Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Máte všichni pravdu. Ono je to asi hodně ovlivnění za prvé mojí pohodlností(jak říkám co se materiální situace týče, mám vše, ne tedy jen díky manželovi, i já docela slušně vydělávám, ale dva služby platy jsou znát), tak i tím, že už jsem si zkusila být sama a v kamarádovi vidím to, že by mi v době rozchodu podporoval a hlavně že ho znám, znám ho spousty let, včetně rodiny, jak jsem zmiňovala. No a za další…já jsem hrozná samaritánka, myslím si, že všechny spasím.U něj se mi to trochu už daří, proto si pořád myslím, že ho dokážu změnit, nemyslím povahu(to nechci, ta se mi líbí), ale takový to, že by snad se mnou už trochu dospěl, ale asi mám naivní myšlení.
Jestli ti muzu z vlastni zkusenosti poradit, tak se na samaritanstvi vybodni. Nestoji to za to. Bud je ten chlap v zasadnich vecech (zodpovednost, penize…) spolehlivy, nebo neni. A ne, ze ty mu ted budes suplovat matku a davat ho do late.
Znas Paretovo pravidlo? Jestli ne, tak na nej koukni, ale v zasade jde o to si promyslet, jestli nemas s manzelem 80 %, ale touzis po tech 20 %, co ma ten druhy. Protoze to pak nedava smysl se s manzelem rozchazet.
@biedronka105 To máš pravdu, kromě toho, že jsem dokončila školu a našla stabilní zaměstnání, tak ne. Od mých 18 let jsem byla na vše s manželem. A při tom vím, že bych to dokázala. Dokázala bych si najít svoje bydlení( to jsem i zvládla na tu chvilku než jsme se k sobě vrátili) a co se týče šetření to taky zvládám, pořád mám nějakou rezervu. Díky za upřímný příspěvek, aspoň začnu přemýšlet zase trochu jinak. ![]()
Já jsem se svým manželem už 18 let, od mých 13, takže trochu vím o čem mluvíš. Ale já jsem se nikdy nezakoukala jinde. A i když to občas byl stereotyp a možná setrvačnost, nikdy bych ho nevyměnila. Pořád se těším až přijde domů a budeme chvilku spolu, přes den si píšeme, obejmeme se, dáme si pusu. Jestli to tak nemáš a není ani zájem se o to snažit, tak asi nemá cenu v tom vztahu pokračovat. Hledej štěstí jinde, tím myslím, že ani kamarád nevypadá jako vhodný kandidát. Ale hledej rychle, čas utíká a než někoho poznáš a budeš si jistá, můžeš taky mít dítě ve čtyřiceti
@Afrikana To je ono no, já nad tím přemýšlím ze všech možných stran. Jeden den se rozhodnu, že odejdu, druhý den je všechno jinak. Říkám si, že kdyby mi bylo tak špatně, tak to udělám hned. Těch 80% je tam určitě. Jak říkám, fungujeme normálně, ale to že mi vadí, že na mě můj vlastní manžel sáhne, to nechci dělat jemu a svým způsobem ani sobě. Samozřejmě, nevadí mi ho obejmout, ale to je vše, s ostatním dost bojuju.
@Anonymní píše:
@Afrikana To je ono no, já nad tím přemýšlím ze všech možných stran. Jeden den se rozhodnu, že odejdu, druhý den je všechno jinak. Říkám si, že kdyby mi bylo tak špatně, tak to udělám hned. Těch 80% je tam určitě. Jak říkám, fungujeme normálně, ale to že mi vadí, že na mě můj vlastní manžel sáhne, to nechci dělat jemu a svým způsobem ani sobě. Samozřejmě, nevadí mi ho obejmout, ale to je vše, s ostatním dost bojuju.
A jemu to nevadí? Takhle chce žít?
@Anonymní píše:
@Afrikana To je ono no, já nad tím přemýšlím ze všech možných stran. Jeden den se rozhodnu, že odejdu, druhý den je všechno jinak. Říkám si, že kdyby mi bylo tak špatně, tak to udělám hned. Těch 80% je tam určitě. Jak říkám, fungujeme normálně, ale to že mi vadí, že na mě můj vlastní manžel sáhne, to nechci dělat jemu a svým způsobem ani sobě. Samozřejmě, nevadí mi ho obejmout, ale to je vše, s ostatním dost bojuju.
Hele jestli máte oba alespoň trošku zájmu to nějak řešit, jděte na terapii. Tam si utřídíte myšlenky a za pomoci mediátora možná zjistíte, že očekáváte moc a nebo že to prostě dlouhodobě fungovat mebude. Pak to můžete oba s čistým štítem opustit a říct si, že se vaše cesty postupem času prostě rozešly. Takhle to na mě působí, že s manželem jste opravdu tak trošku každý jinde a jen vás drží ta setrvačnost a strach jít si po svém. Jinak já 19let vztah od 17ti, bez dětí a bez svatby jsme byli 14 let. A nikdy bych neměnila, porsd ho miluju, pořád pro mě hrozně moc znamená, těším se na něj, vím, že mám v něm oporu a pochopení. Samaritánkou nebuď, každý máme to svoje a přetvařování vydrží jen určitou dobu. Pak se to stejně zase vrátí zpět. Ty bys měla hlavně přijít na to, co vlastně vůbec chceš.
@Anonymní píše:Že tam po 11 letech manželství není už ta vášeň, jako na začátku? To je normální. Vášnivý vztah nevydrží v žádném manželství déle, než pár let. Představa, že to může být jinak, je chiméra.
Zdravím, nikdy bych nevěřila, že se obrátím na diskuzi, ale potřebuji vědět názor více lidí. Ne, že bych se podle toho pak rozhodla, ale možná mi to trochu pomůže v urovnání myšlenek.
S manželem jsme několik let(11 let), máme svůj byt, stabilní zaměstnání, rozumíme si, dokážeme se podpořit, nemáme děti. Mě je 29, je mu 31. Od loňska jsme začali prožívat krizi nebo to tak jako krize vypadalo, bohužel ničemu nepomohlo to, že jsem se v tu dobu zamilovala jinde. Neviděla jsem, neslyšela, kdyby to bylo opětované, odešla bych. Nicméně jsme to ustáli, manžel to ustál. Pár měsíců to klapalo, ale opět vše spadlo do stejných kolejí, nevěnovali jsme se našemu vztahu a i přesto, že jsme spolu tak nějak stále fungovali, bylo tam už jen kamarádství( z mé strany). Nic jiného jsem k němu necítila, proto jsem odešla. Několik měsíců jsme byli od sebe, ale opět jsme se začali scházet, domluvili jsme se, že to znovu zkusíme, řekli jsme si co nám vadí a vážně to zase nějakou dobu fungovalo. V době, kdy jsme s manželem spolu nebyli mě byl podporou můj kamarád, kterého znám strašně dlouho, znám jeho rodinu. Začali jsme se spolu vídat častěji, řekla bych že jsem k němu už delší dobu něco cítila, ale hodně jsem to potlačovala. On mi však řekl, že mě už strašně dlouho miluje, jen věděl, že mám manžela(také ho zná), proto do ničeho nezasahoval. Mám to k němu úplně stejně, ale jak se rozhodnout? Mám dát šanci ještě manželství? Nechci nikomu ubližovat. Vím, že manžel mi stále miluje, ale on mě také. Je však oproti manželovi nezodpovědný, bez svého zázemí, nic neušetří, ten věk je zkrátka poznat, na druhou stranu miluje svoji rodinu, vím jak hezky se chová ke svojí mámě, kdykoliv bych mu zavolala, přijel by kamkoliv(což manžel taky). Vím, že nejsem už úplně nejmladší, před lety bych se na aktuální vztah vykašlala, teď už uvažuji jinak. Mám manžela ráda, ale to je vše, není tam už ani žádná chemie, zase si říkám, že po takových letech tam ani víc než „mít rád“ být nemusí.Budu ráda za jakýkoliv i ostrý názor.
@eumedon píše: Že tam po 11 letech manželství není už ta vášeň, jako na začátku? To je normální. Vášnivý vztah nevydrží v žádném manželství déle, než pár let. Představa, že to může být jinak, je chiméra.
Muze a je. Ale neni to uplne bezne.
@Anonymní píše:
@biedronka105 To máš pravdu, kromě toho, že jsem dokončila školu a našla stabilní zaměstnání, tak ne. Od mých 18 let jsem byla na vše s manželem. A při tom vím, že bych to dokázala. Dokázala bych si najít svoje bydlení( to jsem i zvládla na tu chvilku než jsme se k sobě vrátili) a co se týče šetření to taky zvládám, pořád mám nějakou rezervu. Díky za upřímný příspěvek, aspoň začnu přemýšlet zase trochu jinak.
Nemusis nutne byt extra samostatna.
Klidne muzes jet v paru, kazdy dela co umi nejlip a doplnujete se.
Ale zaklad je na tom nebyt zavisla, nenechat si tim ovladat zivot, nenechat se tim vmanevrovat nekam, kde byt nechces a v cem ti uz neni dobre.
@Lucie_Sx píše:
Muze a je. Ale neni to uplne bezne.
Manželé musí oba makat na tom, aby po sobě po letech neštěkali. Když si i po letech rozumí, tak je to dobrý výsledek. Jestli je tam i taq vášeň jako na začátku, tak je to spíš zázrak.
Něco jsi s manželem vybudovala, někam ses vypracovala. Jen blázen by šel do nejistoty s náhradníkem, do kterého se zakoukal, kterého chce napravit, protože on potřebuje vedení. Plýtvat energií a penězi na tak pochybný projekt, na to člověk musí být opravdu hodně velký optimista. Navíc se ti tenhle taky za pár let okouká, nemysli si. A budeš zase na začátku. Ty podle mě děláš zásadní chybu hned na začátku. Ty se nerozmýšlej, zda se rozhodnout pro manžela nebo někoho, do koho jsi momentálně zakoukaná. Ty postav svůj problém na tom, co je pro tebe podstatné a pozitivní, co tebe a manžela spojuje. Zda stojí zato, manželství udržet a pokračovat v něm. Jít od jednoho ke druhému je z deště pod okap. Z tvého příspěvku cítím, že máš ještě hodně rezerv. Kam jsi nesáhla. A že i když jste oba tak trochu rozdílní, dá se dobře v dosavadním životě pokračovat. Tu přebytečnou energii, kterou v sobě máš, myslím tím, že ti chybí ve vztahu adrenalin, vzrušení, překvapení, co já vím, bys neměla směrovat k tomu, že potkáš někoho, kdo ti to poskytne. To je špatná a zcestná úvaha. Ty si tohle musíš,,vyrobit " ve své stávající situaci. Tedy: koníčky, sport, který manžela nebaví, výlet s kámoškou tam, kde to manžela nezajímá, koncert s kolegyní, kam se manželovi nechce jít atd. Nic ti nebrání, malé děti ti doma nebrečí. Jsi asi víc do světa a akčnější, než tvůj muž. I když jsi mladá, stavět život na tom, že několikrát začneš, abys za pár let zjistila, že chlapi jsou stejně všichni stejní, je podle mě nesmysl. Jste na tom finančně dobře, manžel má plno kladných vlastností, nic ti nebrání, aby sis trochu šetřila stranou, to se vždycky hodí, ale odcházet a jít do nejistoty je podle mě neprozíravé. Jak z hlediska ekonomického, tak z hledisek ostatních. Aby sis po letech nakonec neřekla, tak jsem měla pár vztahů a když to tak zhodnotíme, měla jsem zůstat u prvního muže. To není opatrná rada starší ženské. Konečně, jsem rozvedená. Ovšem po 25 letem manželství, kdy jsem jinou možnost neměla, a šla jsem s tím, že jdu do samostatného života. Nového přítele jsem potkala, aniž jsem čekala a hledala. Obohatil mi život. Budovala jsem, šetřila, plánovala, ale radši s nikým nepočítala. Dnes jsem nezávislá a funguji, absolutně bych ale na tvém místě necpala prachy a energii do pochybného projektu, jako je nový problematický vztah, do něhož bych šla rovnou od manžela. To je, co jsem chtěla říct k tématu. Dokud je na čem stavět, neodcházej. Zejména ne do nejistoty, kde bys ztratila.
Prechozeny vztah. Odesla bych nekam sama, klidne se schazet s kamarádem a videla bych. 29 je prd vek, ceka Te za me teda 10 top let a kdyz nejsi jista v otazce rodiny, nic Te netlaci nebo to jinde, s jinym uvidis a ucitis jinak.
@Anonymní píše:
@Afrikana To je ono no, já nad tím přemýšlím ze všech možných stran. Jeden den se rozhodnu, že odejdu, druhý den je všechno jinak. Říkám si, že kdyby mi bylo tak špatně, tak to udělám hned. Těch 80% je tam určitě. Jak říkám, fungujeme normálně, ale to že mi vadí, že na mě můj vlastní manžel sáhne, to nechci dělat jemu a svým způsobem ani sobě. Samozřejmě, nevadí mi ho obejmout, ale to je vše, s ostatním dost bojuju.
Take jsem mela. Po x letech uz jsem nedokazala udrzet fyzickou pritazlivost. Vubec. Neslo to. Casem by to nedal ani on, to mi ver.
@Mamora píše:
Já jsem se svým manželem už 18 let, od mých 13, takže trochu vím o čem mluvíš. Ale já jsem se nikdy nezakoukala jinde. A i když to občas byl stereotyp a možná setrvačnost, nikdy bych ho nevyměnila. Pořád se těším až přijde domů a budeme chvilku spolu, přes den si píšeme, obejmeme se, dáme si pusu. Jestli to tak nemáš a není ani zájem se o to snažit, tak asi nemá cenu v tom vztahu pokračovat. Hledej štěstí jinde, tím myslím, že ani kamarád nevypadá jako vhodný kandidát. Ale hledej rychle, čas utíká a než někoho poznáš a budeš si jistá, můžeš taky mít dítě ve čtyřiceti
Prosimte, tyhle katastroficky scenare „hledej rychle“ jsou sileny..
Kazdej nema plozeni jako zivotni program.. Navic myslim, ze s nekym jinym, jinde, to bude ohledne materstvi zase citit uplne jinak..