Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Dobrý den, prosím o radu či pomoc. Jsem už zoufalá. Miminko je plánovaný, narodil se nám zdraví chlapec, jsou mu 4 měsícem.
Teď k problému. Když se narodil, já byla pyšná, hrdá, milovala jsem ho, stal se smyslem mého života. A takhle to bylo do 3 měsíců věku. Partner dostal kovid, takže byl malý na víkend pryč, potom jsem si ho vzala zpět, nakonec jsem chytla kovid taky, takže na 4 dny byl zase mimo domov. Mezitím přešel na Sunar, přestala jsem kojit a malý už prso odmítal. ALE NEJHORŠÍ JE ŽE UŽ HO NEMILUJI asi… Najednou mi přijde na obtíž, přestal mě zajímat, nemám ho najednou ráda, nechci se o něj starat. Začla jsem trpit stavy deprese a úzkosti. Malý chytil kovid taky, byla jsem s ním 3 dny v nemocnici, bylo mi ho líto… Ale najednou už to vše není ono. Nevím co se stalo, kde nastal ten bod nebo zlom… Že mi na něm nezáleží a nejraději bych se ho vzdala. Tohle jsem před nedávnem neměla… Jak se s tím vyrovnat? Jak najít zpět tu lásku a péči o dítě? Nechci ho mít a starat se o něj nuceně. Už nemůžu dál
je mi to moc líto…
Poporodní deprese je nemoc. Často biologicky podmíněná. Řešením jsou antidepresiva a psychoterapie.
Projdi tenhle web
a přidej se do skupiny v tvém kraji
https://www.facebook.com/…vmamy/groups
ale promárně potřebuješ psychiatrickou péči a pak tu psychoterapii.
Řeš to a to rychle. Nechápu, proč jste ho dávali kvůli Covidu pryč. Jednak to na 2 dny fakt nemělo smysl a jednak vám to dost uškodilo.
Mimochodem mě moje děti lezou na nervy velmi často.
Já bych zase moc ráda po dnešku nacpala svoji devítiletou autistku do babyboxu. No mám holt smůlu, zaprvé už se tam jaksi nevejde a za další nebudu remcat a zvládnu se starat dál, protože jinou možnost prostě nemám.
Máš pravděpodobně poporodní depresi, vyhledej odborníka, aby tě zamedikoval. Psychiatr není bezpodmínečně nutný, psychofarmaka může v dnešní době psát i praktik. Psychoterapie udělá mnohdy větší službu, než medikace. Pak si budeš užívat a vážit toho, že máš zdravé dítě. Je to o tobě, ne o dítěti, které za to nemůže.
@Newmum2021 Nechápu proč si kojence dala kvůli covidu pryč, jsi divná, zajdi si k psychologovi.
Psychiatr a to akutně. Jinak nechápu, proč jste dítě dali pryč kvůli covidu. Tedy pokud ti bylo extrémně zle a nedávala jsi péči, tak ano. Ale jestli kvůli tomu, aby jsi ho nenakazila, tak to nedává smysl.
Šla bych k lékaři. Sama si s tím neporadíš. A začala bych to řešit hned v pondělí. Na nic nečekej.
To odložení dítěte kvůli Covidu taky moc nechápu. Leda v případě, že by byli oba rodiče ve stavu, kdy by nebyli schopni zajistit dítěti základní péči. Nám teď doma Covid pravděpodobně dojíždí. Na testech jsme nebyli. Pracujeme z domova a dítě nenavštěvuje kolektivní zařízení. Neodložila jsem dítě ani manžela, i když by si to někdy oba zasloužili.
@Anonymní píše:
Já bych zase moc ráda po dnešku nacpala svoji devítiletou autistku do babyboxu. No mám holt smůlu, zaprvé už se tam jaksi nevejde a za další nebudu remcat a zvládnu se starat dál, protože jinou možnost prostě nemám.
Máš pravděpodobně poporodní depresi, vyhledej odborníka, aby tě zamedikoval. Psychiatr není bezpodmínečně nutný, psychofarmaka může v dnešní době psát i praktik. Psychoterapie udělá mnohdy větší službu, než medikace. Pak si budeš užívat a vážit toho, že máš zdravé dítě. Je to o tobě, ne o dítěti, které za to nemůže.
Já přidávám svoji schizofreničku do dospělboxu.
Ženy, já ho nechtěla dát pryč, jen jsem se moc bála že se nakazí (což se stejně stalo)
Ještě jsem zapomněla napsat že jsem epi, beru léky… Asi mají vliv na mojí psychiku. Hned ten večer jsem psala příspěvek, malý strašně plakal, stačilo ho vzít do náruče, privinout si ho na hruď a vše bylo zase jako dřív. Asi jsem se cítila bezcenná, měla jsem v hlavě že malý mě už nechce a nemá mě rád… Ale jsem máma, jsem jeho máma… Najednou jsem ucítila že malinký mámu miluje a nic mu ji nevynahradi, ani jeho teta. Mám teď starosti až nad hlavu… Bydlení, finance, do toho Covid. Měla jsem prostě psychický kolabs. Ale už je mnohem líp. Děkuji.
Dobrý den, mám podobný problém. Prosím o pomoc. Miminku jsou 4 měsíce a necítím k němu lásku. Ale nikdy jsem necítila. Ani jako těhotná, ani po porodu. Miminko jsem si moc přála, ani jsem si nevysnila, jak to bude úžasné, měla jsem střízlivá očekávání. Takže jsem spíše mile překvapená, že ta péče není tak náročná. Ale někdy mám pocit, že to je jako starat se o cizí. Nemám potřebu své miminko mazlit ani pusinkovat. Hrajeme si, chovám, uspávám, kojím. Bojím se, že jednou budu litovat, že jsem si tyhle krásné dny s miminkem neužívala, ale spíše protrpěla, počítám každý den minuty, kdy budu moct jít spát. Věděla jsem, že láska k miminku nemusí přijít hned po porodu, ale doufala jsem, že to nebude trvat tak dlouho. Myslíte, že se to brzo zlepší? Nebo se mám objednat na psychiatrii? Pomohou mi léky, abych začala milovat své dítě? Nebo nějaké tipy, jak lásku vybudovat?
@Anonymní píše:
Dobrý den, mám podobný problém. Prosím o pomoc. Miminku jsou 4 měsíce a necítím k němu lásku. Ale nikdy jsem necítila. Ani jako těhotná, ani po porodu. Miminko jsem si moc přála, ani jsem si nevysnila, jak to bude úžasné, měla jsem střízlivá očekávání. Takže jsem spíše mile překvapená, že ta péče není tak náročná. Ale někdy mám pocit, že to je jako starat se o cizí. Nemám potřebu své miminko mazlit ani pusinkovat. Hrajeme si, chovám, uspávám, kojím. Bojím se, že jednou budu litovat, že jsem si tyhle krásné dny s miminkem neužívala, ale spíše protrpěla, počítám každý den minuty, kdy budu moct jít spát. Věděla jsem, že láska k miminku nemusí přijít hned po porodu, ale doufala jsem, že to nebude trvat tak dlouho. Myslíte, že se to brzo zlepší? Nebo se mám objednat na psychiatrii? Pomohou mi léky, abych začala milovat své dítě? Nebo nějaké tipy, jak lásku vybudovat?
Jsi unavena. Pomaha ti někdo alespoň na pár hodin tydne?
Taky si myslim, ze pece, stres a odpovednost ti proste vytesni nejake prozivani stesti. Muzes se s lekarem poradit, zkusim antidepresiva a zkusit vic delat i pro sebe a svou radost. Jsou v zivote temna obdobi. Jinou lasku nebo pocity stesti prozivas? Nebo jsi otupela celkove?
Právě, že si jen připadám nevděčně. Unavená nejsem, skoro každý den mám doma babičky, které mi na chvilku uleví od nonstop péče. Ale mám nenáročné miminko. Manžela miluju, cítím se i celkem šťastně. Jsem ráda že mám miminko. Jen toho drobečka vedle sebe zatím nějak nemiluju, každý říká jak je úžasný ten jejich úsměv, ten se mnou nic nedělá. Můj muž a pes mě dělají šťastnou. Také často slýchám jak miminka krásně voní, neřekla bych, že voní, jsem raději, když cítím prací prášek z vypraného oblečení, které má na sobě. Neřekla bych, že se jedná o nějakou formu deprese, spíš ve mně nezažehnul mateřský pud. Moc bych si to teď chtěla užívat. ![]()