Pro Romana
- O životě
- Ditta77
- 20.07.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Život je krásný, ale občas nám ukáže i tu odvrácenou tvář. Asi nejsilnější vzpomínka na tebe je ta, jak se s punčochou na hlavě a s ukrutným smíchem nade mnou skláníš, i s druhým mým bratrancem, tvým bráchou a oběma Vám dělá děsnou radost, jak se vždycky rozbrečím.
Ano je to prostě to první, co se mi vybaví, když se řekně Roman, ale opravím se, není to ta nejsilnější vzpomínka. Ta nejsilnější vzpomínka je o hodně krutější a bolestivější. Měla jsem tě moc ráda, i když jsem si to neuvědomovala. Pamatuji si tě prostě jako toho hezkého kluka, který mi vždycky na Velikonoce zmaloval zadek, až jsem se zajíkala. Za tohle jsem tě nesnášela.
Tuším, že to byl rok 1996, když mi moje mamina, tvoje teta říkala: “Romana prý bolí pořád břicho, aby to snad nebyly vředy“. Tuhle větu si prostě pamatuji a budu pamatovat už navždycky.
Přiznám se, že jsem v tý době měla jiné „starosti“, byla jsem zamilovaná do svého už nyní manžela a nad touhle větou jsem se nijak zvlášť nepozastavila. Jen jsem si řekla, jejda to je mi ho líto, bolesti břicha nejsou nic příjemného. Další zpráva, která přišla, mi vzala dech. Jen jsem si stále říkala, kéž by to byly vředy. Byla to LEUKÉMIE!
Tohle slovo mi do dneška nahání hrůzu, stala se z ní moje noční můra. Jak Ti můžeme pomoci? Chci ti pomoci, ale jak? Pane Bože. V té době jsem byla prostě naivní, myslela jsem si, že když jsme bratranec a sestřenice, že ti určitě budu moct darovat svojí kostní dřeň. Odběry krve, kterých se zúčastnila úplně celá rodina včetně vzdálenějších příbuzných to vyvrátily.
Pamatuji si tě, pořád si byl tak hezký kluk, jen ty Tvoje ručičky a nožičky byly čím dál hubenější. Pamatuji si, jaké si měl hrozně moc velké břicho, bylo mi vysvětleno, že máš zvětšenou slezinu vlivem leukemických buněk. Tak proto tě to tak bolelo. Vzpomínám si, jak si tenkrát se smíchem říkal, že ti nezasvěcení říkají, abys tolik nechlastal. Jo lidská blbost a neurvalost mě ani nepřekvapovala.
Pamatuju si tvoji větu na Vánoce roku 1997, kdy ti někdo z příbuzenstva, už si nevzpomenu, kdo to byl, po tom, co tě zahlédl se skleničkou v ruce říkal, že bys pít ale neměl: „Ale co bych se nenapil, vždyť to jsou moje poslední Vánoce“. Nikdy už se nedozvím, jestli si to opravdu myslel vážně, nebo si chtěl prostě dělat hrdinu. Bohužel se tvoje slova vyplnila -byly to tvoje poslední Vánoce.
A já opět vzpomínám, jak se jednoho červencového pozdního odpoledne roku 1998 rozezněl telefon v bytě u našich rodičů, ležely jsme s mamkou zrovna v posteli v ložnici a jen tak klábosily, to jsme dělávaly často a telefon zvedla mamča a bylo jenom ticho. „Roman umřel“… řekla mamka, ticho a zase ticho, ani jsme plakat nemohly, byl to takový šok, taková rána, taková bolest… jen jsme seděly a tupě koukaly.
„Zemřel po návštěvách, prý čekal a nikdo nepřišel“, tahle věta ve mně vyvolala hysterický záchvat pláče…“jak to, že nikdo nepřišel? “Rodiče mají na smrt nemocné dítě… a kde byli, proč ne u něj? Křičela bych ještě dneska. Přiznám se, že za tohle Tvoje rodiče nenávidím. To, že si umřel, to už jsem za těch 13 let nějak snad vstřebala, ale tohle mě nepřebolí nikdy. Nikdy tohle tvým rodičům neodpustím, nikdy. To, že si umíral v nemocničním pokoji a čekal, až někdo přijde a nepřišel. Byla to prý jen krátkodobá hospitalizace, mě o ní nikdo ani neřekl, ani mamka to nevěděla, určitě bysme tam byly.
Přiznám se, že jsme se od té doby nějak přestali s Tvými rodiči stýkat. Tvoje smrt byla strašná, krutá, vnímala jsem to, ale teprva teď po těch několika letech, kdy mám svoje děti to na mě teprve začalo doléhat.
Někdy minulý týden jsem zničehonic začala přemýšlet o tvém tátovi, mém strejdovi, ani nevím proč… jakoby mi někdo ty myšlenky snad poslal do hlavy. Přemýšlela jsem, kolik je mu let -62 nebo 63? Co kdyby umřel? Proboha, proč o tom přemýšlím, rychle jsem myšlenky zaplašila a nevěřícně sama nad sebou kroutila hlavou. Tři dny na to mi volá moje mamča a ptá se mně, jestli chci meruňky, že je zrovna přivezl strejda Vašek, bratr mojí mamky a tvého táty a já řekla, že jasně, že jo, holky je mají rády a navíc ty z marketů stojí za prd. A řekla ještě jednu věc. Že má jednu špatnou zprávu, tvůj táta a můj strejda Jarda umírá. Má rakovinu tlustého střeva a bohužel už metastáze na játrech. Tento týden jde na operaci. Nechci přemýšlet nad tím, jak tohle dopadne…
Věnováno mému bratranci Romanovi, který zemřel 28. července roku 1998 na leukémii.
Přečtěte si také
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 383
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 430
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 223
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 284
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 183
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 3671
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 2553
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 1809
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 1985
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 1694
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
Poslední den,diky instiktu mé starší sestry jsme u ní mohli být všichni,držet ji za ruce a rozloučit se..slabej tep a tlak…jak to doznívalo,doufám že cítila že jsme s ní!!Čeho lituju,že jsme s ní nebyli častějc a nedali ji víc najevo jak ji máme rádi.
