Příbramačky a okolňačky č.2

Naše seznámení s manželem proběhlo na diskotéce, nikdy před tím jsme se neviděli i přes to, že jsme bydleli tak 300m od sebe. Toho večera se mi vůbec, ale vůbec nikam nechtělo, ale kamarádka mě přemlouvala tak dlouho až jsem se nakonec rozhodla, že půjdu. Šli jsme na diskotéku v Březnici, to tu tehdy ještě diskotéky byly každou sobotu. Ze začátku docela nuda, už v jedenáct hodin jsem byla rozhodnutá, že počkám ještě půl hodiny a půjdu domů. Jenže pak jsme šli s kamarádkou okolo baru no a tam stál ON. Vysoký, hnědovlasý kluk silnější postavy.Tak krásně se na mě usmál, že jsem přestala vnímat okolní svět. Opravdu, to by jste museli zažít.
S kamarádkou jsme okolo něj a jeho kamarádů prošli a šli jsme tancovat. Asi po pěti minutách jsem zjistila, že na mě pořád někdo kouká, asi to znáte takový ten nepříjemný pocit, že vás někdo sleduje, ale byl to zase ON. Najednou někam zmizel a já byla docela zklamaná, ale jaké bylo překvapení když jsem se otočila a ON stál za mnou a ptal se mě zda mě může pozvat na něco k pití. Samozřejmě, že jsem neodmítla, kdybych to udělala, myslím, že by to byla největší chyba v mém životě. Jak jsme tak byli u baru a povídali si čas strašně rychle utíkal a najednou jsem zjistila, že je mi s tímto člověkem tak, jako bych ho znala snad celou věčnost. Nepřála jsem si nic jiného než aby to nikdy neskončilo.
Diskotéka se chýlila ke konci a já začala řešit odchod domů. Rozloučili jsme se a já zamířila k domovu. Asi v půlce cesty mě dohnal a řekl zda mě může doprovodit. Povídali jsme si celou cestu a snad ještě dvě hodiny potom. Oba dva jsme věděli, že bez sebe nechceme být. Oba dva jsme byli v té době nezadaní, takže tomu nic nestálo v cestě. Od té doby jsme spolu pořád.
Kromě týdne co byl na horách se svými kamarády, na hory odjel pár hodin po našem seznámení, ale prý to tam nemohl vydržet, protože z hor se k mému překvapení vrátil o dva dny dříve než měl.

Za měsíc od našeho seznámení jsme se rozhodli, že budeme bydlet spolu. Začali jsme shánět byt, nebylo to nic jednoduchého, ale po čtrnácti dnech se na nás usmálo štěstí a mohli jsme plánovat naše stěhování. Bylo to jak moje tak i jeho první bydlení s osobou opačného bydlení. Nebudu nikomu nic nalhávat a přiznám se, že jsem z toho měla docela obavy, ale moje obavy byly naprosto zbytečné, všechno bylo naprosto super.

Po osmi měsících našeho chození přišel přítel s návrhem zda bych si s ním chtěla pořídit miminko. Souhlasila jsem, v podvědomí jsem tuto myšlenku měla taky, ale nechtěla jsem s ní přijít jako první asi aby se nějak nelekl nebo co.
Vy:,–(ila jsem antikoncepci a začali jsme se snažit.V té době jsme jeli na dovolenou do Řecka na Korfu, měla přijít menstruace, ale pořád nic, už jsem se nemohla dočkat domů abych si mohla udělat test. Jenže po udělání těhotenského testu jsem byla strašně zklamaná, objevila se jenom jedna čárka. Řekla jsem si no nic, snad příště a test nechala ležet na umyvadle v koupelně. Když přišel přítel z práce tak ho tam našel a pak za mnou přiběhl do kuchyně a řekl mi jak to že jsem mu tu novinu neřekla. Koukala jsem na něj docela nechápavě, ale pak když mi ukázal můj těhotenský test, který jsem nechala v koupelně a koukla na něj tak tam najednou byli ty čárky dvě. Druhá sice jen slabá, ale byla tam.Byla jsem neskutečně šťastná. Po 14- ti dnech našeho snažení jsme čekali miminko. Teď už zbývalo jen to oznámit rodičům. Našim jsem to oznámila sama a to asi po 14-ti dnech, měla jsem z toho strašný strach, jsou to přece jenom rodiče a já měla a mám hrozně přísného tátu, takže asi proto byl ten strach. Ale k mému údivu naši byli nadšení a abych byla upřímná tak právě můj taťka byl nadšený víc než mamka. U Milanovo rodičů jsme to řekli jen tak mezi řečí, ze začátku jim to nějak nedošlo, ale po několika minutách jim to došlo a byli taky rádi. Milanovo mamka plakala a taťka hned že musím jíst za dva a dávat na sebe pozor. Takže takhle asi o našem oznámení těhotenství.

Začali jsme plánovat svatbu, kterou jsme stanovili na 12.12.2003. Svatba byla malá, jen v rodinném kruhu, ale za nic na světě bych jí neměnila. Přece jenom jsem byla už ve čtvrtém měsíci těhotenství a byla jsem utahaná a večer už v devět hodin jsem odpadla.

Těhotenství probíhalo klidně, sice jsem byla doma na rizikovém, ale potíže jsem neměla. Termíny porodu jsem měla stanoveny na 29.5.2004 a 30.5.2004. Čím více se to blížilo oba dva jsme byli nervoznější.Byla jsem v 9 měsíci a v tom přišla rána. Tchýně přišla od doktora se strašnou zprávou, rakovina. To slovo zní tak strašně jednoduše, ale je to něco hrozného. Už to budou dva roky co s rakovinou bojuje. Zatím úspěšně, ale tahle nemoc jí pohlcuje čím dál tím víc, přišla už o dva orgány a ne a ne jí zastavit, ale je statečná, nepoznala jsem člověka který by to navenek snášel tak dobře. Vím, že uvnitř sebe se strašně bojí, ale nedává to najevo. Mám jí strašně ráda, a přeju si aby léčba už konečně zabrala a bylo zase všechno v pohodě. Čekali jsme pořád kdy už to přijde a ono pořád nic, už jsem měla po obou termínech a pořád nic. Nakonec jsem nastupovala 9.6.2004 do nemocnice na pozorování. Už při příjmu když mi měřili pánev tak mi oznámili, že budu muset porodit císařem. Nějak zvlášť mi to nevadilo, možná jsem si i trošku oddychla, z porodu jsem totiž měla hrozný strach, ale na druhou stranu kdo ho asi nemá. 10.6.2004 za mnou na pokoj přišla primářka Hochmutová a řekla mi, že příští den mi provedou ten císařský řez. Ten den jsem podepisovala snad 10 papírů a domluvili se se mnou na tom, že nebudu mít celkovou narkózu, ale epidurál. Byla jsem nadšená, že uvidím miminko hned co ho vyndají. Večer před zákrokem jsem ale najednou začala krvácet, nebylo to sice nějak moc, ale přesto jsem šla za sestrou a oznámila jsem jí to. Řekla mi, že buď to vydrží miminko do rána a nebo bude muset na svět už v noci. Dala mi prášek na uklidnění a já šla spát. Myslela jsem si, že neusnu, ale byla jsem tuhá do pěti minut. Ráno v šest mě přišla sestra vzbudit a jeli jsme na porodní sál. Tam jsem prodělala všechny procedůry, ještě poslední políbení s manželem a šla jsem na to. Manžel čekal za dveřmi. Když mi napichovali epidural tak jsem viděla snad všechny svaté jaká to byla bolest, ale v tu chvíli jsem to vůbec neřešila. Operace začala v 8:30, primář si se mnou povídal a popisoval mi co dělá a tak. Malá se narodila v 8:42 v pátek 11.6.2004. Neskutečný pocit štěstí když jsem jí poprvé viděla. Byla tak maličká a krásná. Měla 52 cm a 3800g. Moje dny v porodnici utíkali celkem rychle, když se člověk učí něco nového tak to docela utíká. Na oddělení poporodní péče a oddělení šestinedělí se mi vůbec nelíbilo, nebylo to prostředím, ale přístupem sester. Ale to už je na jiný deníček.

Verunka je šikovná malá žabka a je naším největším štěstím. Druhé miminko také plánujeme, ale myslíme, že ještě počkáme, moje myšlenky na porodnici jsou ještě nezahojeny.

Doufám, že se vám můj deníček bude aspoň trošku líbit.