Od seznámení až do teď
- Porod
- veronika6913
- 06.04.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Četla jsem teď jeden deníček a ten mě inspiroval k tomu, abych si sem jeden také napsala. Ráda vzpomínám na to, jak se náš Toníček narodil... a takhle si to budu moci čas od času přečíst a zasnít se, jaké to bylo. :)
Začalo to v galerii v Nových Butovicích, když jsem se seznámila s přítelem… Hned po škole jsem se totiž přestěhovala do Prahy a musela jsem si najít rychle nějakou práci. Dala jsem na internet životopisy a skoro vzápětí mi volal pan provozní z jednoho fast foodu v Butovicích. A hned jsem se taky domluvili. Nastoupila jsem jako pokladní…
V zimě 2011 k nám začala chodit taková partička a mezi nima bych takovej jeden hezkej kluk, drobné postavy. Líbil se mi a zaujal mě. Chodili k nám celkem často a hlavně na pivo z plechu. Vlastně skoro jen na to pivo, kvůli nim bylo jeden čas neustále vyprodaný. 
Pokaždé, když přišli, někdo z nich šel k nám pro piva a ostatní si zatím sedli ke stolům. Ten kluk, co se mi líbil, si vždycky sedl tak, abysme na sebe viděli. 
Pak jsme po sobě koukali celou dobu, co tam seděli. On pak i sám chodil a seděl naproti našemu fast foodu a koukali jsme po sobě.
Byla jsem z něj tak nervózní. Pamatuju si, jak se mi roztlouklo srdce a rozklepaly nohy vždycky, když jsem ho zahlédla. Později jsem se od kamaráda dozvěděla, že ho zná a že pracuje vzadu na bowlingu. Přes toho kamaráda jsme se vlastně seznámili.
Když jsem se jednou dozvěděla, že se na mě ten kluk ptal, řekla jsem si hned o jeho Facebook. Tu noc jsme si poprvé psali. A psali jsem si opravdu celou noc! Asi do 6 do rána.
A tak to začalo, první schůzky… Trávili jsme spolu všechen volný čas. Bylo to vlastně všechno hrozně rychlý, ale my jsme bez sebe nemohli být. Přišlo nám, že se známe celou věčnost.
Po necelých dvou měsících jsme si našli společný byt a nastěhovali se k sobě.
Byli jsme moc šťastní a byli pořád spolu. Dalších pár měsíců uteklo jako voda a my začali mluvit o miminku. Začali jsme ho moc chtít a chtěli jsme se o něj začít snažit. Musela jsem si tedy najít gynekologa, jelikož jsem měla v 18 nějaké problémy a bylo mi tenkrát řečeno, že mám nula procentní možnost otěhotnět. Podstoupila jsem jednu operaci, kde mi odstranili srůsty na vejcovodech a cystu na vaječníku. Ale měla jsem jít po půl roce ještě na jednu a na tu už se bohužel nedostalo. Odstěhovala jsem se a pak už jsem na to nějak neměla moc čas myslet. Ještě nutno dodat, že jakmile mi bylo řečeno, že nemohu otěhotnět, vysadila jsem antikoncepci a celou tu dobu, co jsem byla s přítelem, jsme se nijak nechránili.
Našla jsem si tedy toho gynekologa tady v Praze a šla za ním s tím, že bych chtěla miminko a řekla mu o předchozích potížích. Pan doktor mě vyslechl, vzal si jméno mého předchozího gynekolga a řekl, ať přijdu za dva týdny, až mu můj bývalý doktor pošle více informací.
Mezitím jsem si zjistila vše o tom, kdy je nejlepší čas na početí, jaké jsou lepší polohy, že je dobré po sexu hned nevstávat a třeba i na chvíli podložit zadek polštářem. Zkoušela jsem to během těch dvou týdnů.
Když jsem pak přišla k panu doktorovi, nějaké informace od mého bývalého gynekologa sice měl, ale byly dost chabé. Tak řekl, že mě prohlídne a uvidíme co dál. Ještě se mě zeptal na nějaké potíže apod. Nic mi nebylo až na to, že už jsem to měla tři dny mít. Řekl, že mi teda udělá ulzrazvuk… a jeho slova? „No, tak to vypadá, že jste těhotná. Celkem dobrý na to, že nemůžete mít děti.“
Nemohla jsem popadnout dech, začala jsem brečet jak malá holka a byla štěstím bez sebe. Byla jsem ve třetím týdnu těhotenství. Přítel na mě čekal v čekárně, musela jsem mu to hned říct.
Moc krásně se o mě staral, dával na mě pozor, mazal mi bříško olejíčkem… bylo to krásný. Do té doby, než mi zemřela nejmilovanejší osoba, bez které bych byla bůh ví kde. Ona jediná se o mě posledních pár let starala. Vždycky jsem jí moc milovala. Vážila jsem si jí ze všech lidí nejvíc. Byla to moje babička. 
Byla silně obézní, už skoro nemohla chodit, posledních asi 5 let nevyšla z bytu. Ale byla moc hodná. Byla nejlepší! Můj přítel Tonda ji měl taky moc rád. Jezdili jsme za ní často a povídali si o všem možným, s přítelem si moc rozuměli.
Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná (to bylo na začátku října), babička byla první, komu jsme to řekli. Ležela na posteli, bylo vidět, že má radost, ale tou dobou už bylo znát, že jí je hůř. V prosinci zratila vědomí a skončila v nemocnici. Chodili jsme za ní, jak to jen šlo, snažili se jí pomoct, zařídit operace apod., ale bylo na to pozdě.
Babička si moc přála vědět, jestli to bude holka nebo kluk. Dozvěděli jsme se to asi dva týdny po tom, co babička zemřela. :'(
A pak už se to vezlo… Děda byl v dost špatný finanční situaci, a tak nás poprosil, jestli bysme se nemohli nastěhovat k němu a ke strejdovi. Děda hodně let dost pije, bála jsem se toho. Věděla jsem, že to nebude snadný - jeden pokoj, společný záchod, koupelna, kuchyň a děda, který když se napije…
Zkrátka nic moc hygienického pro dítě, ale nechtěli jsme ho nechat ve štychu, a tak jsme na to přistoupili. Ale musel nám slíbit, že nebude pít. Tak jsme se v lednu stěhovali.
Asi tři dny na to jsem si v práci všimla, že mám pupínky na rukách. Hrozně to svědilo, nevěděli jsme, co to je, a tak jsem šla na kožní. Tam jsem se dozvěděla, že jsem pokousaná od štěnic. Přijeli jsme domu a začali jsme hledat. Samozřejmě tam byli. Bylo to strašný. Když jsme to začali řešit, říkal nám strejda, že mu děda trvdil, že nám o nich řekl. Vyplynulo z toho, že nám je vědomě zatajil i přes to, že věděl, že čekáme miminko. Já musela do práce chodit zahalená, denně jsem brečela a chtěla od tamtud pryč. Děda samozřejmě dost pil.
Všechno bylo hrozný, hlavně ta představa, že bych do takového prostředí měla přivést dítě… hrůza! Za co nám to děda udělal, říkala jsem si.. a to nemluvím o tom, že se nás pokusil okrást na nájmu. To se mu teda nepovedlo. Ale i přes to všechno jsme byli ochotní mu dát jen tak nějaké peníze k prvním dvěma nájmům navíc. Tolik peněz jsme nastrkali do štěnic, které nám zatajil a ani nebyl schopen vydržet nepít.
Byla jsem na dně. Vážně jsem těch pár měsíců jen probrečela a trápila se. Měla jsem na dědu vztek. Proč nám to udělal?? :'( Naštěstí jsme se v květnu, hned jak to šlo, po čtyřech měsících stresu a vzteku přestěhovali zase do vlastního.
Bylo to dost náročné. Prohlédnout do puntíku všechny naše věci, všechny věci vyprat na 60 - zkrátka zajistit, abysme si ty mrchy nedotáhli do nového. Můžu tomu nejspíš říkat štěstí, protože jsme si je do nového bytu opravdu nepřinesli.
Ale takové těhotenství jsem si teda nepředstavovala. Díky dědovi jsem ho měla půlku zkaženou. Ale co, je to za námi, zvládli jsme to spolu a teď máme ještě měsíc a půl, než přijde mimi na svět…
Ten zbývající měsíc a kousek už jsem si užila konečně klidu a štěstí. 8.6.2013 jsme jeli ke švagrové na baráček. Je to kousek za Prahou. Já měla 6 dní do termínu, ale už jsem sotva chodila. Vážně jsem se nemohla dočkat, až už to přijde. Byl to náročný den. Daleká cesta tramvají, metrem a pak ještě dost daleko autobusem a od autobusu asi dva kilometry do kopce k baráčku. A k tomu hrozný horko.
Na baráčku jsme si udělali ohýnek a opékali buřty. Hrozně mě bolela kostrč od sezení, ale když jsem stála, tak mě zase tahalo to těžký břicho a bolely nohy. Bylo to děsný
Domů jsme přijeli něco po 21. hodině. Vykoupali jsme se a utahaný zalehli. Spalo se mi špatně už posledních pár dní, to bříško veliký.
Byly asi 4 hodiny ráno, když jsem se zvedla, že si dojdu na záchod. V podbřišku mě trošičku píchlo, ale nic neobvyklého. To mě pobolívalo celé těhotenství, proto jsem i dřív skončila v práci. Došla jsem si teda na záchod a čůrám. Ale už jsem měla pocit, že jsem dočůrala, ale pořád malinkym čůrkem něco teče, tak jsem ještě chvilku zůstala sedět.
Po chvilce mi došlo, že mi teda asi praskla voda, tak jsem se zvedla a najednou to začalo téct víc. Tak jsem spěchala pro ručník a slyšela jsem přítele z obýváku, jak volá, jestli je vše v pořádku. Řekla jsem mu, že jo, že mi jen praskla voda a on začal plašit. Musela jsem ho uklidnit. Pak jsme si sedli, že teda zavoláme sanitku. Pomalu jsem začínala cítit stahy, ale opravdu jen slabounce.
Po 4 minutách, kdy přijela sanitka, jsem se oblékla, ale vzápětí jsem měla kalhoty totálně mokré. Pan záchranář říkal, ať jsme v klidu, že když skoro necítím kontrakce, tak budu rodit nejdřív večer.
Přijeli jsme do nemocnice, převlékla jsem se do košile a šla na příjem na monitor. Bylo skoro třičtvrtě na 5 a kontrakce měly stejný interval, ale cítit byly už o něco víc. Přítele poslali domu, že až bude čas, zavoláme ho.
Šla jsem na přípravný pokoj kolem čtvrt na 6. Během hodinky už jsem musela trochu hopsat na míči, protože kontrakce začínaly být dost nepříjemné. Pak přišla na řadu teplá sprcha. Už to celkem bolelo, tak mě sestřička zkontrovala a hups, byla jsem otevřená na 5. Řekla mi, ať zavolám tatínkovi, že se porod blíží a ať se přesunu na porodní pokoj.
Udělali klystýr a to už byly bolesti veliké. Kolik v tu chvíli bylo hodin, nevím, ale šlo to hodně rychle. Po klystýru jsem seděla na záchodě v hrozných bolestech a měla jsem pocit, že do toho záchodu porodím. Dávala jsem si teplé sprchy, ale vůbec to nepomáhalo. Brečela jsem a bolestí jsem se pomalu neudržela na nohou. Sestřička říkala netlačit, ale při kontrakci to tlačilo úplně samo a najednou ve sprše všude krev.
Najednou jsem slyšela přítele, jak klepe a ptá se, jestli jsem v pořádku. Byl jsem tak šťastná, že je konečně u mě. Sestřička mi řekla, ať se položím na křeslo, jestli už nechci být ve sprše, ukázala, jak mam dýchat, a odešla.
Byla jsem v šoku! Měla jsem pocit, že tam snad porodím sama, byla jsem tam sama s přítelem a doktor nikde. Asi po 10 minutách přišla sestra a zkontrolovala mě. Pak přišel doktor a šli jsme na to! „Tak a teď pořádně zatlačte. A nekřičte u toho, musíte dýchat, myslete na miminko…“ Ach bože, jaká to byla bolest a jak mě to nutilo křičet a brečet. Kdyby u mě nebyl přítel, nevím, jak bych to zvládla. Moc mi pomáhal i při tom čekání na doktora. Pořád mi opakoval dýchání a já to dělala, jak on říkal, a tak jsme to díky němu zvládli.
Potom jsem viděla, jak doktor sahá po nůžkách, a automaticky jsem při další kontrakci co nejvíc zatlačila, abych necítila to nastříhnutí. A poslední zatlačení a šup! Bříško prázdný a já koukám, jak pan doktor chytá toho našeho zakrváceného cipíska.
Pohled na to prázdné bříško byl hrozný. Ale náš malej Toníček byl konečně na světě. Byl tam, vedle mě. Narodil se 9. 6. 2013 v 7:45, měřil 50 cm a vážil 3630 g. Byl nádhernej.
Ani léky na bolest nebyly potřeba, jelikož to šlo všechno tak rychle. Moje první miminko a porod trval celkem od prasknutí vody 3 hodiny a 45 minut. Jaká nádhera, říkám si teď, když známá měla bolesti 16 hodin.
Toníček byl zdravej, jen měl žloutenku, trošku silnější. Ale domů z porodnice nás pustili už po třech dnech. Mezitím jsem se naučila s ním trošku manipulovat, kojit apod.
A jak rostl? Ach jo, strašně rychle. Už to vůbec není takový to malinkatý mimi. Je mu 9 a půl měsíce a je to pěknej rošťák! Od sedmi měsíců chodí kolem nábytku, hraje s náma na honěnou a na schovávanou. Hračky ho nebaví, ale vše, co mu nepatří do rukou, má nejraději.
Krásně papá lžičkou i kousky zvládá. Zkrátka je to už velkej chlapák. Ale je krásný pozorovat ty pokroky a nové věci, kterým se neustále učí. Je prostě úžasnej a my jsme moc rádi, že ho máme. A moc rádi vzpomínáme na to, jak přišel na svět, jak byl malinkej a jak rostl… Je to takovej malej zázrak. <3
Přečtěte si také
Rodiče nám hlídají zadarmo, ale manžel by raději platil chůvu. Nemůže je vystát
- Anonymní
- 18.10.26
- 5158
Moji rodiče nám pohlídají kdykoli je potřeba. Vím, jaké je to v dnešní době štěstí. Jenže Mirek na ně pořád nadává. Podle něj jsou vlezlí, děti akorát rozmazlují, vaří jim nezdravá jídla, doma nám...
V mládí jsem byla krásná a úspěšná. Teď je mi přes 40, jsem tlustá a bez práce
- Anonymní
- 18.10.26
- 11954
Říká se, že každý svého štěstí strůjce. Mně ale život naložil tak nějak víc, než je zdrávo. Když si prohlížím fotky z maturitního večírku nebo z doby studií na vysoké, chce se mi brečet. Dívá se na...
Nechtěla jsem děti uplácet. Pak jsem jim dala stovku za uklizený pokoj
- Anonymní
- 18.10.26
- 2751
Nikdy jsem nechápala rodiče, kteří svým dětem platí za běžné domácí povinnosti. Uklidit si pokoj přece není žádná brigáda. Je to jejich pokoj, jejich věci a hlavně jejich nepořádek. Vždycky jsem si...
„Děda je zlej, ubližoval mamince.“ Pětiletý syn odmítá mluvit s vlastním dědou
- Anonymní
- 18.10.26
- 3441
Táta měl pocit, že se jen nevinně baví. Pro mě to ale byla další lekce z ponižování a pro mého pětiletého syna okamžik, kdy viděl, jak někdo ubližuje jeho mámě. O víkendu se stala taková blbá...
Manžel mě podvedl s nejlepší kamarádkou. Naše děti chodí do stejné školy
- Anonymní
- 18.10.26
- 2749
Důvěřovala jsem jí natolik, že jsem jí vyprávěla i o problémech v manželství. Teď vím, že se v té době scházela s mým mužem. Nejhorší je, že se jí nemůžu jednoduše vyhnout. Naše děti jsou kamarádi...
Tchyně mi tajně vyzvedávala syna ze školky. Pak jsem zjistila, co mu říká
- Anonymní
- 17.10.26
- 8763
Nikdy jsem si nemyslela, že budu řešit problém s tím, že někdo chce trávit čas s mým dítětem. Jenže moje tchyně začala dělat věci za mými zády – a nejhorší nebylo samotné vyzvedávání ze školky, ale...
Našla jsem způsob, jak manžela udržet po sexu vzhůru. Za vším hledej peníze
- Anonymní
- 17.10.26
- 2199
Existuje několik věcí, které jsou po sexu téměř jisté. Člověk je příjemně unavený, spokojený a má pocit, že by svět mohl na chvíli počkat. U mého manžela je ale jisté ještě něco. Usne. Prakticky...
Manžel zastavil rekonstrukci. Vadí mu trvalé bydliště mého bratra v našem domě
- Anonymní
- 17.10.26
- 5001
Žijeme v rodinném domě, který nám darovali moji rodiče. Ti si na stáří pořídili malý byt, můj bratr se osamostatnil, naši mu dali peníze na jeho bydlení a dům zůstal nám s manželem a dětmi. Rodiče...
Manžel jezdí stále častěji na služebky. Když usnou děti, tajně pláču
- Anonymní
- 17.10.26
- 2424
Ještě před pár lety bych si myslela, že mám doma ideálního chlapa. Pracuje, stará se o rodinu, a když musí odjet na služební cestu, přiveze mi čokoládu nebo alespoň nějakou historku z hotelu....
Křičela jsem na dceru kvůli špatnému prospěchu. Místo reakce omdlela
- Anonymní
- 17.10.26
- 3942
Představa, že moje čtrnáctiletá dcera nezvládne přijímačky a zničí si budoucnost, mě v posledních týdnech budila ze spaní. Jenže dnes ráno jsem pochopila, že hranice mezi motivací a nebezpečným...
a máma? Ta zmizela s mladym klukem pryč a nikdo o ní asi rok a půl nic nevěděl. Ani se nám neozvala. Vrátila se, když byla v osmém měsíci těhu. Myslela jsem, že už sní nikdy nedokážu promluvit, ale když jsem jí viděla, musela jsem brečet. Prý byli celou tu dobu v Praze a žili tu jako bezdomovci, až když už přemýšleli o smrti, rozhodli vrátit se k nám na vesnici.. Do teď bydlí u mámy toho kluka, se kterym tenkrát utekla. A kdyby nebylo jeho maminky, neměli by děti čim krmit ani do čeho obléknout. Nemaj vůbec nic a on ani práci. Pořád jen meditujou a čekají, že jim z nebe přijdou nějaký velký peníze nebo co. Zbláznili se..:-/ 
Musim rict ze ten komentar k denicku me vzal mnohem vice nez samotny denicek 
nj, ty Butovice.. 