlepsi kamaradka me nepomohla, kdyz jsem potrebovala pomoct a co horsi, ona me do te situace dostala a pak se na me vybodla.

Ja jsem treba citlivy clovek a tohle se mne dotklo hodne. Jo a to, co se tobe stalo s tvym ex, jsem zazila taky s jednim ex. Ze dne na den na ulici. Jo a v africe umiraji dnes a denne lidi krutym zpusobem. Co tim chces rict, ze pokud se ti nestane to absolutne nejhorsi, neznasilni te a neprejedou traktorem, tak se ti vlastne nic nestalo a vsechno je v pohode?

Ostatne, nemyslim si, ze jses tak v pohode, jak tady hrajes, protoze to bys nereagovala tak agresivne. A ano, reagujes agresivne, naprosto nechapu proc, kdyz jses tak odolna, nic se te nedotkne, ani to, ze te podrazila kamaradka, ktere si duverovala.

  • Nahlásit
8293
27.6.20 16:01

Spíš neřeším každou hloupou bolístku a křivdu co se mi kdy stala :mrgreen: přesně jak píšeš, jsou mnohem složitější životní situace které dostávají lidí do úzkých ale vyhazov mého ex a zklamání tvé pseudokamarádky k těmto situacím rozhodně nepatří.. :mrgreen: hezký den a moc nebreč ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
27.6.20 17:15

Uplne te chapu, ja se snazim porad udrzovat pratelstvi, o ktere ale druha strana moc nestoji a uz me to po x letech prestava bavit (ale to uz rikam dlouho). Jeden priklad za vsechny-kamaradka se od manzela dozvedela, ze jsem v nemocnici. Cekala jsem aspon sms. Ale proste nic, nic a zase nic. Druha, se kterou jsem bydlela 5 let je to stejne v blede modrem. Kdyz byla v nemocnici ona, tak jsem ji volala, zkombinovala jsem program, abych se za ni dostala na navstevu a kdyz jsem byla v nemocnici ja, tak sice poslala vtipne video, ale to je vse. Oprava: omylem mi volal jeji syn pres messenger. No nic, jen cas dospet a hodit ty “kamaradky” po vice jak dvaceti letech pres palubu.

  • Nahlásit
19077
27.6.20 19:39

Tohle je pro mě normální situace, se kterou se člověk prostě potká. Ne všichni kamarádi vydrží na celý život, a to že se někdo vybarví jinak, to je prostě fakt.

Nechápu tady tyhle zesměšňující a zlehčující komentáře. Taky bych to asi pustila z hlavy a rozhodně jí neposílala žádost o přátelství. Ale chápu, že ne všichni to tak mají, a ne všichni se dokážou odstřihnout na první dobrou. A co, se tady může zdát jako slabost, tak jinde může být i výhoda. Vždyť kolikrát dostaneme druhou šanci od někoho, od koho bychom to nečekali, a nebo kterou jsme nečekali.

Zakladatelko věřím tomu, že kdybys to teď neudělala, tak si to budeš vyčítat. No, a teď už víš přesně, na čem jsi. ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
1170
27.6.20 20:31

Uf, to je tedy příběh.. co dodat, “kamarádce” chybí empatie nebo chcete-li, elementární lidská slušnost. Nejspíš chyba ve výchově. Osobně bych jí při první příležitosti pořádně vynadala a teprve poté bych ji hodila přes palubu. Tedy před lety. Chápu i tvou pozdější nostalgii, také bych byla zvědavá, jak se jí vede. Nicméně další šanci bych už jí nedala.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
3.7.20 23:32

Já takto životními situacemi přišla také o pár dlouholetých kamarádek.. Jedna mi přebrala chlapa, vlastně jsem jí doteď vděčná, ale nebavím se s ní z principu. Jen když se potkáme, prohodíme pár slov. Druhá mě okradla a ta další je nedávná zkušenost, u které hledám chybu sama v sobě. Kamarádka mi dohodila práci, kde sama pracuje a jak se zdálo od začátku, vedení s ní spokojené nebylo. Nedělala jak měla, byla drzá, se mnou spokojeni byli. Brzy skončí, mezitím mi celkem udělala zle a pomluvy. Přitom mimo práci je v pohodě.,znám jí 10 let. Tato zkušenost je mi líto nejvíc. Hlavně kvůli tomu, že je moc čerstvá a i kvůli tomu, že kdyby mi flek nedohodila, byla by pořád ta fajn holka. Takže mám takové výčitky. Každopádně jsou to pro mě zkušenosti a patří to podle mě ke zrání osobnosti. Co bysme dřív jako mladé neviděli, najednou vidíme ty vyčůrané povahy, sobce. Jsem také citlivá a moc hodná. Upřímně, momentálně mám jen jednu takovou tu přítelkyni, kterou si držím 17 let. Občas mě také naštvala, má jinou povahu než já. Ale nikdy mi neublížila a vše co jsem jí kdy řekla, zůstalo v utajení. Jinak ještě doplním, že ta, co mě okradla, tak po pěti letech se začala ozývat, jakoby se nic nestalo… Já jí neřeším.

  • Nahlásit