Do třetice všeho dobrého

Tohle těhotenství bylo takové velké překvapení. Akorát jsem se svou lékařkou řešila, že místo HA bych chtěla nitroděložní tělísko. Při dvou malých dětech člověk občas neví, kde mu lava stojí a co si budeme povídat, HA jsem nebrala moc pravidelně.

Vše bylo domluvené, a že po novém roce budu mít tedy tělísko. Osud, nebo jen moje touha po po holčičce tomu chtěli jinak.

V únoru má přijít očekávaná MS. Den zpoždění a já už šílela, moc dobře jsem věděla, co se děje. V tomhle je mé tělo lepší než švýcarské hodinky. Partner s ledovým klidem řekl jen, ať nezblázním, že jeden den zpoždění nic není.

Já ale nevydržela a jen co odešel do práce, balila jsem kluky a mazala do lékárny. Koupila jsem ty nejobyčejnější testy a mazala zase domů. Nečekala jsem ani do dalšího rána. Kopla jsem do sebe několik skleniček pití a čekala, kdy to na mě přijde. Osudová hodina přišla, musím na malou. Test jsem položila a čekala. No jasně, jsou dvě. Já to věděla, vždyť kdo zná mé tělo líp než já? Nikdo.

Druhá čárka nebyla skoro vidět. Chlap neviděl vůbec nic, bodejť by jo, je slepej jak patrona. Čárku tedy kroužkuji a posílám další fotku. Stále nic nevidí. Dobrá tedy, slibuji, že počkám aspoň týden a udělám si další test. No nevydržela jsem ani 24 hofin. Hned druhý den ráno jsem mazala na WC dělat další test. Čárka sice nebyla o moc výraznější, ale už ji konečně viděl. Začala panika.

Co teď, však máme dětí jako smetí, určitě to bude zase kluk. Konečně jsem zhubla ze 120 kg na 90 kg a mám být zase těhotná. Ani jsem neměla radost. Celých 5 měsíců jsem těhotenství moc neřešila. Už jsem se i smířila s klukem, aspoň si spolu děti vyhrají. Moje těhotenství bylo stejné jako u Martina a Tobiáše. Žádné nevolnosti, ani nevím, že jsem těhotná. Sem tam mě píchne v břiše, protože nedokážu chvilku sedět a přeháním to.

Doma nachystané modré oblečení, už jsem si vyhlédla krásný modrý kočár. Vybrali jsme další klučičí jméno. Jenže co pak přišlo, jsem vážně nečekala. 7. 6. jsem šla na další prohlídku. Vše v pořádku, miminko krásně prospívá i přes to, že já vážím o 10 kg míň. Doktorka mi položila klasickou otázku: Chcete znát pohlaví miminka? Žertovně jsem prohodila: Tak sem s tím pinďíkem, však já to na sobě celou dobu cítím.

Do toho se mi vložil ale přítel, že by raději holku, já samozřejmě přikyvuju, že holčička by byla super, ale beztak se nám to zase nepovedlo. Paní doktorka se na nás otočila. Vy ty děti asi děláte na přání. Chlap nevěřícně kroutí hlavou, já slzy v očích. Je to tam, máte holku! V tu chvíli jsem se jen začala smát a začala jsem ještě víc brečet. Už vím, jak se ten můj cítil, když mu řekli, že první dítě je syn.

No jo, ale když jsem se tak nějak vzpamatovala z toho, že mám konečně svou malou Emmu, přišel další šok. CO S TĚMI VĚCMI PRO KLUKA?? No nic, šup s tím k sousedce, která za měsíc rodí, a shodou okolností čeká kluka. 13. 6. jsem šla na druhý screening a tam nám lékař jen potvrdil, že máme holku. Už jsem se bála, že si budeme muset pořídit čtvrté, abych se konečně dočkala své malé princezny.

A teď mi držte palce, abych se z toho doma nezbláznila.