Jeden šílený den
Jak jednou tatínek odjel pracovně pryč a nechal mě doma se dvěma puberťáky a prvňačkou. Vypadalo to jako krásná sobota, jenže...
Mám celkem čtyři děti. Nejstarší dcera Saša studuje v Praze a má tam i byt. Na víkendy občas přijede, ale tentokrát něco měla. Staršímu synovi je sedmnáct a jmenuje se Maty, mladšímu patnáct a je to Viky. A pak je tu ještě naše sluníčko, sedmiletá holčička Samča, kterou jsme adoptovali, když jí byly čtyři.
Toliko k rodině teď k naší sobotě. Manžel musel kvůli práci pryč a vrátí se až v pondělí. Byl na mně úkol ráno v sedm vzbudit Vikyho, kvůli jeho hokejovému zápasu. Jelikož jede autobus přes naši vesnici, vyzvednou ho na zastávce.
Když mi začal řvát budík, těžce jsem se držela, abych s ním nešvihla. Vstala jsem a šla jsem vzbudit syna. Jak to, že když má jet na hokej, tak málem stojí v pozoru, ještě než vlezu k němu do pokoje, ale když má vstát do školy, to aby ho tahal bagr??? Naštěstí v pohodě vstal, přišel do kuchyně a na mou otázku: „Co chceš k snídani?“, jenom s pokrčením ramen otevřel ledničku. Koukal do ní snad hodinu, než jsem mu jí přibouchla před očima.
„Tak co chceš?“, ptám se.
„Dyť tam nic neni“, odpovídá.
Jen pro vaši informaci - lednička byla naplněná k prasknutí.
Po několika minutách usilovného přemýšlení si nakonec vyhrabal lupínky a jogurt.
Vrazila jsem mu tousty do batohu a vrátila jsem se zpátky do ložnice. Ale spaní se jaksi nedostavilo. Pustila jsem televizi a kupodivu jsem ještě usnula. Dokud mě nevzbudila věta
„Maminko…mně je špatně“ Okamžitě se budím a jsem úplně čilá.
„A co tě bolí?“ ptám se malé dcery.
„Všechno“, říká a já už jdu hledat teploměr, který nikdy nikdo nedá tam, kde má být.
Sláva, mám ho, vrážím ho dceři do podpaží a doufám, že to nic není. Teploměr pípne a na malinkém displeji svítí 37,5°C. Naštěstí jen zvýšená, uklidňuji se v duchu. Ale stejně vstáváme.
V obýváku dceři ustelu gauč a zachumlám jí do peřiny. Pouštím DVD s pohádkou a jdu se najíst. Ptám se, co chce dcera, ale ta říká, že nic. Asi jí je vážně špatně. Nacpu jí alespoň pár piškot a vařím čaj.
Je asi devět hodin a tak jdu ven pustit naše fenky - máme čtyři, patří k mé práci.
Vracím se zpět a užívám si chvilky klidu.
Oběd už skoro mám a Maty před chvilkou vstal. Je asi půl dvanácté a zvoní mi mobil. Vezmu to a na druhém konci se mnou mluví hokejoví trenér Vikyho. Sděluje mi, že syna narazili na mantinel, má ruku v sádře a veze mi ho domů. Ještě ke všemu je to levačka a on je levák. No super.
Přivezou ho asi v půl jedný. Když zazvoní zvonek jdu otevřít a zhrozím se, když vidím, že má tu sádru ještě vážně pevně přikurtovanou k tělu.
Trenér mi ještě oznámí, že syn má i něco s klíční kostí. Ale že je dobrej, protože ani po tom, co se mu tohle stalo, nechtěl jít z ledu na střídačku - až když mu vypadla hokejka z ruky uznal, že asi musí. Teprve když z něj stáhli chrániče, začalo ho to bolet. No jo no, je to můj blázen.
Čekali jsme na něj z obědem. Naleju všem polívku, ale Samča nechce, takže dostane opět piškoty. Když vidím, jak Viky nemotorně bere lžíci do pravé ruky, musí se usmát. Do pusy se trefí až napotřetí a šíleně u toho nadává. Maty se královsky baví.
Pak přichází hlavní chod a já si připadám, jako kdybych se vrátila v čase, když byly dětem tak dva roky - musím nakrájet řízek i brambory, tak aby je Viky mohl jíst jenom vidličkou. Předkládám mu malinké kostičky a pokusy o strefení se do pusy pokračují.
Konečně všichni najedení a přichází další návrat v čase - a to oblékání. Kalhoty si ještě nějak sundal, ale nandat nové byl nadlidský úkol i s mojí pomocí. Jak bude ve škole, psát, to netuším, když má problém i pořádně si sednout. A teď před přímačkama - ach jo.
Venku je docela hezky a Maty mi oznamuje, že jde na kolo. Fajn říkám a pak si všimnu, že má na sobě nové tepláky. Za hříšné peníze - mimochodem. Okamžitě mu začnu nadávat a on samozřejmě hlasitě protestuje, že přece umí jezdit, že s nima nic neudělá. Hlasitě vydechnu a varuju ho, že jestli na nich bude jenom kapička bláta, tak ho zflákám. On odchází ven a já si sedám k Samče a pohádkám.
Uběhne asi půl hodiny a otevřou se dveře.
„Mami?“, ozývá se z chodby Matyáš a já začínám mít zlé tušení, „Nenaštvi se, ale…“, pokračuje, ale to už stojím na chodbě. Maty je odřenej snad úplně všude a tepláky jsou samozřejmě zničený. Nejradši bych ho uškrtila.
Pak ale vidím jeho bolestnou grimasu a už potřetí se vracím zpátky do dob, kdy měl pořád odřená kolena. Tohle je ovšem trochu víc než odřená kolena. Odcházím pro kysličník a když se vrátím, následuje pátý návrat v čase. Ať je Maty sebevětší tvrďák a vydrží toho sebevíc, tak kysličník je podle něj hrozná věc.
„Vždyť mi ani neteče krev,“ vymlouvá se a já před sebou vidím zase malého kluka. Chci mu vyčistit první ránu a on mě se slovy: „Já sám!“ zaráží a přebírá kysličník. Vytáhne si nohavici naprosto zničených kalhot, půl hodiny sleduje kysličník a odhodlává se.
„Ne, udělej to ty,“, konstatuje nakonec. Následuje dlouhá hrůzostrašná procedura, plná jeho nadávek, které jsem ani nevěděla, že existují. Kalhoty házím do popelnice a vracím se domů.
Samče se naštěstí udělalo líp, takže si vezme alespoň rohlík. Já pouštím televizi. Chci koukat na dnešní film Souboj titánů - jehož název my až nebezpečně připomene celý dnešní den. K mému velkému překvapení se připojuje i Viky a Maty, že jdou koukat taky. A tak máme po šíleném dni, alespoň super večer.
Když se rozhlídnu po obýváku, vidím svoje „velký chlapy“ a malou berušku, musím ještě napsat Saše do Prahy dobrou noc a zavolat manželovi.
A pak si najednou uvědomím, jak jsem šťastná.
Přečtěte si také
Táta nechtěl, abychom se sestrou byly v kontaktu. Teď se o něj nestará
- Anonymní
- 01.11.26
- 165
Když mi sestra oznámila, že se o tátu starat nebude, první, co mě napadlo, bylo, že jí to nemůžu mít za zlé. Pak jsem si uvědomila, že jestli se o něj nepostará ona, zůstane to nejspíš na mně. A po...
Mít nadané dítě je snad za trest? Základní škola ho kvůli inkluzi nic nenaučí
- Anonymní
- 01.11.26
- 125
Strašně mě štve inkluze a všechno kolem ní. Pořád se to řeší, pořád na to každý nadává a pan ministr Plaga vždycky vymyslí něco, co je ve finále naprosto k ničemu. Vlastně jen takové kosmetické...
Myslela jsem, že mě tchyně špehuje. Pak jsem zjistila, kam mizí naše peníze
- Anonymní
- 01.11.26
- 312
„Ty jsi zase koupila dětem tyhle drahé jogurty? Vždyť jsem ti včera přivezla jiné!“ spustila tchyně, sotva otevřela naši lednici. Stála u ní v kabátě, v ruce tašku s nákupem a tvářila se, jako by...
Máme všechno, co jsme kdy chtěli. Tak proč se cítím doma nešťastná?
- Anonymní
- 01.11.26
- 136
Mám hezký dům, skvělého manžela, děti a peníze, abychom si nemuseli nic odpírat. Přesto se někdy přistihnu, že se těším, až budu sama. A pak se za to nenávidím. V poslední době je to čím dál...
Když ani kalkulačka nepomůže: Můj zážitek ze stavebnin, ze kterého mrazí
- Anonymní
- 01.11.26
- 146
Cesta do stavebnin by měla být rychlá záležitost. Přijedete, ukážete prstem, zaplatíte a jedete domů. Jenže dnešní nákup parozábrany se proměnil v lekci z matematické bezmoci, nad kterou zůstává...
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 2080
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 1711
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 3453
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 1823
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 1798
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
)
Ta čeština mi mnohdy zvedá tlak 
.
