Nástup na svět

Takže … termín porodu mi gynekolog vypočítal na 28.9. a protože ani měsíc před porodem se miminku nechtělo otáčet hlavičkou dolu a hovělo si u mne v bříšku pěkně zadečkem v mojí pánvi, musela jsem se smířit s faktem, že přirozenou cestou to prostě nepůjde. Trošku jsem to obrečela a začala jsem být zvědavá na to, jaké datum nám v porodnici na náš den D vyberou.

No a začalo to vlastně už v pátek 31.8.
Den blbec. Jiné označení pro tohle datum nemám. Popis svého porodu začínám už tady, protože si myslím, že právě události tohoto dne se podílejí na tom, že mezi nás Barunka přišla skoro o měsíc dříve.
Celý den jsem byla zase bolavá, Barunka mi v břiše dělala opravdu cirkus a já jsem si říkala, jak tohle mám ještě takovou dobu vydržet.
Navečer jsme se s Markem vydali do Ohrobce, abychom ulovili podpisy od sousedek našeho pozemku na baráček – téměř poslední záležitost před ohlášením stavby. Jenomže ze zdánlivě banální záležitosti se obratem ruky stal téměř nepřekonatelný problém. Z Ohrobce jsem odjížděla se záchvatem pláče a hlavou plnou toho, proč nám někdo nepřeje a chce nám cestu k našemu vysněnému baráčku znepříjemnit. Než jsme dojeli domu, celkem jsem se uklidnila … přesně do té chvíle, než jsem si na parkovišti všimla vymláceného okna u mého auta. Takže místo toho, abychom páteční večer trávili v klidu doma, Marek jezdil a sháněl servis, kde v pátek večer vymění okno. No a já doma řvala a řvala …
V sobotu 1.9. mě musel Marek opustit. Odpoledne odjel do Krumlova na akci jednoho ze svých klientů, kde měl zůstat přes noc. Proč taky ne, když je ještě měsíc do porodu a ani náznak toho, že by se mělo něco dít.
Takže jsem si večer zalezla s knížkou do pelíšku a v klídku usnula.
Kolem 4 hodin ráno jsem se zvedla a šla (asi po šesté) na záchod. Mobil na mě řval, že mu baterka už fakt dlouho nevydrží, tak jsem ho ještě dala na nabíječku, při tom se mi omylem podařilo vytočit číslo mojí mamky, ale hned jsem to zamáčkla (dneska mi to přijde fakt zvláštní náhoda) a v tu chvíli lup, měla jsem v posteli bazén. A to jsem se bála, jestli to poznám, kdyby mi praskla voda, chacha.
Trošku panika … co taky jinak, sama doma, věci připravený, ale nezabalený …
Marka jsem po telefonu vzbudila asi až na potřetí (chudák byl ještě lehce pod vlivem, tak mu chvilku trvalo, než mu došlo co říkám) a ten mi jako správný manažer začal velet. Volej sanitku, zvoň na souseda, ať jim dojde otevřít, volej doktora … no už to lítalo.
Lítalo to tak, že první číslo, které jsem vytočila, byli hasiči a já jim nahlásila, že mi praskla voda. Kam jinak taky s takovým problémem volat, že jo:)))
Na druhý pokus už jsem si zavolala sanitku. Pobíhala jsem po bytě, házela do tašky všechno, co jsem si myslela, že bych asi mohla potřebovat, voda ze mě crčela, no žůžo. Naštěstí jsem se jinak cítila naprosto v pohodě. Projela jsem se sanitkou (cca 1,5 km z Krče do Krče:)) a přišel první šok v podobě sestry na příjmu. Hrozně mě mrzelo, že jsem ji musela obtěžovat takhle po ránu, grrr, ale co se dalo dělat. No nakonec mi dokonce i pomohla s taškou. Ale nepřejte si vědět, jak se tvářila, když zjistila, že nemam vyplněná jména a formulář nemám podepsaný od manžela … ale my jsme fakt počítali s tím, že je čas a nemohli se napevno rozhodnout:)))
Naštěstí brzo dorazil můj porodník šprýmař, tak jsem se cítila líp. Řekla jsem mu jak se věci mají, že manžel právě uhání z Krumlova téměř nadzvukovou rychlostí a že bych byla ráda, kdyby tu byl, až přijde mimi na svět. Čas fiknutí byl tedy stanoven na 7:30 + 10 minut s mrknutím oka:))) jako kdyby manžel nestíhal. Bylo to pro mne hrozně důležitý, aby Marek dojel včas. Když už já budu chrnět, ať je aspoň on první chvilky s naším miminkem!
Dál už to šlo jako po másle … monitory a sestřička udivená z toho, že neřvu bolestí, když mam takový stahy, nepodařený napíchnutí ruky tak, že jsem měla podlitinu přes celý zápěstí ještě čtrnáct dní, na podruhé už se to naštěstí povedlo, povinný klystýr, … A mezi tím vším každou chvíli Marek na telefonu. Však jsme museli dořešit ta jména:))) Barbora, Barbara … dobře, Marek mi „ustoupil“, bude to Barunka. A kluk? Co když to bude přece jen kluk?
V: „Tak píšu Filip, jo?“
M: „Já myslel, že jsme se dohodli na Richardovi?“
V: „Já chtěla Richarda, ty Filipa.“
M: „Nene, Richarda jsem chtěl taky.“ …
No sestřičky se bavily a nakonec jsem teda napsala Filipa;o)
Hurá dorazil Marek, kterému jsem cestou zase udílela instrukce já - jeď opatrně, přivez foťák, koukej to stihnout … Byl překvapený, jak jsem v pohodě a já byla šťastná, že je u mne.

A 7:30 bylo tu. Loučení s Markem už bylo krušný. Došla jsem si na operační sál, lehla si na stůl a rozklepala se jako ratlík. Ještě si pamatuju, jak se to kolem mě strašně zrychlilo a že tam najednou bylo snad deset lidí. No než jsem zavřela oči pod narkózou, tak jsem takovou sympatickou sestřičku/asistentku/doktorku, kdo ví, chytla za ruku, hrozně ji zmáčkla a ještě si pamatuju, jak se na mě hezky usmála.
Od Marka vím, že to byly sotva čtyři minuty a už slyšel Barušku. První hodinu jejího života s ní strávil on, držel ji za ručičku a byl úplně vedle. A samozřejmě si ji vlastnoručně podepsal. A pro jistotu … foťák sice měl, ale s téměř prázdnou baterkou, takže fotek úplně čerstvý Barči máme asi 5:)))
Barunka se narodila 2.9.2007 v 7:34, vážila 2780g a měřila 49cm. Apgar skóre 8/9/10 a až z propouštěcí zprávy jsem se dozvěděla, že měla pupeční šňůru omotanou dvakrát kolem krku. Fujfujfuj.
Když mě vezli z operačního sálu na JIP tak se mi Barušku snažili ukázat, ale já jen vím, že jsem viděla Markův obličej a nějaký bílý uzlíček.

Následující den a noc na JIP … to byly nejdelší hodiny mého života. Všechno to moc moc bolelo, Barušku jsem viděla jednou za čtyři hodiny na pět minut (na ty jsem čekala jak na smilování a do dnes si pamatuju, jak jsem očima hypnotizovala veliký nádražní hodiny, který v tom pokoji byly), žádné spojení s Markem, jen jsem slyšela, jak tam přemlouvá sestřičku, aby se na mě mohl podívat, bez úspěchu, tak jsme na sebe jen zoufale mávli a já musela dál čekat a snášet tu nepříjemnou bolest. Spát mi nešlo, tak jsem se snažila číst. Bylo to nekonečný.
Ještě, že sestřičky tam byly moc milý - když jsem se probrala z narkózy, stála nade mnou taková pěkná černoška s copánkama na hlavě:))), což bylo docela překvapení.
No nakonec jsem se dočkala přestěhování na svůj pokoj a možnosti být s Barunkou čím dál častěji.S kojením jsme se nejdřív docela praly, Baru šla s váhou až na 2500g, mě po třech dnech pokusů neuvěřitelně bolela prsa, ale i s tím jsme se popraly a kojíme do teď.

Baru jsem si v tom jejím vozíčku brala i na sprchování do koupelny a když mi ji sestřička s dobrým úmyslem odvezla, abych si trochu odpočinula, tak mě chytnul ukázkovej hysterák … takže jsem byla k smrti unavená, ale šťastná s Barunkou u sebe … a s hlavou plnou toho, jak to spolu všechno zvládneme, až nás pustí domu.

A dneska? Na břiše pořádnej šrám a doma dračici, kterou bych nedala za nic na světě …