Život mojí fenky
- Ostatní
- Rézina7
- 15.08.22
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Chtěla bych se s Vámi podělit o život moji fenečky, která na tomto světě již není...
V naší rodině jsme vždy měli psa. Většinou jezevčíky. Moje mamka mi v mých 9 letech pořídila štěně krásného kříženého jezevčíka. Byla jsem šťastná, že ji mám. Jmenovala se Betinka.
Bylo to moje sluníčko. Byla tak nádherná, šikovná, hodná a samozřejmě i rozmazlená. Byly jsme spolu pořád, já ji milovala a ona milovala mě. Když jsem ještě chodila na ZŠ, tak mi chodila s mým dědou naproti ke škole. Vždy měla obrovskou radost a já též. Byly jsme spolu ve dne v noci noci.
Když jsem začala dojíždět na střední, tak mi chodila též s dědou naproti na autobusák. Nevím jak, ale vždy poznala, kterým autobusem jedu a věděla i v kolik hodin přijíždíme. Byla úžasná.
Když jsme se přestěhovali do baráčku k přehradě, tak měla nejraději když mohla štěkat a prohánět volavky. Tam byla tak šťastná. Chodily jsme na procházky, koukali na TV, povídaly si, prostě jsme si rozuměly.
Jak šel čas a já byla starší, našla jsem si přítele. Betinku si hned zamiloval a vůbec mu pes nevadil a o to víc mě to těšilo. Můj tchán též měl rád psiska a proto, když jsme k němu jeli, mohla i Betinka. Betinka si je všechny zamilovala, i mého přítele, protože vymýšlel výlety a dovolenou tak, aby mohla vždy s námi.
Jenže jak čas letí, tak všichni stárneme a Betinka obzvlášť. Ve svých 10 letech byla na velké operaci. Měla zánět dělohy. Na sále byla přes 8 hodin, bylo to neskutečně dlouhé, ale vše zvládla a bylo vše v pořádku. Ale jak šel čas dal, tak v necelých 16 jí zjistili rakovinu močového měchýře. Po vyšetření to bylo jasné, musela jsem ji nechat utratit.
Ten, kdo si tímhle musel projít, tak ví, jaké to je. Samozřejmě, že jsem to nechtěla, ale též jsem ji nechtěla trápit, když měla velké bolesti. Už to nebyla moje Betinka a ani neměla radost ze života. Vždy si ráda rozbalovala dárky a poslední Vánoce už neměla sílu. Můj teď již manžel mi našel na internetu krematorium, kde si mohu vybrat, jak ji chci pochovat. Těžké bylo vše zařídit, bolelo to. Vše jsem zarizovala, když ještě byla s námi. A bylo to těžké.
Den před utrácením jsem si to hodně vyčítala, protože nejvíce mě tížilo to, že já vím, kdy její konec nastane a co se bude dít. To mě tak bylo líto, že ona nevěděla. Ale večer a noc před tím vším, to asi ze mě cítila. Byla klidná, povídala jsem ji, vyprávěla a mazlila. Asi věděla, k čemu se chystám. Co jí chci udělat…
Ten den, když jsme jeli na veterinu, tak svítilo sluníčko, koukala z okna a ani se z mé náruče nehla. Ona to vycítila. I na veterině byla v klidu. V 9:00 jsme šli k panu doktorovi. Pevně jsem ji držela a jediné, co jsem stihla říct, tak bylo, že bude vše dobré… Bylo to neskutečně bolestivé. Hned z vteřiny jsme jeli na kremaci. Celou cestu jsem ji držela a nepustila…
Vše mi došlo až na místě. Kde jsem ji dala do připravené rakvičky a musela jsem se s ní naposledy rozloučit… Ta bolest, že už ji nikdy neuvidím, nepohladim… Nebýt mého muže, tak nevím, co bych dělala. Ale musela jsem se držet, protože jsem měla měsíc do porodu. Na místě jsme ji vybrali krásnou urničku. Bylo to poslední, co jsme pro ni mohli udělat…
Teď je to půl roku a pořád čekám, kdy za mnou přiběhne a já ji pohladím. Ráda zavřu oči a představ ují si, jak jsem prsty zajela mezi její chlupy a hladila ji..
Je to pořád těžké, ale nikdy nezapomenu.
Přečtěte si také
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 1977
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 926
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 2047
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 588
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 557
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1684
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 4815
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1335
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 3582
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1732
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
a na předchozí vzpomínám s láskou (a pořád mám její fotku jako tapetu v mobilu i laptopu). Máte krásně napsaný deníček, Betinka musela být úžasná 
také jsem měla psíka, zemřel před 13 lety a teď mám 7 let útuláčka, je mu teď už 14 let… A ještě máme ročního psího puberťáka 
pejsci jsou naše lásky, jsou jako děti, kdo je neměl, nepochopí…
