Pro Romana
- O životě
- Ditta77
- 20.07.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Život je krásný, ale občas nám ukáže i tu odvrácenou tvář. Asi nejsilnější vzpomínka na tebe je ta, jak se s punčochou na hlavě a s ukrutným smíchem nade mnou skláníš, i s druhým mým bratrancem, tvým bráchou a oběma Vám dělá děsnou radost, jak se vždycky rozbrečím.
Ano je to prostě to první, co se mi vybaví, když se řekně Roman, ale opravím se, není to ta nejsilnější vzpomínka. Ta nejsilnější vzpomínka je o hodně krutější a bolestivější. Měla jsem tě moc ráda, i když jsem si to neuvědomovala. Pamatuji si tě prostě jako toho hezkého kluka, který mi vždycky na Velikonoce zmaloval zadek, až jsem se zajíkala. Za tohle jsem tě nesnášela.
Tuším, že to byl rok 1996, když mi moje mamina, tvoje teta říkala: “Romana prý bolí pořád břicho, aby to snad nebyly vředy“. Tuhle větu si prostě pamatuji a budu pamatovat už navždycky.
Přiznám se, že jsem v tý době měla jiné „starosti“, byla jsem zamilovaná do svého už nyní manžela a nad touhle větou jsem se nijak zvlášť nepozastavila. Jen jsem si řekla, jejda to je mi ho líto, bolesti břicha nejsou nic příjemného. Další zpráva, která přišla, mi vzala dech. Jen jsem si stále říkala, kéž by to byly vředy. Byla to LEUKÉMIE!
Tohle slovo mi do dneška nahání hrůzu, stala se z ní moje noční můra. Jak Ti můžeme pomoci? Chci ti pomoci, ale jak? Pane Bože. V té době jsem byla prostě naivní, myslela jsem si, že když jsme bratranec a sestřenice, že ti určitě budu moct darovat svojí kostní dřeň. Odběry krve, kterých se zúčastnila úplně celá rodina včetně vzdálenějších příbuzných to vyvrátily.
Pamatuji si tě, pořád si byl tak hezký kluk, jen ty Tvoje ručičky a nožičky byly čím dál hubenější. Pamatuji si, jaké si měl hrozně moc velké břicho, bylo mi vysvětleno, že máš zvětšenou slezinu vlivem leukemických buněk. Tak proto tě to tak bolelo. Vzpomínám si, jak si tenkrát se smíchem říkal, že ti nezasvěcení říkají, abys tolik nechlastal. Jo lidská blbost a neurvalost mě ani nepřekvapovala.
Pamatuju si tvoji větu na Vánoce roku 1997, kdy ti někdo z příbuzenstva, už si nevzpomenu, kdo to byl, po tom, co tě zahlédl se skleničkou v ruce říkal, že bys pít ale neměl: „Ale co bych se nenapil, vždyť to jsou moje poslední Vánoce“. Nikdy už se nedozvím, jestli si to opravdu myslel vážně, nebo si chtěl prostě dělat hrdinu. Bohužel se tvoje slova vyplnila -byly to tvoje poslední Vánoce.
A já opět vzpomínám, jak se jednoho červencového pozdního odpoledne roku 1998 rozezněl telefon v bytě u našich rodičů, ležely jsme s mamkou zrovna v posteli v ložnici a jen tak klábosily, to jsme dělávaly často a telefon zvedla mamča a bylo jenom ticho. „Roman umřel“… řekla mamka, ticho a zase ticho, ani jsme plakat nemohly, byl to takový šok, taková rána, taková bolest… jen jsme seděly a tupě koukaly.
„Zemřel po návštěvách, prý čekal a nikdo nepřišel“, tahle věta ve mně vyvolala hysterický záchvat pláče…“jak to, že nikdo nepřišel? “Rodiče mají na smrt nemocné dítě… a kde byli, proč ne u něj? Křičela bych ještě dneska. Přiznám se, že za tohle Tvoje rodiče nenávidím. To, že si umřel, to už jsem za těch 13 let nějak snad vstřebala, ale tohle mě nepřebolí nikdy. Nikdy tohle tvým rodičům neodpustím, nikdy. To, že si umíral v nemocničním pokoji a čekal, až někdo přijde a nepřišel. Byla to prý jen krátkodobá hospitalizace, mě o ní nikdo ani neřekl, ani mamka to nevěděla, určitě bysme tam byly.
Přiznám se, že jsme se od té doby nějak přestali s Tvými rodiči stýkat. Tvoje smrt byla strašná, krutá, vnímala jsem to, ale teprva teď po těch několika letech, kdy mám svoje děti to na mě teprve začalo doléhat.
Někdy minulý týden jsem zničehonic začala přemýšlet o tvém tátovi, mém strejdovi, ani nevím proč… jakoby mi někdo ty myšlenky snad poslal do hlavy. Přemýšlela jsem, kolik je mu let -62 nebo 63? Co kdyby umřel? Proboha, proč o tom přemýšlím, rychle jsem myšlenky zaplašila a nevěřícně sama nad sebou kroutila hlavou. Tři dny na to mi volá moje mamča a ptá se mně, jestli chci meruňky, že je zrovna přivezl strejda Vašek, bratr mojí mamky a tvého táty a já řekla, že jasně, že jo, holky je mají rády a navíc ty z marketů stojí za prd. A řekla ještě jednu věc. Že má jednu špatnou zprávu, tvůj táta a můj strejda Jarda umírá. Má rakovinu tlustého střeva a bohužel už metastáze na játrech. Tento týden jde na operaci. Nechci přemýšlet nad tím, jak tohle dopadne…
Věnováno mému bratranci Romanovi, který zemřel 28. července roku 1998 na leukémii.
Přečtěte si také
Po rozvodu jsem zůstala sama. Můj exmanžel poštval naše přátele proti mně
- Anonymní
- 09.06.26
- 1682
Teprve po rozvodu mi došlo, co byl můj muž vlastně zač. Vždycky jsme byli hodně společenští a měli spoustu přátel. Jenže většina z nich byla společná. Nikdy by mě nenapadlo, že po rozvodu se téměř...
Máma je v lázních, nemocný táta zůstal na mně. Mé bezdětné sestry prý nemají čas
- Anonymní
- 09.06.26
- 1129
Mám tři děti ve věku 5, 7 a 10 let. K tomu pracuji jako OSVČ, provozuji eshop a ještě rozjíždím další pracovní projekt. Práce mám nad hlavu. A do toho mi před týdnem zavolala mamka, že jí schválili...
Noví sousedé nás přivádějí k šílenství. Hluk a večírky nám ničí život
- Anonymní
- 09.06.26
- 1328
Když se naši dnes už bývalí sousedé odstěhovali, věřili jsme, že ti noví budou stejně milí a přátelští. Bohužel jsme se spletli. Nejenže nás ani nepozdraví, ale z jejich zahrady se neustále line...
Manželova dcera chce tábor za 20 tisíc. Její matka očekává, že vše zaplatí on
- Anonymní
- 09.06.26
- 1142
Nikdy bych nevěřila, jak složité je, když se s tím pravým potkáte až později. Oba máte za sebou nějakou minulost, jste rozvedení a máte děti z předchozích vztahů. Pak si pořídíte ještě jedno...
V našem obýváku smrdí cizí ponožky a moje dcera kvůli němu nejí
- Anonymní
- 09.06.26
- 1502
Je to tady, přátelé. Čas, kterého jsem se děsila od chvíle, kdy mi v porodnici ukázali tu malou růžovou holčičku. Moje patnáctiletá dcera má kluka. A není to žádné dětské „chodíme spolu“ za ruku...
Přítel ztratil práci a přestal o sebe pečovat. Začíná mi být fyzicky odporný
- Anonymní
- 08.06.26
- 8219
Dokud Lukáš pracoval, byl to skvělý chlap, se kterým byla legrace a navíc dobře vypadal. Ještě před pár lety mi ho kamarádky skoro záviděly. Měl energii, sportoval, zajímal se o svět kolem sebe a...
Apokalypsa jménem červen: Výrobky z odpadu o půlnoci a EduPage na infarkt
- Anonymní
- 08.06.26
- 1043
Milé maminky, taky máte pocit, že červen vynalezl někdo, kdo upřímně, hluboce a z celého srdce nenávidí rodiče školních dětí? Protože já už regulérně melu z posledního a v kalendáři škrtám dny jako...
Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference
- SOVIČKA93
- 08.06.26
- 772
Sedím večer u čaje, za oknem se prohání letní vánek, a v hlavě mi zní věta, kterou jsem dneska slyšela snad šestkrát: „To by chtělo udělat.“ Ta věta ve mně spouští zvláštní alergickou reakci. Ne na...
Manžel mě vytáčí i tím, jak dýchá. Kam se poděl chlap, kterého jsem si brala?
- Anonymní
- 08.06.26
- 2358
Jsme spolu s manželem dvanáct let. Máme dvě relativně zdravé děti, hypotéku na krku, auto na leasing a... stereotyp tak hustý, že by se dal krájet motorovou pilou. Sedím v kuchyni, koukám na něj,...
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 5205
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Poslední den,diky instiktu mé starší sestry jsme u ní mohli být všichni,držet ji za ruce a rozloučit se..slabej tep a tlak…jak to doznívalo,doufám že cítila že jsme s ní!!Čeho lituju,že jsme s ní nebyli častějc a nedali ji víc najevo jak ji máme rádi.
