Jak Daník přežil díky císaři

Zpět ke mně. Brala jsem celé těhotenství a začátek porodu jako velkou švandu, něco, co jsem prostě ještě nezažila. Po dvou dnech mi píchli oxytocin a přijel manža, to už jsem měla za sebou klystýr studenou vodou (netekla teplá) a ještě jsme stihli vanu a laškování na téma hezkých sestřiček. Brzo jsem si vynutila epidurál, bolest mi přišla sice stále stejná, ale dalo se to vydržet. No a pak začal houkat monitor (v Monty Pythonech mu říkají „přístroj, co dělá pink“) a najednou se kolem seběhlo všechno, co mělo plášť. Byla jsem jen na sedm centimetrů, takže na tlačení to nebylo. Malému chyběl vzduch, šly mu dolů ozvy. Nevěděli co se mnou, říkám jim proboha, dostaňte ho rychle ven, jedno postižené dítě už máme v rodině manžela. Na těch pár minut před císařem si pamatuji perfektně. Sestřička mě doholila takovým fofrem, že jsem myslela, že na mě chce vykonant rituální obřízku, pak mi zavedla cévku (mimochodem pro mě to nejnepříjemnější z celého porodu, několik měsíců potom jsem si připadala nějaká odřena, zkrátka strašně citlivá). Ještě rychle sundat všechny kovy - to se řekne, po horké vaně sundat šest prstýnků! Manžel mi málem urval prsty. A pak už to bylo jako z filmu, přehadřili mě do operačního mundůru, přesunuli na léhátko, dali podepsat nějaký papír o rizicích (no čtětě celou stránku, když jde o sekundy) a už mě vezli. Pak už jen světla jak ve „Skalpel, prosím“, a ještě jsem si stihla zavtipkovat, ať mě to říznou pěkně, a pak narkóza. Na tu jsem byla zvědavá, povídají se o tom mýty, o snech a tak, já neměla žádné. V tom fofru jsem si vlastně ani neuvědomila, v jakém ohrožení je moje miminko, už jsem se prostě jen svěřila do rukou profesionálům a byla ráda, že už to bude brzy za mnou. Dodnes nevím, jak daleko jsem měla k normálnímu porození dítěte, před tím dramatem jsem měla už velký tlak na konečník.

Probrala jsem se na JIPu do zimnice, byla jsem nahá, pouze přes sebe přehozená košile, a nikde nikdo. Třásla jsem se jak ratlík a nemohla se hnout ani o centimetr, měla jsem pocit, že mě rozřízli na půl. Pak se tam konečně mihla sestra s tím, že dítě je v pořádku, a pak konečně přišel manžel a vyprávěl, že malého vytáhli celého modrého, nedýchal, museli ho oživovat, už volali na dětský JIP, pak konečně naskočil. Že prý to byl největší strach v jeho životě a musel si jít dát panáka, ač tvrdé nepije. Druhý den mě stěhovali z JIPu, že tam mají málo místa. Prý ať vstanu a jdu se osprchovat. Bolest taková, že jsem myslela, že nevstanu nikdy. Malého jsem viděla až den poté, bylo to zvláštní, tak tohle je on! Každé posazení se ke kojení byla obří útrapa, v tu chvíli bych okamžitě měnila za normální porod. Kojení se rozběhlo dobře a se dvěma maminkami na pokoji jsme si užili dost srandy s prvními mateřskými zkušenostmi, jen při smíchu jsme brečely bolestí. Celkově je císař velmi bolestivá věc, i dnes, po roce, když to přeženu s cvičením, tak cítím vnitřní jizvu.

To, proč o všem píšu až rok po porodu má ale jiný důvod. Daníček měl tzv. nulového Apgara, to znamená, že jeho životní funkce byly v prvních minutách nulové. To pravděpodobně bylo příčinou, že v desátém měsíci neseděl ani nelezl po čtyřech. Dožadovala jsem se už dlouho dětského lékaře, ať nás pošle na neurologii, to učinil až po naléhání a velmi pozdě. Tam spráskli ruce, že je dost opožďen, že měl být sledován, a od té doby cvičíme Vojtovu metodu. Dnes už vše skoro dohonil, jen ho musíme třikrát denně týrat cviky. Je to náš poklad a děkujeme tímto pohotovému a naprosto profesionálnímu týmu motolské nemocnice, že žije.

Skalára