Nedočkavý dárek
- Porod
- Tersuita
- 29.07.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tak Vánoce 2012 budou poslední, které ještě strávíme ve dvou (teda ve třech počítámli i naší chlupatou mňoukavou potvoru). Těšila jsem se na ten klid, pohodu...
Termín jsem měla 16.1.2013, ale podle UTZ to vycházelo prý spíš ještě o pár dní později. Ve středu 5.12. – 6 týdnů před porodem – jsem nastoupila na mateřskou. Tedy, 5. jsem byla ještě v práci, večer jsem si tam sbalila všechno potřebné a naložila to s pomocí šéfa do auta, abych mohla doma v klidu pracovně pokračovat. Byli jsme domluvení, že do Vánoc budu normálně fungovat, byť z domova (dojíždím denně 55 km), a v lednu že uvidíme dle možností. Zároveň, že do Vánoc ještě asi 4× dorazím do firmy – na poradu, výběrko nových lidí apod. Na těch 6 týdnů, kdy budu už doma, ale ještě bez dětského křiku jsem se moc těšila.
V sobotu 8.12. jsem jela k tátovi na každoroční Mikulášskou, sejdou se tam vždycky všechny děti v rodině (aktuálně 10) se svými rodiči, je tam spousta jídla (yes! 
) a zároveň jsem tam měla sraz se švagrovou, která mi měla přivézt pytel s oblečením pro malou. Nekupovali jsme totiž žádné oblečky, protože jedna moje švagrová porodila v červnu 2012 a druhá v září 2012 – obě mají holky – takže zásoby zaručené. 
Jenže ta švagrová na ty oblečky zapomněla a nechala je doma. No nic, tak je doveze na Vánoce, vždyť o nic nejde, času dost…
Manžel šel místo Mikulášské na turnaj ve florbale a následně s chlapama na pivo (dodnes nechápu, jak mohl takové akci dát přednost před Mikulášskou se spoustou dětí! 
). Ani nevím, kdy dorazil domů, našla jsem ho až ráno na gauči. Chudák běžně vypije tak 2 piva a stačí, ale teď si dal asi 4 a k tomu nějakého panáka, tak mu nebylo moc dobře. Jako správná žena, která nechce svého muže děsit, jsem mu krátce po probuzení hrdě oznámila, že už asi vím, co jsou to ti poslíčci, že je od rána asi cítím a šla jsem přemýšlet do lednice, co si uděláme dobrého k obědu. Manžel mi zneklidněně položil několik inteligentních – nejspíš vlivem zbytkového opojení – otázek: „Jak tě bolí břicho? Jaký poslíčci? To jako rodíš? Fuj, mně je blbě…no tak to je jasný, ty prostě rodíš.“), čímž mě dost pobavil a v klidu jsem usedla k PC.
10:30
Poslíčci se ozývaly už asi 3 hodiny a vcelku v pravidelném intervalu, kolem 6-8 minut. Tak jsem se, pečlivě informovaná zejména deníčky a diskuzemi na eMiminu, vydala do sprchy, že je rozeženu. Aspoň si rovnou umyju hlavu, ve 14 hodin jsme měli zkoušku v divadle, tak ať vypadám trochu kulturně. Abych zapojila chlapa, řekla jsem mu, že mi bude psát časy, až na něj vždycky houknu. Po několika vysvětleních pochopil, co po něm chci a ujal se toho.
Provedla jsem rituální očistu, ale dlouho mě to nebavilo, tak jsem za chvíli vylezla. Časy stejný, intenzita stejná. Říkám, že to jsou poslíčci, protože kontrakce se po sprše rozjedou. Manžel už se mezitím aktivně vzdělával na internetu v oblasti „jak rozeznám kontrakce od poslíčků“ a když jsem vylezla, tak mi naprosto klidně oznamoval „To je jasnej porod, poslíčci se sprchou rozeženou.“ Snažila jsem se ho umlátit mými argumenty a navrch jsem přidala, že jsem teprve ve 34tt+4 a to se ještě nerodí, jestli to náhodou neví. No nic, dostala jsem příkaz vrátit se do koupelny a napustit si vanu, protože ta teprve to ukáže a já se jen sprchovala a navíc moc krátce. „Bezva, tak ale vaříš oběd, jinak tu zkoušku nestihneme.“ „Vzhledem k tomu, že rodíš, tak stejně na žádnou zkoušku nejedem.“ Prostě, když si chlap umane, že ženská rodí, nedá se nic dělat.
Ve vaně zase nuda a změna žádná. Možná ten čas se postupně zkrátil na 5-6min, ale jinak nic. „No tak dobře, zavolám do nemocnice a poptám se, ale budu akorát za pipku, co plaší.“ Zavolala jsem a přesně tak to bylo, nějaká sestra mi řekla, ať asi ještě počkám, jestli to nepřejde a nebo jestli chci, ať přijedu, že mi na dálku stejně nic neřekne. Užitečný telefonát.
OK, pojedeme na tu zkoušku dřív a cestou se stavíme v nemocnici, ať se na mě podívají, jestli je malá v pořádku a dají mi kdyžtak něco na zklidnění stahů. Snad si mě tam nenechají na udržování, no a budeme už v klidu pokračovat do divadla. „A sbal si rovnou i tašku do porodnice, protože stejně rodíš…“ Taky máte doma takovýho prudila plašanskýho? Ale než bych se s ním hádala, vzala jsem pár nutných věcí, i když zdaleka ne vše (třeba oblečení pro dítě fakt ne, zejména proto, že jsem žádné neměla – ani dítě, ani oblečení .
Bylo asi 12.30 a jeli jsme. Samozřejmě oběd jsme nestihli, tak jsem doufala, že aspoň na zkoušku ženský donesou buchty jako vždycky a dáme si tam. V porodnici mi otevřela „milá“ sestra se slovy „Vy jste ten 35.tt? Tak jste se rozhodla fakt přijet? Tak teda pojďte.“ Manžel zůstal za dveřmi a mě odvedli natočit monitor. Asi po půl hodině, co jsem tam ležela o samotě, dorazil nějaký doktor s tím, že si mě vyšetří. Nejdřív mi však povídá „Tak vy jste v 35.tt? No jo, to my tu normálně nerodíme, vozíme to do Ústí, tak uvidíme.“ Tak on si taky myslí, že snad budu rodit. Během pár vteřin mě vyšetřil (něžnost zapomněl asi doma) a zkonstatoval „No jo, tak tady už je to v běhu, to dneska bude. Otevřená na 2-3 prsty, tak to už vás asi radši nepovezeme, když to máte takhle pěkně rozjetý. Počkáme, až se to narodí a podle komplikací kdyžtak odvezeme jen mimčo, my tu na to nejsme moc dobře vybavení.“
Cože? Já jako fakt rodím? A jak odvézt mimčo? Zkusila jsem ho ještě zviklat. „A nešlo by to ještě rozchodit?“ „A kam byste tak jako chtěla jít?“ Hm, takže nešlo…
Po převléknutí mě dali rovnou na porodní sál a pustili mi tam muže. Obeznámila jsem mamku, že na zkoušku asi nedorazím, že jsme v porodnici a ještě jsem napsala sms šéfovi, že to výběrko ve čtvrtek asi nedám (odpověděl mi, že kdybych potřebovala s tím porodem nějak helfnout, tak u toho 2× byl, bezva ). Tak jsme tak seděli na porodním sále, manžel do mě ryl s tím, že „on to přece pozná, že rodím“ a já do něj s tím, že „mám hlad a měl místo řečí radši udělat ten oběd“, a čekali, co bude.
Když pro mě sestra přišla, ať si vezmu hygienické potřeby a jdu s ní a já si uvědomila, že z těchto potřeb mám jen ručník, poslala jsem muže domů pro další věci. Já tam zatím diktovala různé informace a jako dárek jsem za to dostala klystýr. Jupí. Mezitím mě asi i monitorovali a vyšetřovali, už přesně nevím, ale kolem 16.00 jsme už byli zase sami na porodním sále a čekali. Zpráva, že rodím se rozšířila jak mor, takže mi chodily různé sms, většinu času jsme na něco odpovídali, manžel si prohlédl různé lékařské nástroje a v mezičase jsme zaslechli i porod na vedlejším sále.
Kolem 17.30 stav stále stejný, bolesti asi po 5 minutách, intenzita silnější MS, nic, při čem by se nedalo povídat. Šla jsem zase na monitory (místnost vzdálená od sálu tak 20 metrů), muže jsem táhla s sebou, abych se tam nenudila. Sestry a doktor, když mě viděli, tak zkonstatovali, že se evidentně ještě nic neděje, že jsme tak rozjuchaní, tak že se na to teda podívají (sadisti!). Doktor mě vyšetřil, nález beze změny, napojili monitory a šli do vedlejší místnosti. My sledovali ozvy na monitoru, vše pořád kolem 140-150, takže normál. Za chvíli přišli s tím, že si mám lehnout na bok, OK, aspoň nějaká změna.
Ale najednou koukám a ozvy padají na 80-90. Voláme na ně, že na tom boku jsou ty ozvy nějaké nižší, tak přišli a že se mám tedy vrátit na záda. OK, vše je zpět a v pořádku. Ale po chvilce se doktor vrátil a říká mi, že mi radši píchnou vodu a dají trochu oxytocinu, že tam malá může být nějak špatně stočená, když ty ozvy na boku takhle padají a že tomu teda pomůžeme, aby se to buď rozjelo a kdyby se to nerozjelo, tak holt provedou císaře.
Kolem 18.00 jsem měla najednou ten den už druhou vanu – i když tahle byla jen lokální - a do kapačky mi kapal oxytocin. „A jak dlouho to asi bude trvat?“ ptal se manžel, aby se psychicky připravil na případnou bezesnou noc. „No to je různé, průměr je tak 1 cm za hodinu, takže to máte u vás 7-8 hod. Ale uvidíme, když se nebude nic dít, raději zakročíme sami.“ Uf, takže bezesná noc…
Strašná křeč, nemůžu se ani nadechnout, rukama se snažím něčeho držet, ale vůbec nevím, jak se mám natočit, manžel zírá na monitor a říká, že ozvy padají ještě níž. Najednou úleva, ozvy v normálu. No tak jestli budou ty kontrakce takovýhle, tak 7 hodin nedám ani omylem a ještě vleže na monitoru…A už zase, to samé, vůbec nevím, co mám dělat, jsem tou bolestí prakticky ochromená a ozvy padají na nulu. “Zavolej na ně vedle, dělej!“
Doktor přibíhá, jukne na monitor a hned volá anesteziologům, že tu máme akutního císaře, že má malá asi šňůru kolem krku a ty silné kontrakce ji přiškrcují. Manžel vypadá vyděšeně, já jsem v té bolesti hlavně ráda, že mě takhle nenechají těch 7 hodin. Takže taková bolest není normální? Hurá, už jsem se bála. Jak mám načtené ty deníčky, tak během toho, co mi na obličej dávají masku ještě říkám, že cítím tlak na konečník. Sestra na mě kouká jak na blázna a říká, že to není možné, ale volá na doktora, ten mi nestydatě odhrne plentu, koukne TAM a říká: „No jo, vždyť už je hlavička mezi nohama, tak změna plánu, rodíme. Přesouváme se na porodní sál!“ Aha Takže já v tomhle stavu někam jdu? Bezva, bude legrace
Držím si mezi nohama ručník (a hlavičku dítěte), manžel mi veze kapačku, na kterou jsem napojená, sestry mi otevírají dveře a doprovod mi už dělají i další doktoři, co přišli na toho akutního císaře. Průvod jak na prvního máje. Na sále jsem zalehla na postel a teď následoval ten největší úkol – přijít na to, jak že se ta postel polohuje z běžné ležící na tu porodní? Holt měli je nové, tak s tím ještě neuměli. Rébus nakonec vyřeší manžel, který postel nastaví a pomůže mi do chytů přivázat nohy (jo mučit mě, to by mu šlo).
„Až budete mít kontrakci, tak tlačte!“ Ok, čekám. „Tak tlačte!“ „Ale já teď nemám kontrakci.“ „Neodmlouvej a tlač!“ šikanuje mě můj vlastní muž.
Ale to už přichází i ta kontrakce a tlačím, cítím drobná píchnutí – injekce, aby mě po porodu nebolelo šití, šikovný. Tlačím, tlačím, tlačím, mám žízeň. „Až po porodu, teď vám maximálně může muž navlhčit rty.“ Týrání neviňátek to je, já to říkám furt.
„Pořádně tlačte nebo si budu muset pomoct kleštěma.“ Tlačím jako o život, i když nás na kurzu přesvědčovali, že kleště nejsou už dnes žádná hrůza, nechci je. Asistentka pomáhá, zatlačí mi na břicho (prý, já ani nevím vlastně) a najednou to šplouchlo a bolest je pryč. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to asi tím, že je dítě venku.
Najednou slyším pláč, celkem silný, možná spíš řev a zároveň primáře dětského oddělení, jak malou ze vzdálenosti asi 2 metrů ohodnotí „Tu nikam nevozte, ta má plíce v pořádku“. Venku je sněhová vánice a ze sálu pomalu odcházejí všichni přítomní – dětský primář, anesteziolog, ten, co měl provádět operaci atd. Malá má 2170 g a 43 cm, čas narození 18:27, apgar 10-10-10.
Měla sice šňůru okolo krku, ale nebyla přidušená. Jen jak byl porod moc rychlý, tak se v těch porodních cestách pěkně omlátila a měla úplně modrou hlavičku – jako jeden velký hematom. Po chviličce mi ji přinesli ukázat – zachumlanou do bílé zavinovačky, koukala jen ta modrá hlavička – dneska když ty fotky vidím, vypadala hrozně, ale v tu chvíli mi to přišlo strašně vtipný, asi z té úlevy, že je to za mnou a že je Evelínka v pořádku. Museli ji odnést na zahřívání do inkubátoru, takže jsme na sále zůstali jen s manželem a zašívajícím doktorem. Ale to trvalo jen chvilku, pak už jsme jen telefonovali, odpovídali na gratulace apod. Po 2 hodinách jsem se šla osprchovat a šli jsme se podívat na dětské, jak malou koupou. Ještě jsme si ji pochovali a pak mě odvedli na pokoj, kde čekalo skvělé překvapení – večeře! Nebýt porodu, byl by to nejlepší zážitek z celého dne.
Domů jsme šly už po 6 dnech s přesně 2000g, malá se krásně rozpila (i když přes kloboučky) a kdyby neměla žloutenku, šly bychom možná i dříve. Dodnes nevím, proč se porod rozjel o tolik dřív, ani z doktorů mi to nikdo neuměl říct, takže zbývá jen ten důvod, na který jsme přišli sami – prostě je vyčůraná a chtěla dárky k Vánocům. Teď je jí 7,5 měsíce a vyčůraná je furt, takže se mi to zdá dost pravděpodobné.
Hezký den všem!
Přečtěte si také
Jsem naprogramovaná vstávat za světla. Ta ranní tma mě ničí
- Anonymní
- 23.10.26
- 18
Vůbec se nedivím, že na podzim lidé trpí víc depresemi. Jakmile totiž člověku zazvoní budík a venku je stále tma, je to jako rána palicí. Já jsem aktuálně na vrcholu těchto stavů a každé ráno...
Cizí lidé v naší posteli? Manžel zuřil, když jsem mu navrhla dovolenou zadarmo
- Anonymní
- 23.10.26
- 50
Chtěla jsem dětem dopřát pořádnou dovolenou, aniž bychom za ni utratili všechny úspory. Když jsem ale navrhla výměnu domu s někým z druhého konce světa, manžel se na mě podíval, jako bych se...
Už aby byla pořádná zima. Sousedi konečně přestanou hulit na balkonech
- Anonymní
- 22.10.26
- 957
Bydlíme v přízemí a celoročně se potýkáme s jednou nepříjemnou věcí. Oba byty nad námi obývají kuřáci. Nejen, že nám věčně smrdí do oken, když si chce člověk trochu vyvětrat, ale když trochu...
Manžel se mnou už vůbec nespí. Mám se smířit s tím, že už mě nechce?
- Anonymní
- 22.10.26
- 1125
Jsme spolu dvanáct let. Na začátku jsme se od sebe skoro nemohli odtrhnout. Stačil letmý dotek a oba jsme věděli, kam večer povede. Dnes si vedle sebe leháme, manžel mi dá pusu na dobrou noc, otočí...
„Mami, zamkla jsi domeček?“ Měla bych být pyšná, ale spíš mu kazím dětství
- Anonymní
- 22.10.26
- 672
Všude kolem sebe vídám mámy, které ráno napomínají své děti, kontrolují jim batůžky, třikrát připomínají rukavice a vedou je pomyslně za ruku po celý den. U nás je to přesně naopak. Já jsem totiž...
Rozplývám se nad Hemsworthem, kolegou i poslíčkem. Manžel mě nechává chladnou
- Anonymní
- 22.10.26
- 581
Je mi skoro čtyřicet a jsem nadržená. Cítím se tak už alespoň rok. Nevím, jestli je to nějaká známka přechodu, nebo mi jen po letech manželství definitivně přeskočilo, ale vzrušuje mě téměř každý...
Manžel mi tvrdil, že nemáme peníze. Pak jsem zjistila, kam mizí jeho výplata
- Anonymní
- 22.10.26
- 1901
Můj muž se vždycky tvářil jako velký šetřílek. A poté, co všechno neuvěřitelně zdražilo, neřeší prakticky nic jiného než peníze. Musela jsem nakupovat ve slevách, otáčet každou korunu, abychom...
Zalezli jsme do vířivky a syn nás zamkl. V županu jsme šli přes celou ves
- Anonymní
- 21.10.26
- 9481
Měl to být romantický podzimní večer, sklenička vína a příjemný relax v teplé vodě. Místo toho jsme zažili jedno z nejstresovějších dobrodružství našeho života, na které jen tak nezapomeneme.
„Kašle, přijďte si pro ni!“ Vrací mi dceru ze školky, protože jsem doma?
- Anonymní
- 21.10.26
- 1685
Pozoruji dceru, jak si spokojeně staví kostky na koberci. Zpívá si u toho písničku, směje se a vypadá jako to nejzdravější dítě na světě. Přesto jsem ještě před dvěma hodinami stála ve školce s...
Podzimní ranní špička jen pro otrlé. Každý den sklidím alespoň dvě výhružky
- Anonymní
- 21.10.26
- 860
Jsem z Prahy, jakmile začne být trochu sychravo a chladno, všichni Pražáci začnou okamžitě jezdit autem do práce. Mě bohužel nic jiného nezbývá. Děti musím rozvést do škol a rychlejší alternativa...
gratuluji k malé 
Musela to byt celkem romantika, ta snehova vanice za okny a porod. Z predcasnaku si nic nedelejte, ja rodila 35+1 (mala 47cm, 2420g), ale musely jsme si v porodce pobyt az do jejiho ukoncenyho 37tt (me totiz pit nechtela a tak po 5 tydnech marnych boju skoncila na Nutrilonu). Preju jen krasne a pohodove dny a gratuluju nejen k mimcu, ale i k manzelovi, protoze z denicku pusobi jako velky sympatak, ktery Vas v tom nenecha, ani kdyby trakare padaly 
.. bya to vůbec porodnice??? 
(a to nejsem škodolibá, fakt 
takže vlastně za hodinu jsem stihla 7cm 