Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Já bych teda řešila i neodpovidani na pozdrav, posílání pryč a ignorování. Ne nějak ostře, prostě bych zašla za učitelkou, že mám takové a takové starosti a chci se poradit. Ani ona nemá kouzelnou hůlku, kterou by mavla a děti začnou syna brát mezi sebe, ale stmelovani kolektivu, prace s klimatem třídy a řešení odstrkovanych outsideru je rozhodně v náplni její práce, vubec by mi to nebylo blbý se na ni v roli „ustaraná matka žádá o pomoc“ obrátit. V naší školce by o tom se mnou mluvili, ale my máme dobrou školku.
Kdyby chtěl někdo moje dítě uhodit, zásahnu a koukat se při tom může třeba prezident. Vy ne?
Modřiny - eh, nevím. Moje děti jsou schopné se omlátit samy, ani jim nemusí nikdo ubližovat
Řešila bych případně kousnutí nebo něco, u čeho je jasné, že to bylo jiné dítě. Co se týče modřin, ptala bych se syna pravidelně - „Jé, ty máš au! Co se stalo?“ Třeba se něco dozvíte, no, ale třeba ne, pokud moc nemluví.
Tak to je dost na prd, že učitelka bere bouchání mezi dětmi jako normu. Jasně, že se stane, že jedno dítě bouchne druhé (to asi u malých dětí do jisté míry normální je), ale ona má vysvětlovat/učit a bránit konfliktům.
Poznámka, že větší to nějak zkouší na mladší mi přijde taky mimo. Učitelky nastavují klima třídy.
Já bych to s ní řešila. Konkrétně. Že má syn modřiny.
Zeptala bych se, jak pracují s dětmi, které se takto pošťuchují. Dál bych se ptala, jak mám pracovat doma se synem, aby se lépe začlenil do kolektivu. A ptala bych se, jak s tím pracují ony/i.