Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Co dělat? mám měsíc do porodu, doma 2 a půl letou holčičku, která absolutně neposlouchá, občas dostane výchovnou, když už mi fakt přetečou nervy, ale ani to nepomáhá…jde mi o situace, kdy jdeme kolem silnice a ona prostě nechce jít za ruku, nebo v buse nechce sedět…začne hysterčit, lehat si na zem, co dělat? s obr pupkem se mi těžko pacifikuje…:)) tak jí vynadám, někdy dám na zadek, ale pak je mi jí zase líto a už bych jí láskou sežrala…neumim si představit, až tu bude i to druhý! ![]()
Vsichni radi vydrzet, prevest pozornost, obejmout.. ja teda ale taky obcas nevim, co se starsim snackem, kdyz nic nezabira.. vetsinou hysterci, kyz je pretazeny, ale pres den uz spat nechce, takze asi neporaim, ale soucitim
Obecne plati-neni divak, neni dovadlo. Mozna prehnane reagujes na jeji vystupy, skus ignorovat, odejdi, pokud mozno jinam. Horsi, kdyz se to deje venku, chapu. Doporucuji precist treba http://knihy.abz.cz/…irene-vydani
Jsou to dobre autorky a jeji pristup k vychove je trochu jin, nez jsme zvykle a kupodivu u nas funguje.NE zvdy, to se nemuzu pochlubit, bo i ja ovlivnena vychovovu mych rodicu a snazsi je dat na zadek, ale neni to ucinne.Tyto damy maji i prirucku, jak na sourozence, tu ma dma take a take pouzivam.
Jinak-bude mala zkouset, to vis, ze jo.Co muze, co ne. a jeste i na ceste miminko, tak se citi v ohrozeni. Hodne trpelivosti. ![]()
Já se snažím u dcery v těhle stavech domlouvat. Třeba nechce jít za ruku, tak jí řeknu, že musí jít za ruku, jsou tu auta apod. a ať si vybere za jakou ruku mě chytne. Sezení v autobuse podám tak, že je to super věc, že může koukat z okénka a hned na něco upozorním. Třeba: podívej, támhle je žlutý domeček. Jí už je přes tři roky, tak můžeme třeba hrát hru, že vyhlížíme modrá auto. Nevím, v jakém věku jsme s tím začli. Když nezabere takhle domluva po dobrém, tak prostě řeknu, že jestli nepůjde za ruku, tak nepůjdeme na to hřiště, apod. Na to mi pak vždycky řekne: Tak dobře. A jde za tu ruku.
@toooja doma ji ignoruji, spíš mi jde o to, když kolem jezdí auta a já jí prostě nemůžu enchat, ať pod něj vběhne, to je to co píši, co mě tíží…
@theu píše:
Co dělat? mám měsíc do porodu, doma 2 a půl letou holčičku, která absolutně neposlouchá, občas dostane výchovnou, když už mi fakt přetečou nervy, ale ani to nepomáhá…jde mi o situace, kdy jdeme kolem silnice a ona prostě nechce jít za ruku, nebo v buse nechce sedět…začne hysterčit, lehat si na zem, co dělat? s obr pupkem se mi těžko pacifikuje…:)) tak jí vynadám, někdy dám na zadek, ale pak je mi jí zase líto a už bych jí láskou sežrala…neumim si představit, až tu bude i to druhý!
Kamarádky syn zase napadal děti, byl agresivní. Narodila se Zuzanka a náhle ho to přešlo. je jako vyměněný, něžný, hodný ![]()
Já se snažím, takovým situacím předcházet - jdu třeba radši oklikou do obchodu, jen ať nejdeme kolem cesty. Takže nemusím být pořád v pozoru, ale když je to nezbytně nutné a n neposlouchá, jde do kočárku, připoutám a ať si vyřve třeba plíce, že se mu to nelíbí.
Ale jo, je to na palici.
![]()
Jestli nejsi na rizikovém, tak prostě vzít a odnést, bez nějakého křiku…poponést o kus dál, postavit na zem, a pokračovat v chůzi. U nás tohle funguje. A pak taky identifikování důvodu zlosti. „Ty se zlobíš, protožes chtěl jít tamhle a já potřebuju jít tudy?“ - „Jo.“ a najednou je s ním lepší řeč, jako by si to přečetl v nějaké výchovné učebnici ![]()
Tak to můj syn když byl malý, tak takový problém neměl, když jsem řekla, za ručičku se chytit nechal, v autobuse seděl tak, že jsem o něm ani nevěděla. ![]()
Vzdor, to je cesta vývoje správným směrem
U první to bylo super, platila slovní domluva. Mladší se zdá být hysterická, tvrdohlavá, na slovní domluvu nereaguje. Fyzicky netrestám, ale pokud třikrát řeknu ne a z trucu se to opakuje, lupnu na zadek. To musí být. Jinak u té druhé jsem nekompromisní. Například se šprajcuje v kočárku (občas ho ještě vytáhneme) a nechce do něj, prostě se vzteká, dělá mosty, tak ji držím a počkám až poleví. V duchu počítám asi do sta, abych zachovala klid. Prostě sedneš si a basta fidly. Nebo nechceš jít tudy? Ale to víš, že tudy pudeš…apod…Nechceš snídat? Je čas snídaně. Sednout a dám ti najíst!!! Jinak svačiny neřeším, nenutím, ale základní (snídaně, oběd a večeře) dodržuju a nepovolím. Je to někdy nepříjemné, ale musí pochopit, že mi nemůže určovat, co má a nemá. Ale samozřejmě je taky mnoho věcí, kdy respektujeme a chceme být respektováni.
@jummy píše:
Tak to můj syn když byl malý, tak takový problém neměl, když jsem řekla, za ručičku se chytit nechal, v autobuse seděl tak, že jsem o něm ani nevěděla.
můj taky, dokud se nenarodil brácha..
@Voltiček píše:
Vzdor, to je cesta vývoje správným směremU první to bylo super, platila slovní domluva. Mladší se zdá být hysterická, tvrdohlavá, na slovní domluvu nereaguje. Fyzicky netrestám, ale pokud třikrát řeknu ne a z trucu se to opakuje, lupnu na zadek. To musí být. Jinak u té druhé jsem nekompromisní. Například se šprajcuje v kočárku (občas ho ještě vytáhneme) a nechce do něj, prostě se vzteká, dělá mosty, tak ji držím a počkám až poleví. V duchu počítám asi do sta, abych zachovala klid. Prostě sedneš si a basta fidly. Nebo nechceš jít tudy? Ale to víš, že tudy pudeš…apod…Nechceš snídat? Je čas snídaně. Sednout a dám ti najíst!!! Jinak svačiny neřeším, nenutím, ale základní (snídaně, oběd a večeře) dodržuju a nepovolím. Je to někdy nepříjemné, ale musí pochopit, že mi nemůže určovat, co má a nemá. Ale samozřejmě je taky mnoho věcí, kdy respektujeme a chceme být respektováni.
a jak to děláš, když prostě nechce jíst? nebo se nechce koupat? dáš jí najíst nebo vykoupeš násilím? my totiž máme to samé a někdy už fakt nevíme, co máme dělat
nebo u večerního spaní - chci spinkat, né spinkat né, jó spinkat, né spinkat né a takhle stokrát dokola, než padne a usne. To vše samozřejmě s řevem, že si málem vyřve hlasivky.. snažíme se nepřetěžovat, navečer už odpočívat, ale jak už nespí po obědě, tak od pěti večer je to už boj..
@theu máme to tedka za sebou (nebpo je pauza, sama nevéím) my jsme docwela přísní (když to jde, ne vždycky můžeš dát děcku na zadek a někam ho zavřít) takže kluk dostával na zadek.
Dělali jsme to násaledovně: Když něco chceš, nesmíš se vztekat, ale v klidu poprosit.
něco můžeme dělat )hrát si s autem nebo s kostakam) a to si můžeš vybrat. Něco se musí - koupat, jít nakoupit a o tom se nediskutuje. Nejdeš? dobře, jdu sama (máme dům, takže mohu nechat kluka za dveřma a čekat na dvorku až se vyvzteká a pochopí, že jdu klidně bez něj, někdy i 15 minut, stále hlídám, zda je ok.
Můžře si vybrat - pohádku, rozumně jídlo, kpoupat nebo sprchovat atd. Ale když řeknu musíme, tak to tak prostě je.
Vše dělám pokud možno (někdy teda nemožno
) v klidu a důsledně. Jí se u stolu a tečka. Když nedojíš, m nic jiného nemáš. Se spaním - po večerníčku se jde koupat, před poledními zprávami se jde spát. Když nespí a prudí, tak je prostě aspoň v posteli, hodinu a půl. Pak nemučím, vyndám, ale ležet musí. Když je něco přez zýákaz, dostane po ruce a zmíněná vběc je zabavena (háže hračkama). Je to taky sppojený s novým sourozencem…a to tě teprve čeká, ale u nás to bylo nejhorší asi od dvou do těch dvou a třičtrvrtě, ted se to opravdu dost zlepšuje.
připravuj ji na to co bude: ted postavíme ještě jeden dům a jdeme se koupat a pak spát. A pořád připomínám.
Počítám: třikrát jsem řekla, že si máš uklidit, pomůžu ti, ale musíš taky. Nechceš, tak tři dva..u dvpojky většinou už kůluše, ví že by byl řev a dostal by na zadek. Prostě dostává na zadek, nedá se nic dělat. Malej je hodně divokej, silná osobnost a navíc kluk, a zkoušeli jsme milion způsobů…a bylo to ještě horší..Hlavně to chce klid a to na ten zadek, řev a po ruce, tresty nebo zákazy aaž jako poslední možnost. Musí pochopit, že když máma řekne, že se jde domů, tak se priostě jde, protože k tomu je důvod a že když poslechcne, bude to pro ni přáíjemnějšáí než když budou scény, ponevač půjde domů stejně, ale s kraválem
Drž sew, je to hrozné ![]()
Snad se na mě nikdo nesesypae, že sem napsala, že „biju dítě“ rozhodně ho neřežeme jako žito, to nikdy! Ale respektující výchovu jsme vydrřeli 3 dny, okamžitě zavětřil že měkneme a tak zvlčel, že jsme to rovnali týden…
@Lizzi píše:
a jak to děláš, když prostě nechce jíst? nebo se nechce koupat? dáš jí najíst nebo vykoupeš násilím? my totiž máme to samé a někdy už fakt nevíme, co máme dělatnebo u večerního spaní - chci spinkat, né spinkat né, jó spinkat, né spinkat né a takhle stokrát dokola, než padne a usne. To vše samozřejmě s řevem, že si málem vyřve hlasivky.. snažíme se nepřetěžovat, navečer už odpočívat, ale jak už nespí po obědě, tak od pěti večer je to už boj..
Je to těžké, a tak individuální! Ano, s tím jídlem je to děs. Teď máme období kdy jí a čekám opět to období, kdy jíst nebude. Takže svačiny přizpůsobuju a ty tři hl. jídla nenutím, ale v závěru se musí dá se říct podřídit. Zkouším vše - knížky, dvd, v sedě, jednou za dva dny se stane, že za ní lítám se lžičkou. Nemusí dojíst porci samozřejmě. Jednou mi totiž trucovala celé dopoledne, nic nepřijmula, až v době oběda plakala hlady a z toho hladu nemohla ani jíst. Já jsem to nechápala. Až jsem jí tehdy „násilím“ první lžičku dala, snědla pak všechno. Jsou mazaní. Kolikrát jsem byla zoufalá, že jsem nevěděla co s ní mám dělat, až mě to donutilo k tomu, že jsem si uvědomila - já jsem matka, já jsem zde „king“
Pomyslně jsem praštila do stolu, řekla jsem, že to tak dál nejde a že nebudu doma vychovávat malého tyránka. Ale v podstatě je každý den jiný, každá situace je jiná.