Deprese během IVF

Byla. Ale ne tedy z IVF. Z jiných důvodů. Taky jsem hrozně toužila po něčem, co se mi nedařilo mít a představa, že se toho vzdám, představa, že to v mém životě nikdy nebude, byla absolutně nesnesitelná. Ale čím víc jsem se učila o životě, tím víc mi docházelo, že to přesně budu muset udělat, protože se jinak nikdy nepohnu z místa a zůstanu chycená tam, kde pomalu vnitřně umírám. Hodně se mi to potom odrazilo i na těle. Byly dny, kdy mě desetiminutová chůze vyčerpala tak, že jsem zbytek dne musela ležet. Nakonec jsem se hodně pomalu a opatrně začala vnitřně smiřovat s myšlenkou, že to možná opravdu nikdy mít nebudu. A začala jsem chápat, že to, jak se toho mentálně držím, to jak na tom lpím, že to musí být a nic jiného není přijatelné, je to, co mi v tom ve skutečnosti brání. A že si to tím nepřitahuji, nepojišťuji, nic tím nezískávám. Že je to jenom falešný pocit, že to lpění mi nějak pomáhá to získat. Ale pustit to, přijmout, že třeba to bude, třeba ne a nechat to prostě být a nestarat se, mě děsilo k smrti. Doopravdy až tak, že jsem myslela, že mi regulérně přeskočí… Ale nakonec se mi podařilo to pustit. Asi jsem to měla o to horší, že jsem neuměla moc fungovat bez pocitu, že mám věci pod kontrolou. A pustit to vyžaduje vzdát se kontroly… Přijímala jsem to po kouskách a docela dlouho to trvalo. Několik let. Takové věci prostě přes noc přijmou nedokážete. To by člověk asi musel projít nějakým druhem osvícení, aby mohl… Ale po těch několika letech jsem před sebou už dokázala vidět i jiné verze budoucnosti a dokázala jsem i z nich mít velkou radost. Co jsem předtím životně potřebovala, se stalo možností a dneska už je mi jedno, jestli to někdy bude, nebo ne. Jsem ve výsledku hlavně šťastná, že jsem na tom nevypustila duši a zachránila sama sebe od absolutního vnitřního vyhoření z potřeby násilím tlačit věci tam, kam se jim samotným (alespoň zatím) nechce… Není to asi rada, kterou chcete slyšet, ale nic jiného by ode mně nebylo upřímné: Nechte to být. Nervěte se s tím. Vždyť vidíte, že vás to akorát ničí - psychicky i fyzicky. Dejte si od toho pauzu. Naberte síly. Zkuste přijmout všechny varianty, které mohou nastat. Proti žádné nebojujte. Důvěřujte tomu, že když přijmete všechny možnosti a dáte tomu prostor, tak se vyčistí vzduch a věci se dají do pohybu tak, že nakonec budete mít to, co je vaše.