Můj první porod

Na narození našeho prvního děťátka jsem se strašně těšila. Termín jsem měla spočítaný na 11. nebo 12. května. Jak se to datum blížilo, měla jsem pocit, že se nedočkám. Doma bylo vše připravené, kočárek, postýlka, oblečení, plínky, pořád jsem se na ty krásné voňavé a vyžehlené komínky dupaček a košilek chodila dívat a představovat si, jaké to bude to naše zlatíčko do nich oblékat. V pátek 11.května se nedělo nic, stejně jako celý víkend. Byla jsem z toho přece jen kapku nervózní, všichni se mě pořád ptali jak se cítím, jestli už se něco děje apod. Nakonec jsem si řekla, že se tím nebudu trápit, že dřív nebo později se stejně narodí a já si teď užiji poslední dny s bříškem. Moc se teda už užívat nedalo, všechno mě bolelo, záda, hlavně po ránu, bříško mi občas tvrdlo, nohy mi natékaly… Takže jsem se povalovala na gauči, četla chytré knížky o porodu a miminkách, chodila ven, kde jsem se valila pomalinku jak tank ( přibrala jsem 18 kg!!), a poklízela doma poslední věcičky.

Ve čtvrtek 17. května jsem opět naklusala na monitor a tentokrát i ultrazvuk, vše v pohodě, jen mě lehce překvapila odhadovaná hmotnost našeho drobečka - 4 kg. Když jsem to pak doma říkala, všichni se smáli, že to věděli, že to bude cvalík. Večer jsem si hopsala na balónu u televize, dost mě bolela záda a nemohla jsem si už pohodlně sednout ani lehnout. Když jsme šli spát, neměla jsem tušení, že to bude naposledy, kdy usínáme sami dva…

V noci jsem se pořád nemohla pohodlně uvelebit, převracela jsem se z boku na bok, podkládala si kolena polštářem, ale NĚCO BYLO DIVNĚ. Kolem 2 jsem si všimla, že se budím čím dál intenzivnější bolestí břicha.Začala jsem sledovat intervaly mezi jednotlivými probuzeními a bylo to 10 minut. Poučena z předporodních kurzů jsem zachovávala klid s tím, že to asi budou poslíčci. Ale zbytek noci jsem prožila s tím, že se asi opravdu rozbíhá porod a sledovala jsem pořád hodinky. Asi do pěti hodin byly bolesti po 10 minutách, ale pak se mi začalo zdát, že se intervaly zkracují a bolesti sílí. Když byly po 7 minutách, vstala jsem a šla si pomalu dobalit tašku do porodnice, připravit oblečení apod. Byla jsem v pohodě, bolesti byly v klidu k přežití, asi jako při menstruaci.

Chtěla jsem se ještě najíst, abych měla sílu, ale bylo mi divně od žaludku i po těle a poslední, co jsem chtěla byla snídaně. Když jsem měla vše přichystané, šla jsem vzbudit manžela, že dnes asi do práce nepůjde, že pojedeme do porodnice. Ať se pomalu probírá, já že jdu dolů za mamkou (bydlíme společně v rodinném domě). Uklidňovala mě, že to není tak hrozné, že se ty bolesti dají přežít, ať se nebojím. Moc mě to neuklidnilo, vzhledem k tomu, že bolesti od těch nočních a časně ranních značně zesílily a musela jsem při nich zhluboka dýchat a předklonit se. Ale pořád to bylo dobrý.Nahoře jsem zjistila, že manžel je stále ještě v posteli a musela ho trochu popohnat, protože kontrakce byly už po 4-5 minutách. Odjížděli jsme asi v 7:15.

Cestou to už bylo trošku horší, držela jsem se madla nad dveřmi a snažila se pravidelně dýchat, ale proti tomu, co mělo přijít to byla procházka růžovým em. Na porodním mě sestřička pustila do chodbičky před vyšetřovnu, manžela odeslala na kafe, že mě zatím vyšetří a natočí monitor. Dostala jsem košili a mohla si dát věci na hekárnu. Ještě jsem byla v pohodě, popíjela jsem jablečný džus a procházela se po pokoji. Při vyšetření zjistili, že jsem otevřená na 3 cm, což mě zklamalo, doufala jsem, že to půjde rychlejiJNa monitoru už to bylo horší, musela jsem ležet a bolesti se hůř snášely. Ozvy miminka byly v pořádku, takže jsem se mohla jít připravit na holení a klystýr. Taťka zatím pořád čekal na chodbě, pustí ho prý za chvíli. Klystýr nebyl nejpříjemnější, ale šlo to přežít. Horší byly bolesti, vždy jsem šla do podřepu a rukama se o něco opřela, ale moc to nepomáhalo. Přecházela jsem po pokoji v kruzích, při kontrakcích se sesunula na kolena a opřela se o parapet a koukala se ven, jak je nádherný den, svítí slunce a je teplo - a do toho krásného dne se snad už brzo narodí naše holčička. Z oken hekárny bylo vidět na novorozenecké oddělení a já si strašně přála to mít už za sebou a dívat se z tamtěch oken …

To už bylo asi 9 a já šla na sál na další monitor. Jak jsem si tam tak funěla a v rámci možností se vrtěla na křesle, najednou koukám - manžel! Docela mě to potěšilo, byla jsem tak sama na tu bolest, aspoň se ho budu moct držet za ruku. Ještě jsem sebrala síly na to, usmát se když mě fotil, ale to bylo už naposled. Monitor v pořádku, takže hupky do sprchy. Proudy teplé vody na břicho mi byly příjemné, ulevily mi. Nedokázala jsem se ale udržet na nohou při kontrakcích, sestřička mi tedy přinesla balón a vsedě na balónu jsme tam strávili další hodinu. Já dřepěla ve sprše, opřená o stěnu, manžel vedle sprchy na židli. Vždy, když jsem cítila další nástup bolesti, jen jsem k němu natáhla ruku a pevně se ho držela celou kontrakci, pak jsem se vysílením opřela o zeď za sebou. Připadalo mi to nekonečné, přestala jsem se soustředit na cokoli jiného než sebe, jen jsem si supěla a odpočívala.

V 10 mě vzali na vyšetření, sotva jsem na tu kozu vylezla. Samozřejmě mě cestou na vyšetřovnu zastihla kontrakce, takže jsem se tam složila na zem a funěla na dlaždičky. Vyšetření pekelně bolelo, ale prý jsem otevřená na 6 cm a horší půlku porodu mám za sebou. Že by mě to nějak uklidnilo, to se říct nedá. Navrhli mi protržení plodových obalů, že by se tím porod urychlil. S tím jsem mohla jen souhlasit, takže jsem za chvíli cítila na stehnech spoustu překvapivě teplé vody. Doktorka mě uklidňovala, že i když je voda taková dozelena, miminku určitě nic není, že nemám mít strach. Abych pravdu řekla, v tu chvíli mi to bylo celkem jedno, vnímala jsem jen bolest. Upozornili mě, že teď stahy zesílí, což mi připadalo jako nemožné, už takhle jsem to nemohla vydržet. Ale to co přišlo potom, byla tedy síla. To už jsem byla v koupelně, sestřička mi napouštěla vanu a já zatím klečela na zemi, rukama opřená o lehátko. Když přicházela kontrakce, začala jsem rychle dýchat, ale moc to nepomáhalo.

Bolest byla strašně silná, zatínala jsem nehty do igelitového potahu toho lehátka a sténala nahlas. I přesto všechno jsem si uvědomovala, že všechno je slyšet vedle na vyšetřovně a že jestli je tam nějaká maminka v poradně na monitoru, asi jí to na klidu před porodem nepřidá. Ale nemohla jsem si pomoct. Začala mě bolet záda v kříži, prosila jsem manžela ať mě masíruje, ale přestože má velkou sílu, připadalo mi, že by měl ještě přitlačit, aby to přehlušilo bolest kontrakce. Konečně jsem mohla do vany. Ulevilo se mi, teplá voda byla příjemná, ale pocit úlevy netrval dlouho, protože stahy začaly být ještě silnější a delší a naopak doba mezi nimi se zkracovala. Připadalo mi, že stah trvá věčnost a klid jen několik vteřin, ale asi jsem taky několikrát upadla do mikrospánku. Nejdříve jsem ležela na zádech, ale to se nedalo dlouho vydržet, tak jsem se otočila na bok. Ze začátku jsem se ještě držela manžela za ruku, ale pak už mi bylo všecko jedno, soustředila jsem se jen na tu bolest a to nádherné uvolnění když odezněla. Syčela jsem při stazích, zuby skousnuté, ruce v pěst, ale nepomáhalo nic, ani sugesce, že to bude za chvilku dobrý a miminko bude na světě. V tu dobu jsem úplně přestala sledovat čas a prostor, ocitla jsem se někde úplně mimo, nic jsem nevnímala kromě sebe. Ale bylo to opravdu hrozné a když přišla sestřička, prosila jsem ji o něco proti bolesti. Navrhovala paracervikální blok a já byla nadšeně pro, jen ať mi to proboha rychle píchnou!Ale prý mám vydržet, že tam mají na vyšetřovně nějakou maminku, ať ještě ležím ve vaně, že si pro mě přijde.

Hned mi bylo líp jenom tou vyhlídkou, že té bolesti bude už brzo konec, aspoň jsem v to doufala. Ale sestřička nešla a nešla a já už byla opravdu v koncích. A pak jsem ucítila tlak na konečníkBolesti se ještě stupňovaly, tlak sílil a já měla pocit, že tohle nemůžu přežít, že to mimino prostě nemůžu vytlačit. Samozřejmě jsem ještě tlačit nesměla, takže jsem se snažila maximálně uvolnit a prodýchávat. Pak jsem si musela přejít na vyšetřovnu, paní doktorka mě prohlédla a zkonstatovala, že na ten blok „nález není". Nechápala jsem co tím myslí, jestli to, že ještě musím vydržet tyhle bolesti, tak asi umřu. Ale odeslala mě na sál. Jak jsem byla mimo z těch bolestí, nechápala jsem proč, myslela jsem, že na monitorJZ posledních sil jsem se vyškrábala na porodní křeslo a doslova přetrpěla další vyšetření od jiné lékařky. Ani jsem si nestihla všimnout, že mi přivázali nohy, jen jsem křičela a drtila manželovi ruku.

Paní doktorka mi řekla, ať při příští kontrakci tlačím. Jak já byla šťastná, že už můžu tlačit!!Ale tak snadné a veselé to nebylo, kontrakce bolely a tlak byl k nevydržení. Strašně jsem křičela, ale měla jsem pocit, že to jediné mi pomáhá. Doktorka i manžel mě napomínali, ať šetřím síly, ale mě to bylo jedno. Několik kontrakcí jsem tlačila a řvala a pak ucítila, že je venku hlavička. Když pak doktorka řekla, že jestli teď do toho dám všechno, bude to poslední bolest, zabrala jsem jako nikdy v životě, teplé tělíčko našeho miminka ze mě vyklouzlo a já cítila ohromnou úlevu, že už je to konečně za mnou. Teprve potom jsem se soustředila na to, že tam něco pláče a viděla takový fialový uzlíček.

Bylo přesně 11:33, manžel se na mě vrhl, objali jsme se a já cítila, jak se mu třesou ruce. Sama jsem na tom nebyla o moc líp, byla jsem úplně hotová, ale šťastná. Za chvíli nám Kristýnku přinesli, byla zabalená do deky a tak maličká! Byla překrásná, pomrkávala očičkama, jak je chtěla otevřít, ale byla tam na ní moc světlo. Po chvíli se jí to přece jen podařilo a my ji viděli v plné kráse. Byla celý tatínek a nádherná, měřila 52 cm a vážila 3 800 g. Ležela v postýlce vedle mě, mě zatím šili (taková opravdu pěkná tečka za tím maratónem, nevím co bylo horší…)

Pak jsme zkoušely papat, ale ani se nepřisála, byla utahaná jako já a prý se ještě napila plodové vody, takže toho měla taky dost. Asi po půlhodině nám ji odnesli, manžel šel volat, že máme holčičku na světě a já se zotavovala. Bolest, stres, únava, vše ze mě spadlo a cítila jsem se báječně. Dostala jsem napít, psala a přijímala sms a odpočívala.

Kolem půl 2 si pro mě přišla sestřička, pomohla mi dolů ze křesla a odvedla do sprchy, kde jsem se s chutí osprchovala. Byly to teprve tři hodiny, co jsem tu seděla v bolestech a už je to všechno pryč, máme Kristýnku na světě… Pak jsem dostala čistou košili a šly jsme na novorozenecké oddělení, kde jsem dostala oběd. Měla jsem hlad jako vlk, zhltla jsem ho a hned prosila sestřičku, aby mi už Kristýnku přinesli. Když jsem ji konečně měla u sebe, v té legračně malé postýlce, nemohla jsem se na ní vynadívat…Byla prostě kouzelná a jenom naše. Příroda to opravdu pěkně zařídila, na bolest se hned zapomene a zůstane jen krásný pocit z „dobře odvedené práce".JUrčitě to za to stálo!!

P.S.Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale nepodařilo se mi nic z toho vypustit