Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Máte to taky někdo tak? Našeho malého nezajímá absolutně nic. Nebo spíš - zajímá ho kdeco, ale max. 3 minuty. Nevydrží u knížky, u autíček, u stavebnic, u malování, na houpačce, na pískovišti, ani u TV ne (dívá se akorát na večerníček a ani ten celý nezvládne). Minulý týden jsme byli na karnevalu - po 10 minutách chtěl jít pryč (a to mezi tím šel 3 x čurat, aby byla nějaká změna), dnes vystoupení pro děti - taky absolutně nic
Říkám si, že už je pomalu čas, aby byl schopný se něčím zabavit a aspoň chvíli mě nepotřeboval, ale pořád to tak nějak nepřichází
Jenže jeho nebaví si ani hrát se mnou - vždycky chvilku a je pryč. Nejhorší je, že jak se neumí ničím pořádně zabavit, tak se děsně nudí a dělá absolutní naschvály (asi fakt jenom pro zábavu, aby viděl, co na to okolí). Rozumu má tak za tři, pořád se na něco vyptává (x-krát dokola), ale v v těch činnostech je to katastrofa a den se šíleně vleče. Už mě vůbec nenapadá, co mu nabídnout, aby ho třeba „chytlo“
Je to vůbec normální? ![]()
a k tomu vyprávění např. o dinosaurech a pak ho uplácat z hlíny nebo v podobě sušenek plus encyklopedie?
Já bych byla především míň aktivní v tom „co mu nabídnout, aby ho to chytlo“…
Skoro tříleté dítě by se opravdu už chvilku zabavit mohlo… samozřejmě se může jednat i o nějakou poruchu pozornosti (možná bych to pro dobrý pocit zmínila doktorce na tříleté prohlídce), ale spíš mi připadá, že je prostě zvyklý, že se ho maminka snaží zabavit. A on se tím pádem snažit nemusí… že je přesycený. ![]()
co prstové barvičky,nebo co společnost jiných dětí někde venku?
Ono to bude tím, co říká Bohunka. Je prostě zvyklý, že má spoustu pozornosti od všech kolem sebe
Člověk si myslí, jak dobře dělá, když se prckovi hodně věnuje, jenže to pak vyvolá úplně opačný efekt, než by chtěl. Chjo.
Jinak - k manuálním činnostem: Minulý týden jsem vytáhla vodovky - jediný výsledek „mami, já tu špinavou vodu vypiju“. Udělal mokrým štětcem díru do papíru a tím skončil. Cokoliv modelovacího by mi snědl (protože ví, že se to dělat nesmí, tak to zrovna dělá). S ostatními dětmi si moc nevyhraje, ale to mi v tomhle věku přijde ještě normální, spíš se za chvilku o něco tahají nebo potřebují jezdit zrovna na tom, co má ten druhý. Odrážedlo - to jo, ale zas naschvály: nejezdi k silnici - a zrovna tam jede atd.
Jak ho to teda „naučit“, aby se bavil sám? Zkouším to samozřejmě pořád - když potřebuju, dělám si svoje, a on při tom buď asistuje, nebo se někde v něčem vrtá. Jenže to zkrachuje za chvilku na tom, že začne dělat něco, co nemá (a ví, že se to nemá).
Počítej s tím, že se sám zabaví až tak rok-dva po začátku chození do školy. Teda může se v tom něco změnit, ale to bývají řídké případy. Už o to brnkla Bohunka - mně se taky zdá, že by mohl být přesycený. A k tomu ne každý človíček má potřebu cílevědomě vyhledávat nějakou činnost… Mně přijde, že spíš než sólo činnost vyhledává co nejužší kontakt s druhýma lidma. Co tak s ním zkusit nějaké cvičení pro maminky s dětma?
A když píšeš, že by ti cokoliv modelovacího snědl, co tak s ním zkusit z těsta modelovat „vizovické pečivo“? Trochu hladké mouky, špetka kypřicího prášku, voda, rozmíchat, promnout - a jde se modelovat…
Pohybové aktivity - kromě denních vyjížděk na odrážedle a tříkolce chodíme plavat (plavání batolat). To je bohužel posledních pár týdnů taky docela děs, protože zrovna prodělává „pubertální“ období vzdoru, takže odmítá dělat cokoliv organizovaně a na povel
Kontakt s druhými asi jo, to vcelku vyhledává - má vyřídilku, tak pořád s někým o něčem diskutuje.
S tím vizovickým pečivem jsem o tom zatím jenom přemýšlela - tuším, že by pak jedl i plastelínu. Bere totiž všechno jaksi strašně do důsledků - co platí jednou, platí vždycky (když můžu jíst tohle, proč ne tamto, když to vypadá stejně). Např. ho tatínek teď naučil větu „až tě chytím, tak tě sním“ - což je asi věta celkem normální a běžně používaná z legrace, když se někdo s někým honí. Jenže u nás to zas došlo do důsledku: „Mami, až tě chytím, tak tě sním.“ - A až mě chytí, tak se do mě pořádně zahryzne, protože přece „tak tě sním“, i když předtím ho nenapadlo kousat ani ze vzteku ![]()
Tak to je skoro jako bych četl o sobě v tomto věku…
Tak to vám přeju pevné nervy.
Nsoci: V zásadě, jestli tomu dobře rozumím, je hlavní problém v tom, že Ti dělá naschvály… že by třeba u některé činnosti i vydržel, ale začne při ní schválně dělat věci, které jsi mu zakázala (odrážedlo-silnice, modelína-sníme, vodovky-vypijeme vodu, máma řekla, že nesmím)… je to tak?
A mohu se zeptat, jak Ty v takovéto situaci zareaguješ? Co po tom naschválu uděláš?
myslím,že by ho bavilo vykonávat to co ty. věšení prádla,vaření (strouhání,hnětení těsta,se sítkem) vysávání… u těchto činností se většinou děti spolehlivě zabaví (u nás tedy rozhodně neplatí,že ve třech letech by se zabavily děti sami,vždy je z toho nějaký průšvih) prostě je bavím prací ,doposud to baví i 12ti letého syna nadšeně mi pomáhá v kuchyni
Bohunka: To se asi nedá říct jednoznačně, jaká je reakce, protože se to děje x-krát denně. Zkoušela jsem vysvětlit, proč to nemá dělat, když to nezabralo, tak tu věc vzít, když ani to ne, tak zakázat něco oblíbeného, někam nejít atd. Dá se říct, že trest přijme - obvykle s dotazem „a proč?“ - takže znovu vysvětlím, za co ho trestám, a on se s tím obvykle asi tak nějak smíří. Např. jsem za cosi zakázala sladkost - celý týden (a vzpomněl si několikrát denně, že by nějakou chtěl)chodil a věděl, že „nedostanu bonbón, protože…“ a víc nežadonil. Stejně tak schování nějaké věci nemá moc efekt, protože ví, že „nedostanu to, protože jsem zlobil“ - ale nebere to vůbec jako trest. Prostě jde jinam k něčemu jinému.
Nsoci - to je právě častý problém trestů. Nefungují tak, jak bychom si představovaly… ![]()
Víš, já už jsem s tím na e-miminu asi trapná
ale docela bych Ti doporučila knížku Respektovat a být respektován - neslyšelas o ní už? Troufám si tvrdit, že by u Vás mohla hodně pomoct. ![]()