Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Podle mě to nní pubertou, znám spoustu dospělých, co je pro ně schopnost přijít někam včas prostě nedostižná. Mé pubertální dítě včas chodí. Sice ne jako já v jeho věku s desetimuinutovým předstihem, ale ač mi to kolikrát přijde nemožné, ještě nikdy nedorazilo do školy nebo na sraz se mnou pozdě.
@Lama Lama já to právě taky od mala řeším. Snad nikdy jsme nepřišli nikam pozdě, když byli malí, vždycky časová rezerva… já chodím včas, muž chodí včas… ale tady se to nějak asi porouchalo, no ![]()
@ugluk píše: Více
Do školy to oba, kupodivu, stíhají, i když dojíždí. Na sraz se mnou chodí taky včas (sice na poslední chvíli, občas s jazykem na vestě, ale včas). Ale kroužky, srazy s kamarády… tam je to horší.
@Jahru píše: Více
Njn. Já věřím, že je to genetika výchova 50:50. A že to prostě nekdy nejde. Zas to nemá smyls vzdávat. Já u nás taky někdy kroutím hlavou, kde se to v těch dětech vzalo, jak v dobrém, tak ve špatném slova smyslu
@Jahru u nás zase skvělé fungují kroužky. Ale tam to tvrdě penalizuje trenér, takže chodit pozdě se dooost nevyplácí. Takže chodí na minutu přesně.
@Jahru píše: Více
Mám to stejně. Některé dítě to má po mně a někde to nefunguje. Asi to nebude jen přístupem. Jo, když jsem se ptala proč to nedělá stejně, tak jsem " divná". Jako proč před, proč rezerva, proč připravit,…
A to jsem se faaaakt snažila.
V nasi rodine jsem dochvilna a systematicka jenom ja, muj muz je chaotik milujici improvizaci, ktery si pro trochu dopaminu necha i uletet letadlo, s cimz se uz pres 20 let ucim zit. Obe deti to vsechno zdedily napul. U starsiho prevazuje racio ale obcas pozde prijde, mladsi ma hlavu v oblacich, vypravuje se na posledni chvili, zapomina veci, pak se vraci behem velke prestavky pro ukoly, jednou zapomnel rysy ve vecerce, vietnamka na me volala pres pul ulice, na skolni akci v Londyne se 3× nekde zapomnel, ale zas musim uznat, ze je extremne poradny po dedovi.
@Havlova „zombie zírá“ to je přesné ![]()
Já jsem dochvilná. Nerada se plaším a pospíchám. Druhý stupeň jsem byla hektických odchodů své dcery ušetřena, protože jsem odcházela dřív. Jen jsem ji vzbudila a už jsem neviděla jak sedí a zírá. Školu měla kousek, klidně v bačkorách.
S nástupem na střední, kam se musí dopravit jsem se stala součástí celého procesu, protože odcházíme stejně a část cesty tramvají sdílíme - to si vypije to kafe a namaluje se
.
Pravda je, že do školy pozdě jenom jednou, bez vlastního přičinění. Když nějaké auto strhlo trakci na Výtoni a pak šla pěšky z Podolí až na Palackého. A to ještě šla z domu dřív než normálně.
Ale už jsme jednou přišli do divadla na druhé zvonění… nesnáším to a doufám, že z toho vyroste.
Ti puberťáci mají ten čas nějak divně posunutý, někde jsem četla, že pro puberťáka je vstávání v šest jako pro dospělého vstávání ve čtyři, no nevím, u sebe už to moc nepamatuji ![]()
@evi3 píše: Více
Ona to také stíhá, musí, jezdí vlakem. Je to záhada. Jeden rok jsme jezdily 3× týdně stejně a byl to pro mě stres.
@kocourGarfield píše: Více
Tsch… Mě jednou řidič autobusu nabiral na kruhovým objezdu v centru našeho 20.000 města (a to mi bylo tedy již přes 30).
Ale to nebude pubertou. Já tedy (ač nerrada) taky všude chodím v poslední minutě. Na vlak stále ještě většinou běhám, teď s mladetem za krkem - stejně je to vina dcery, ta je mnohem větší zdrzovacka
.
Ovšem proti manzelove rodině, kdy dvě hodiny po srazu žádná míra, jsem ještě skvělá.