Traumatické dospívání

Všechno to ve mně bublá a kypí už delší dobu a jelikož nemám nikoho, u koho bych se mohla vykecat, z kostelů mi běhá mráz po zádech a můj mozek už je příliš zdevastovaný, rozhodla jsem se, že se o svůj krátký příběh podělím s vámi. Hledám podporu a milá slova, něco, co mě nakopne a požene dál. Díky.

*

Už můj příchod na svět byl dramatický. Narodila jsem se jako vymodlené dítě. Předtím, než moje maminka porodila mě, několikrát potratila ve vyšším stupni těhotenství a už ani nedoufala, že by se jí mohlo zadařit. Nakonec se ale stal zázrak a narodila jsem se já – sice o dva měsíce dřív, ale živá a zdravá. Byla jsem miláček rodiny, úžasná holčička a malá bojovnice. Perfektní start, nemyslíte?

Moji rodiče pochází z podivných poměrů. Táta celý život trpí tím, že svého vlastního otce nikdy nepoznal a vyrůstal s otčímem, který se k němu nechoval zrovna příkladně. Máma vyrostla v rodině, kde si prožila drsné dětství, které na ní zanechalo následky až do dospělosti. Následky, jejichž tíhu jsem poznala hlavně já. Babička se za své chování na sklonku života omluvila. Doufám, že se něčeho podobného dočkám i od své matky.

Ale abych se vrátila k věci – moje dětství bylo dokonalé. Rodiče se mi neustále věnovali, byla jsem tatínkova holčička a mámino štěstí, prostě období zalité sluncem. S tátou jsme jezdili na vodu a podnikali spoustu dobrodružství, na která nikdy nezapomenu. Myslela jsem si, že jsem to nejšťastnější dítě na světě a že jsem vyhrála jackpot v podobě perfektní rodiny bez závady. Jedinou mou starostí bylo, jestli se líbím tomu a tomu spolužákovi. Všechno se ale změnilo s nástupem puberty.

Nad naší rodinou jako by se stáhla mračna a já brzy pochopila, že šťastné období je u konce. Vše začalo nenápadně. Napomínání, které jsem považovala za normální, a vysvětlení, že jsem vzpurná puberťačka, mi stačilo. Důvody pro hádky však začínaly být čím dál absurdnější. Neutřený prach, zapomenutá ponožka v koupelně, nezalité květiny, nepověšené prádlo. To vše se stalo živnou půdou pro malou noční můru, která o sobě čas od času dávala vědět.

Záchvaty vzteku mého otce byly děsivé. Živě si pamatuji jeden konkrétní večer – bylo mi asi třináct let a táta se vydal na jednu z mnoha „šťár“, jak tomu s oblibou říkal. Vysypal mi batoh a z něj se kromě učebnic vykutálel i plesnivý rohlík. Krve by se ve mně nedořezal. Zapomenutá svačina. Maličkost, říkáte si. Když se na mě táta podíval, věděla jsem, že bude zle. Tenkrát mě zmlátil tak, že jsem si druhý den skoro nemohla sednout. Nepřestal, ani když jsem na něj hystericky křičela, že z něj mám šílený strach a ať už se mě v životě nedotýká. Podobné děsivé chvilky se po různě dlouhých obdobích klidu objevovaly pravidelně celou mou pubertu. Skončilo to, až když mi bylo šestnáct. Fyzické týraní mi „vykoledovalo“ neurotický reflex, kdy při každém prudším pohybu v mé blízkosti instinktivně ucukávám. Lidé se ptají, proč se tak chovám, proč jsem divná. Zeptejte se táty, mám chuť odpovídat.

Horší následky na mě ale zanechalo to, jak se mnou zacházela moje matka. Pravděpodobně využívala to, co se naučila v dětství od své vlastní matky – začarovaný kruh, ze kterého není cesty ven. Stala se ze mě její rivalka – záviděla mi, že jsem lepší než ona, například v angličtině, a velmi ráda mi to dávala najevo. Neustále na mně hledala chyby, ponižovala mě, ignorovala mě, nutila mě, abych se potupně omlouvala, přestože jsem byla v právu, a ani tehdy mi neodpustila a ještě několik dnů mě týrala svým nezájmem a lhostejností. Byla jsem z toho opravdu zoufalá. Často jsem plakala, připadala jsem si nenáviděná vlastní rodinou. Jediný člověk, který mi byl oporou, byla paradoxně babička. Věkem zmoudřela a poskytovala mi bezpečí a zázemí, když jsem ho potřebovala. Když jednoho dne zemřela, spolu s ní zemřel i kousek mě. Najednou jsem na to všechno byla sama. Už jsem neměla nikoho, ke komu bych se mohla jít vyplakat, protože rodiče by se mi za to akorát vysmáli.

Už je to pár let, co s rodiči nebydlím, ale následky jejich „láskyplné“ péče v pubertě si ponesu napořád. Vyhledávám výrazně starší partnery, zařekla jsem se, že nikdy nebudu mít děti, abych nezničila život další lidské bytosti, protože se bojím, že bych byla stejná. V rámci možností jsem ale šťastná – dělám práci, co mě baví, mám přítele, který mě podporuje a drží na nohou. Stopy po rodičích ve mně ale navždy zůstanou.

Lituji všechny, kdo si museli projít tím samým. Vím, že je nás spousta a velmi mě mrzí, kolik lidí muselo v dětství trpět.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
828
27.7.18 03:26

Myslím že tím že si uvedomujes jak je chování rodičů hrozný se budeš podobného snažit vyvarovat. Zažila jsem psychické a musela sledovat i fyzické týrání a nyní mám dva chlapečky. Nikdy nechci dopustit aby zažili co já. Mít děti je hrozně krásný a zároveň zodpovědný a náročný. Já jsem zatím na začátku, staršímu jsou tři roky a doufám že to s mužem zvládneme a vychovame super kluky. Přeju hodně štěstí a neboj :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
35471
27.7.18 06:06

Všichni si svoji minulost s sebou neseme dál do života. Ty si dobře uvědomuješ, že to, co se tehdy dělo, bylo špatně. A teď by byla veliká chyba, kdyby sis kvůli tomu chtěla sama kazit život dál - teď už sama. Klidně se pořádně vykecej, protože to pomáhá, snad ti pomůže i to, že spousta lidí žije pohodový život, i když to dřív měli hodně špatné. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.7.18 07:47

Ahoj :mavam:
Tak to je síla :( já sice nebyla fyzicky bita,ale mamka mě týrala nezájmem od 1. třídy ZŠ pořád,bylo neuklizeno,nenavařeno(a že já snila o obědech),nikdy neupekla nic ani cukroví na Vánoce :,(
Táta zas byl moc starostlivý, nesměla jsem ven až dokud jsem to přes školu neřešila :( takže do 12 …
pak jsem hrála, že se sebepoškozuji, ať získám její lásku a nic, šoupla mě do Opavy… ve 12 :zed:
a láska furt nikde :( tak jsem pochopila, že jí mít nebudu, takže jsem začala být problémové dítě (to neřešili vubec že), řezala jsem se ale už doopravdy kvůli pocitům, že se nenávidím jako mamka mě,pak jsem poznala kluka v 17-ti,ale nedávala mu lásku, takže se i on trápil a já mezitím vymýšlela,jak se zabiju … tak jsem lezla pořád a pořád do auta ke kámošce a jejímu klukovi, ať uteču z reality,vztah se taky hroutil … a já mimo jiné zjistila v dubnu 2017, že jsem těhotná ale bet školy… tak jsem tam lezla a ona se opravdu stala autonehoda… difuzní axonální poranění mozku(já) a zlomenina klíční kosti … já měla nejhorší zranění ze všech co tam byli.. byla jsem v 6. měsíci těhotenství … zrovna pár dní před nehodou jsme se s přítelem dohodli, že si dceru necháme (chtěli jsme jí dát k adopci)… nestihli jsme ani nakoupit nic,ho vyhodili z práce,byl úplně mimo z mojrho zranění a za nás kupovala paradoxně výbavičku moje mamka 8o
tak mě pustili po 23 den, já byla mimo,pamatuju si až od listopadu(TP jsem měla 13.12. pro představu) … takže měsíc a půl mimo … a teď má naše dcera 7 měsíců, staráme se nejlépe co umíme, má vše (ale ne příliš ani málo), staráme se o její zdraví, já se změnila v květnu letošního roku, přítel to vydržel což jsem mu vděčná, protože to on mě dostal z toho začarovaného kruhu :hug:
a je to ten samý kluk,co jsem ho potkala v 17-ti a nedávala lásku a je tady, máme nádherný vztah,dokonalou dceru,super vztahy v rodině (krom přítel a moje mamka) a taky se bojím,ale uvidíš, že dítě tě změní a budeš mít odpor k chování jak tvojí rodiče jako to mám já :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7629
27.7.18 08:24

Každý si nesem jinou tihu z detstvi. Neznamena to ale,ze by jsi se kvůli strachu,mela pripravit o moznost byt mamou. Zkus to třeba probrat s nekym odbornejsim,zpracujes pocity a uvidíš, ze se ti fantasticky ulevi :palec: Preji ti jen vse nejlepsi :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8056
27.7.18 10:34

Nepíšeš, proč se změnilo chování rodičů. :think: Ani kolik je ti let.
Já se se svým tátou vnitřně srovnala až skoro ve třiceti, až se zkušenostmi. Pomohlo mi najít ty pravé důvody, ne ty domnělé vztažené ke mně. Pochopila jsem, že vychovávat prostě jinak neuměl, trápilo ho to možná víc než mě. Máma je hodně nekontaktní a táta cholerik… přesto vím, že by se oba pro mě i moje děti rozdali, položili by život a lásku jen neumí dát najevo…
Naštěstí jsem přes přemíru zalib neměla moc času nad tím bádat a trápit se tím a v 18 odešla na VŠ…

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
27.7.18 10:58

Mám za sebou dětství s alkoholikem, děti mám už dvě. Nedivím se tvojí obavě. Já se svými následky z dětství bojovala dlouho v psychoterapii, krok za krokem jsem se od toho osvobozovala. A víš co, i po obrovské spoustě práce si nějaké věci táhnu s sebou. Ale aspoň jsou uvědomované a o čem vím, to můžu ovlivnit. Takže dnes se o svoje děti nebojím, naopak, myslím, že jsem jako vedlejší efekt přišla v terapii na spoustu věcí, které jim teď dobře slouží. Co nás nezabije, to nás posílí -
dneska jsem za ty dávné útrapy vlastně vděčná, naučily mě hodně věcí. Ale když si vzpomenu na sebe před terapií? To bych si dítě svěřit taky nechtěla.

  • Nahlásit
2447
27.7.18 16:10

Já nechápu, jak se mohli rodiče tak najednou změnit. Nejdřív se k tobě chovají jako k princezně a pak teror.
Můj otec hodně pil a bil mě jen do 13ti let, pak řekl, že už to nemá smysl. Že mám jinou optiku na chování rodičů , jsem přišla po shlédnutí Výměny manželek. Plno věcí, co normální lidi odsuzovali mi přišlo normální.

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.7.18 22:30

Naprosto tě chápu… i přesto všechno co jsem si prožila, musím rict, že si myslím že jsem dobře vychována a že nakonec ta sparťanská výchova stála za to.. ale velice nerada na to vzpomínám. Dětství tak do cca 10let jsem měla super pohádkové… ale pak to přišlo, jsme dva.. mám ještě super staršího brachu. I přesto ze jsme byli dva, vždy si všichni vše vybíjeli na mě. Otec fyzické a psychické tresty..mamka žádné zastání. Měsíce probrečené v pokoji.. a přec jsem už tolik let s přítelem šťastná a hrozne se těším na své děti. :srdce: … člověk se na to (ač ne vždy to jde ) musí dívat dvojím metrem. Své rodiče i přesto všechno respektuji a zbožňuji. Ono se to opravdu bohužel odráží na výchově jejich rodičů .. a ti moji ať to bylo jakkoli kruté a bolestivé to vždy mysleli dobře. Netrap se a žil svůj krásný život.. doufám plný lásky. :*

  • Nahlásit
  • Zmínit
14741
28.7.18 06:34

Půjdu proti proudu…
Jako puberťák jsem se cítila ukřivděná..mamka mi tu a tam facku dala,zákaz atd..nemluvila jsem s ní dlouho.
Odstěhovala pomalu na druhý konec republiky..atd.Trvalo mnoho let než je si našli k sobě cestu..ale až s dítětem jsem pochopila..že jsem opravdu byla v pubertě na zabití a přimalovala jsem si to dost fest jak je máma strašná.
Má svoje mouchy..měla a i má..né že ne..ale kdo je nemá.Ted vycházíme spolu perfektně..ale až jsem zmoudřela.
Třeba pochopíš,zda jsi nebyla pubertak s velkým P..a zda si situace nepřibarvuješ.

  • Nahlásit
  • Zmínit
17669
28.7.18 18:07

Omyl

Příspěvek upraven 28.07.18 v 18:13

  • Nahlásit
  • Zmínit
487
28.7.18 22:09

Je to hrozné co jsi musela prožít. Nedivím se, že to v tobě zanechalo následky. Ale neboj, teď si uděláš život podle svého. A budeš pak i dobrý máma, když si špatnosti uvědomujes, budeš opak. Držím moc pěsti a posílám hodně sil. :hug: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Nature00
14.11.18 21:41

Ach jo, uplne vim co si citila. Mela jsem to jinak ale take jsem si uzila. Pamatuji si jak jsem brecela a ptala se.proc zrovna ja? V 11 letech sem planovala ze utece z domova. Take si nesu detstvi. Beru ad, chodim na psychoterapii a dlouho budu. Ale, na druhou stranu si rikam ze bez toho bych se tolik nepoznala jaka jsem.

  • Nahlásit