Nebe, peklo, ráj

O mém těhotenství, porodu, pravém pekle a nakonec krásném konci. :) Od mého porodu už uběhlo skoro osm měsíců. Něco mám ještě v hlavě, a tak jsem se rozhodla, že o tom sepíšu deníček. Asi abych se trochu vypsala.

S manželem jsme miminko plánovali a když se 26. 12. 2012 ukázaly dvě // na testu, byli jsme štěstím bez sebe. Těhotenství bylo krásné a bezproblémové, akorát, že jsem tlakař, tudíž jsem na nás oba musela dávat pozor. V 38+3 tt (srpen) bylo zrovna hrozné dusno, tak jsem si změřila tlak. Vykouklo na mě 170/100, tak jsem radši jela na kontrolu, kde mi naměřili ještě trochu vyšší. Měla jsem i bílkovinu v moči, takže hned druhý den nástup do porodnice.

No co budu vyprávět, opravdu mě teda nebavilo ležet od úterý s pupkem v porodnici, kde rodily všechny kromě mě. :-) Paní doktorka řekla, že ve čtvrtek začneme vyvolávat a přinejhorším císař. Tak jsem si říkala SUPER, ještě budu kuchaná. :-D

Ve čtvrtek ráno zavedení tabletky. Nebudu se rozepisovat už víc o porodu, jen napíšu, že porod byl v pohodě. Sice jsem porodila až v pátek, což jsem opravdu nečekala, že budu rodit dva dny, ale nevadí. Odměnou mi byl 23.8. Filípek, 2990 g a 50 cm. Nádhernej.

Jenže porodem pro mě začalo peklo. Krvácela jsem a musela jsem 2 hodiny po porodu pod narkozu. Malého jsem dostala až následující den. To ještě bylo fajn, furt jsem se držela. Pak jsem ho dostala a jakoby mi něco přeplo v palici, začala jsem se bát. Všeho. Jak to všechno zvládnu…

Já jsem od přírody veselý člověk, jen tak se nedám zlomit a najednou jsem upadla do deprese, která trvala 2 měsíce. Kdo zažil, pochopí, kdo ne, tomu tiše závidím. Nebýt manžela, asi bych toto období nedala. Malý byl hrozně zlatý a já na něm viděla jen to nejhorší. Nechtěla jsem s ním být sama, bála se, že se něco stane, když s ním budu.

Nejhorší bylo, že jsem to dusila v sobě. Kdybych to někomu řekla, asi by mi od těch pocitů, že nechci být máma, pomohli dříve. Takhle si akorát všichni příbuzní ťukali na čelo, co jsem to za matku, že nemám radost ze svého dítěte. Do toho jsem se ještě v nemocnici nerozkojila a asi díky mému rozpoložení mi to nejdřív vůbec nevadilo, za hodinu jsem brečela, jak jsem neschopná matka. A takhle na houpačce to bylo celé dva měsíce.

Pak se vyjasnilo a já se začala cítit čím dál lépe. Najednou jsem byla v pohodě, malého jsem zvládala a už jsem začala cítit i tu bezmeznou lásku. Hrozně mě mrzí, že jsem si to neužívala aod začátku.

Když se na to podívám teď s odstupem času, tak si vlastně to období už nechci připomínat. A proto se tady vypisuju, abych to ze sebe dostala a nemusela už na to myslet. Můj syn je pro mě vším a dala bych za něj život. Jen jsem čekala, že ta láska tu bude od začátku a ne až po takové době. Ale nevadí, i láska na druhý pohled je skvělá a já cítím opravdovou mateřskou lásku, k tomu mému zlatíčku, co teď chrupká v postýlce. A jsem za to neskonale vděčná, že ho mám.

Jo jo, člověk míní, život mění. Představovala jsem si ten začátek trochu jinak, ale jsem ráda, jak to dopadlo. Už zase vím, do čeho půjdeme s druhým prckem, který, doufám, někdy bude. :-) Po porodu jsem se zapřísáhla, že dítě už nikdy, ale vzpomínky blednou a já si přestávám vzpomínat proč, že jsem nechtěla druhé dítě. :-D

Děkuju všem, kdo si deníček přečte. Je to takové ohlednutí, že ne vše může začínat dobře, ale může to skvěle dopadnout.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Aureliana
440
21.4.14 04:19

Má to šťastný konec, tak je to SUPER :palec: Já neměla přímo deprese, ale u první jsem teda taky do nebe neskákala, byla to jak píšeš láska na druhý pohled ;)
Ale pak u dalšího to byl neuvěřitelný pocit- endorfiny, endorfiny, já byla jako znovuzrozená, mohla bych skály lámat. Při druhém porodu jsem byla v porodnici měsíc! A neuvěřitelně jsem si to tam užila:-)
Takže se nemusíš bát, že by to byla zase deprese, každý porod je jiný, třeba teď to bude láska na první pohled :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Claire7
2590
21.4.14 04:58

Hodne stesti :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Tiffy
38
21.4.14 07:15

Velmi pěkný deníček. Přeju hodně štěstí. Kamarádka si něco podobného taky zažila, ale nepřiznala si, že by potřebovala pomoc. Naštěstí teď už je z ní taky šťastná, milující matka.

  • načítám...
  • Zmínit
maki3012
2338
21.4.14 07:26

Naprosto tě chápu a věř, že se nemáš za co stydět. Prošla jsem si taky ošklivým šestinedělím a tolik jsem se styděla a bäla se o tom s kýmkoliv mluvit. Prostě hormony dělají své a my s tím nic nenaděláme. Hlavní je, že teď máme naše milované děti, za které bychom položili vlastní život.
Já za šest týdnů porodím druhé miminko a modlím se, abych ta láska přišla hned na první pohled!

  • načítám...
  • Zmínit
Saroya
17629
21.4.14 07:49

Někdy se poporodní deprese rozjede v souvislosti s těžkým nebo traumatickým porodem, tomu dvoudenní porod, i to ze o něm nepíšeš docela nahrává. Preju hodne sil se s tím poprat a porozumět tomu, co se stalo.aby se to nedorazilo na druhem porodu. hodně štěstí.

  • načítám...
  • Zmínit
Iman
80
21.4.14 09:47

Žádné sebeobviňovaní není na místě :-) hormony v šestinedělí ze mě taky udělaly trosku, která nevěděla, co se sebou, zvlášť po traumatickem, dlouhém porodu, problémy s kojením, atd… ale vše je pryč a říkám si, že druhé si užiju lépe a nebudu se obviňovat, když jsou to jen hormony… Drž se! :kytka: po

Příspěvek upraven 21.04.14 v 09:48

  • načítám...
  • Zmínit
Migda
160
21.4.14 10:51

Děkuju všem za podporu. Teď už jsme s Filípkem sehraná dvojka, takže je to v pohodě. Moje mamka mi ještě před porodem říkala, že porod je brnkačka, že teprve šestinedělí stojí za to. Já ji nevěřila a je pravda, že u porodu jsem se usmívala a pak mě to sešrotovalo.:-( Uklidňuje mě, že jsem si tu přečetla, že se to nemusí u druhého miminka opakovat. Ještě jednou děkuji za krásné komentáře.;-)

Příspěvek upraven 21.04.14 v 10:53

  • načítám...
  • Zmínit
PavluškaH
903
21.4.14 11:23

@Migda určitě to u druhého může být úplně jinak. Já jsem měla první porod vyvolávaný a skončil císařem-dva dny po něm jsem se začala cítit divně, neměla jsem chuť k jídlu, o miminko jsem se starala strojově-přebalit, nakojit, uspat-žádná radost. Lásku jsem si k němu musela vybudovat a byla jsem z toho taky nešťatná. Teď po druhé jsem šla na plánovaný císař a bylo to úplně jiné, lásku jsem cítila hned, pocity nádherné. Nevím čím to je, možná jsem už věděla co mě s miminkem čeká. První dítě je vždycky hrozná změna.

  • načítám...
  • Zmínit
Walerka
1119
21.4.14 12:52

Taky jsem si uzila svoje :(.nespavost, silene uzkosti, strach z dalsiho dne. Chystame se na druhe a uz ted mam strach.bylo to hrozne obdobi :|

  • načítám...
  • Zmínit
Migda
160
21.4.14 12:59

@Walerka To jsem měla také. Kdykoli šel manžel do práce, tak šílená úzkost, bála jsem se každé minuty co jsem byla sama. Nejhorší bylo, že obě babičky pracujou, takže nebyl nikdo, kdo by mi ho vzal třeba na procházku, abych mohla být chvilku sama. Neboj se, třeba to s druhým drobečkem bude úplně jiné.

  • načítám...
  • Zmínit
Migda
160
21.4.14 13:03

@PavluškaH Pevně v to věřím, že s druhým mimčem to bude jiné. Bohužel to ve mně nechalo tak špatné zkušenosti, že s druhým mímem nespěchám. Hold budou mít od sebe větší věkový rozdíl, ale dokud se na to nebudu cítit, tak po těch zkušenostech do toho zatím nepůjdu.

  • načítám...
  • Zmínit
saskula
103
21.4.14 20:50

Dobrý večer, je to hezký deníček. I já se bohužel musim přiznat, že jsem si musela lásku k synovi najít. Hrozně se mi po prvnim porodu změnil život, hrozné bylo kojení..Byla jsem ve stresu-dlouho. Když jsem po 7 letech byla znovu těhotná, bála jsem se svých pocitú, ale bylo to po porodu super, lásku jsem cítila hned. Kojení sice nic moc, tak jsem nasadila UV.Po dalších 7 letech opět to stejné a malého Kubíčka miluju strašně moc. Nejstaršímu synovi bude 18 let a ani bych si nevzpoměla na to jaké to bylo, ale stále čtu deníčky tady na E-mimino, tak si na to vzpomenu. Vše bude dobré..věřte mi :D

  • načítám...
  • Zmínit
Monicaa
5
21.4.14 22:25

Jsem moc ráda za tvůj deníček! Já prožívala něco podobného, porod se neobešel bez komplikací a taky mi dali malého později, to podle mě hraje také hodně roli a pak i fyzický stav. Mě to semlelo hlavně doma, po příchodu z nemocnice, ke všemu malej trpěl šílenýma kolikama a pořád plakal, vyspat se 2hod. v kuse byl luxus, k tomu pořád návštěvy, u kojení jsem trpěla kvůli popraskaným bradavkám. Pak ale jakoby někdo mávl kouzelným proutkem :-) narazila jsem pak na netu na článek o poporodní depresi a všechno sedělo. Teď (malému je 5 měsíců) mi přijde, že každnym dnem je ta mateřská láska silnější a silnější.

  • načítám...
  • Zmínit
Migda
160
22.4.14 21:03

@Monicaa To jste šikovná, že jste si to našla na netu. Já si to sama nechtěla přiznat a pak přišel manžel, jestli náhodou nemám poporodní psychózu, že to na mě sedí. Mě to totiž přišlo, že jsem naprosto selhala.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář